Zatímco potírání násilí na ženách a boj za rovnost je obsahem mezinárodních úmluv i předmětem činnosti gender expertů, podle Daniely Kovářové jsou lidé ve vztahu většinou nerovnoprávní a domácí násilí jako součást partnerské hry, nelze vymýtit. Své názory, které popírají feministické i genderové teorie rovnosti, ale naopak vycházejí z třicetileté advokátní praxe a znalosti chování partnerů v rodině, označuje advokátka, expert na rodinné právo a bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová jako nepřijatelné pro určitou skupinu lidí opírající se o „dnešní dobu“. Odlišnost je podle ní ale neodstranitelná prapříčina násilí.
V srpnu vstoupila v účinnost další z mezinárodních úmluv tzv. Istanbulská konvence o násilí na ženách, které je přítomné ve všech společenstvích. Ve své praxi řešíte problémy násilí na ženách v rámci rodiny, jak častý je to jev?
V úvodu je třeba definovat pojem „násilí“. Po třicetileté advokátní praxi, zejména zaměřené na rodinnou problematiku, vím, že násilí obecně je častou strategií partnerského soužití, bohužel současně velmi účelnou. Jen malá část partnerství vůbec je vztahem dvou rovnoprávných jedinců, jen u malé části veřejnosti probíhá rozhodování ve shodě s právem – tedy například že „se rodiče či manželé dohodnou na společných či rodinných věcech). Častější je nevyrovnaný vztah, v němž je jeden silnější a druhý slabší. Silnější pak používá své síly k rozhodování a ovlivňování věcí. Oblasti a teritoria síly se přitom mohou lišit a jeden z partnerů může být silnější v jiné oblasti než druhý a naopak.
Síla je někdy fyzická, ale mnohem častěji psychická. Ano, velmi často se v kanceláři setkávám s psychickým násilím mezi partnery, lhostejno, jakého jsou pohlaví. A občas se setkávám i s násilím fyzickým, avšak v mnohem menší míře. O psychickém násilí se ovšem nehovoří, není tak atraktivní, ale to neznamená, že není stejně nebezpečné a ubližující.
Věřte, že většina okolí by mohla vyprávět…. velmi často je jeden svobodnější a druhý více závislý, tedy i ochotný snášet velení silnějšího. A od velení je jen krůček k vydírání.
Můžete ze své praxe říci, co je příčinou, původem takového chování – nenalezla jsem totiž vůbec žádnou seriózní studii, která by se zabývala příčinami. Všichni se zabývají statistikami a následky, eventuálně provozují poradny, ale příčiny jako by neexistovaly?
Příčiny vidím v několika faktorech: prapříčinou, která je neodstranitelná, je to, že lidé jsou odlišní a ve skutečném životě naprosto neplatí, že by měli stejná práva a povinnosti. V rodině jde také o lásku, sex, touhu nebýt sám, peníze a potřeby (jednotlivých členů), což jsou všechno směnné hodnoty. Většina žen je nucena snášet psychické násilí ve formě ekonomického ovládání, řada mužů snáší psychické násilí v podobě sociální závislosti.
Vedle nerovnosti a závislosti je dalším faktorem rozdílné sebevědomí. Násilí nikdy nezačíná v plné podobě, ale vyvíjí se od malých krůčků a pokusů k větším. Konečným stavem jsou přitom vinni oba – ten, kdo ho používá, i ten, který se nechá. Jde o synallagmatický (vzájemný) vztah – síla jednoho roste slabostí druhého. S jiným partnerem, který takovou roli odmítá hrát, by možná hra mohla vypadat i jinak. Tuto formu domácího násilí podle mého názoru nikdy nepůjde vymýtit.
Je takový jev z lidského jednání vůbec odstranitelný skrzeva právní nástroje jako jsou smlouvy, konvence, dohody, když agrese je součástí člověka a tuto vlastnost potřebuje pro přežití? Začínám mít podezření, že čím více různé výchovy proti agresi jako přirozené vlastnosti, která je nepřijatelná, tím více agresorů. Nevím. Každopádně se mně jeví zavedení podkategorie trestného činu domácí násilí jako módní věc ve skutečnosti pouze pro statistiku, ale podstatu věci neřešící.
Vzdělání a dostatek informací je vždy k užitku, ale velmi záleží na míře násilí. Ačkoliv se o tom nikde nepíše, existuje šedá vrstva partnerů – velmi často žen, které jsou na rodičovské dovolené, mají menší příjem či jsou jakkoliv odkázáni na manžela, kteří léta snášejí
psychické týrání, protože je pro ně výhodnější než nejistá nezávislost. Právní nástroje jsou u těchto šedých zón k ničemu. Kdo se odhodlá odejít, se sice osvobodí od psychického násilí, ale vždy o něco přichází, například ženy o finance, muži o děti a péči. Jednodušší je to u fyzického násilí, které je dostatečně chráněno legislativně i veřejným odsouzením.
Legislativně nevidím řešení. Jistě, fyzickému násilí je třeba bránit, trestat je a poškozeným pomoci odejít.
Můj osobní návrh: přidala bych k výuce exaktních předmětů (fyzika, chemie atd.) na základních a středních školách multidisciplinárním předmětem, který by zahrnoval psychologii, taktikou komunikace, zásady párového soužití a zejména odděleným vyučováním (a používáním technik) dívek a chlapců, neboť „muži jsou z Marsu a ženy z Venuše“ a vůči každému pohlaví je třeba uplatňovat něco jiného. Tento názor, popírající moderní feministické teorii a gender, ovšem není v dnešní době přijatelný.
Irena Válová
Česká republika se k Istanbulské úmluvě Rady Evropy dosud nepřipojila, podle vyjádření mluvčí ministerstva spravedlnosti je důvodem prodlení při přijímání zákona o odpovědnosti právnických osob. „Do přijetí zákona o odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim bylo mezinárodními organizacemi přijato cca 20 trestněprávních úmluv, ke kterým ČR nemohla přistoupit. Od r. 2013 jsme přistoupili k 8 úmluvám v gesci MSP, z úmluv Rady Evropy se jedná mimo jiné o Úmluvu o počítačové kriminalitě, těsně před dokončením ratifikačního procesu je Dodatkový protokol k této úmluvě a vláda dne 28. května 2014 schválila přistoupení k Úmluvě proti sexuálnímu zneužívání a sexuálnímu vykořisťování dětí. Následovat bude úmluva o zajištění výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (je před mezirezortem) a připravuje se Úmluva proti obchodování s lidskými bytostmi. Poté bude zpracována Úmluva proti padělání léčebných prostředků a následovat bude Istanbulská úmluva. Ministerstvo spravedlnosti se rozhodne nevyhýbá přistoupení k úmluvě, avšak ratifikační proces a jeho příprava trvá určitou dobu. Vzhledem k tomu, že uvedený zákon o právnických osobách byl přijat tak pozdě, jsme v určitém prodlení od okamžiku schválení úmluv Výborem ministrů a jejich otevření k podpisu,“ uvedla Kateřina Hrochová na otázku Česku justice.
