V článku „Kauza exstarostky Minaříkové: Podle ministerstva je odškodňovací praxe v pořádku, uspěje prý jen necelá pětina žalob“ ze dne 23.7.2014 je citováno vyjádření Ministerstva spravedlnosti v tom smyslu, že „Od 1. 1. 2014 do 10. 7. 2014 bylo soudy ukončeno 1 117 žalob proti státu, z toho ve 25 případech soudy vyhověly žalobě zcela, ve 171 věcech částečně, v 535 případech žalobu zcela zamítly a 386 žalob bylo ukončeno procesně, kupříkladu odmítnutím dovolání, zastavením řízení po zpětvzetí žaloby a podobně. Závěr ministerstva zní tak, že žalobci byli úspěšní pouze v 17,5 % podaných žalob“.
Tato argumentace je hrubě zkreslená a zcela zjevně nepravdivá. Nejsem schopen se vyjádřit k tvrzenému počtu zcela zamítnutých žalob a nezbude, než údajům věřit, byť moje profesní zkušenost i zkušenost mých kolegů advokátů tomu nenasvědčuje a dovolím si proto pochybovat. S naprostou jistotou nicméně tvrdím, že nepravdivý, resp. zjevně účelový je výpočet procentní úspěšnosti s odkazem na „jiné procesní ukončení“, tj. zejména zastavení řízení po zpětvzetí žaloby a podobně – jak se uvádí v citaci Ministerstva spravedlnosti.
Přitom je ale zcela ignorováno, že tyto jiné způsoby procesního vyřízení věci jsou v 99 % úspěchem žalobce, neboť žaloby jsou brány zpět proto, že v mezidobí od jejich podání Ministerstvo spravedlnosti uzná žalobou uplatněný nárok a požadovanou náhradu uhradí. Žaloba je sice poté vzata zpět, ovšem Ministerstvo je nuceno uhradit také náklady řízení žalobce, který byl ve věci procesně úspěšný (zpětvzetí žaloby z důvodu, že po jejím podání byl nárok uznán a splněn, je plným procesním úspěchem žalobce). Tato praxe není výjimečná, ba naopak, je téměř pravidlem. Způsobena je tím, že z mně zcela neznámého a nepochopitelného důvodu není Ministerstvo schopno vyřizovat žádosti v zákonné (a dosti dlouhé) šestiměsíční lhůtě. Pokud bylo hovořeno o statistice za dosud uplynutou část roku 2014, mohu přidat jednu osobní ministatistiku a prohlásit např. to, že já sám jsem za své klienty od počátku roku podal celkem 12 žádostí o náhradu škody nebo nemajetkové újmy k Ministerstvu spravedlnosti, celkem v sedmi případech se jednalo o zcela jasné a pochybnosti nevzbuzující nároky na náhradu účelně vynaložených nákladů na obhajobu ve vyhláškové výši. Pouze v jednom z těchto dvanácti případů Ministestvo odpovědělo před uplynutím šestiměsíční lhůty tak, že nárok neuznává, byla podána žaloba, která je dosud projednávána.
Ve všech zmiňovaných případech „obhajného“ nebylo o uplatněném nároku rozhodnuto v zákonné lhůtě nijak a byly podány žaloby. Ve třech těchto případech již byly podány žaloby s tím, že ve lhůtě několika málo měsíců poté Ministerstvo zaslalo stanovisko, že vyhláškovou odměnu za obhajobu (samozřejmě) uznává a uhradí. Když se tak stalo, soud po zpětvzetí žalob řízení zastavil. Dle vyjádření Ministerstva v onom článku tedy prý úspěch v odškodňovacím sporu. Je to lež, naopak ve všech těchto případech bylo soudem rozhodnuto o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí důvodně podané žaloby a s tím spojené – zcela zbytečné – nákladové povinnosti Ministerstva. Jen proto, že není schopno rozhodnout za šest měsíců.
V ostatních případech „obhajného“ bude výsledek s pravděpodobností hraničící s jistotou totožný. Ostatně mohu zodpovědně prohlásit také to, že popisovaná praxe není neobvyklá, naopak za dobu výkonu advokacii se s ní setkávám prakticky denně a nastíněná procentní statistika je prakticky shodná každý rok. Za uplynulých osm let jsem podal asi tak sto odškodňovacích žalob, zhruba 70 % z nich se týkalo pouze obhajného a pokud mne paměť neklame, zamítnuty jako nedůvodné byly slovy dvě (navíc tehdy s dnes již překonaným argumentem, že nárok nenáleží proto, že nebyla podána stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání), ze zbylých důvodných lze více než dvě třetiny registrovat jako takové, kde byla – pohledem státního rozpočtu – zbytečně podána žaloba, nárok uspokojen dobrovolně po jejím podání a Ministerstvu uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.
Dosud jsem nezaznamenal ani jeden případ, že by byla vůči ministerskému úředníkovi uplatněna náhrada takto jím způsobené škody porušením svých pracovních povinností. Přitom to, že zbytečně vynaložené náklady řízení jsou škodou pro státní rozpočet, snad nemůže nikdo pochybovat.
Krom toho nelze souhlasit ani s tím, aby za úspěch žalovaného byly považovány spory, v nichž je žalobě vyhověno jen částečně. Ty se totiž obvykle týkají požadavků na náhradu nemajetkovou újmu, což je vysoce subjektivní kategorie a každý poškozený si pochopitelně svou újmu cení vysoko, mnohem výše, než je následně přiznáno. Protože se ale jedná o nárok, jehož přiznaná výše závisí na úvaze soudu – čemuž ostatně odpovídá také náhrada nákladů řízení dle AT počítaná z paušální tarifní hodnoty 50 tis. Kč, nikoliv reálně uplatněné částky – procesně se jedná o plný úspěch žalobce ve věci vždy. A právě proto žadatelé neváhají uplatňovat nároky dosti vysoké, v řádech milionů, v porovnání s vyspělými demokraciemi zcela v rámci obecného chápání spravedlnosti, nicméně u Obvodního soudu pro Prahu 2 je jim vždy vysvětleno, že sice zajisté újmu utrpěli, ale naše vlast je chudá a obvyklé je v takových případech přiznat pár tisíc nebo desítek tisíc. Procesně je ovšem plným úspěchem žalobce i případ, kdy žádá odškodnění nemajetkové újmy např. ve výši 2 mil. Kč a je mu nakonec přiznáno 100 tis.
JUDr. Michal Říha, advokát
advokátní kancelář Teryngel & Partneři
