Nadřízení městské státní zástupkyně v Praze Jany Hercegové vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nemohou podle trestního řádu a podle Listiny základních práv a svobod podat návrh na kárné řízení s Janou Hercegovou, ve kterém by jako důkaz použili odposlechy Hercegové, které policie realizovala pro účely trestního řízení. Kárné řízení se státními zástupci je totiž disciplinární pracovně právní řízení a zaměstnavatel nemůže využít policejní odposlech zaměstnance pořízený pro trestní řízení. Tento fakt potvrdil Nejvyšší správní soud už v kárném řízení s krajskou státní zástupkyní Marii Polákovou v roce 2011, které navrhl vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula.
Polákovou v řízení, na které se Zeman dokonce odvolává, zastupovala Bradáčová, která však se svým názorem neuspěla. Totožný princip jako Nejvyšší správní soud ovšem už v roce 2006 vyslovilo samo Nejvyšší státní zastupitelství.
Nejvyšší správní soud už svým rozhodnutím ze dne 14. října 2011, dal za pravdu tehdejšímu vrchnímu státnímu zástupci v Praze Vlastimilu Rampulovi, že Marie Poláková se ve funkci krajské státní zástupkyně v Plzni dopustila odborného excesu, když sama podala návrh na kárné řízení proti svému podřízenému státnímu zástupci Liboru Řeřichovi a použila proti němu policejní odposlech, který byl veden ve zcela jiné věci a za jiným účelem. Marii Polákové nepomohla ani skutečnost, že se před NSS proti Rampulovi nechala zastupovat předsedkyní Unie státních zástupců a nynější vrchní státní zástupkyní v Praze Lenkou Bradáčovu.
Marii Polákové byl ve funkci krajské státní zástupkyně v Plzni podle jejího vyjádření před soudem v prosinci 2009 předložen podnět Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, Krajského ředitelství policie Západočeského kraje v Plzni, z něhož vyplynulo, že při vyhodnocování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uživatele Mgr. M. Š. vyšlo najevo, že mu měl pomáhat s obhajobou a jinak se angažovat státní zástupce JUDr. Libor Řeřicha. Z policejních odposlechů mělo vyplynout, že Libor Řeřicha znevažoval práci policejního orgánu i dozorové státní zástupkyně, degradoval usnesení o zahájení trestního stíhání a opakovaně vyjadřoval podporu osobě obviněné ze závažného úmyslného trestního činu.
Na základě tohoto policejního odposlechu vyvolala Marie Poláková s Řeřichou kárné řízení, které je v případě státních zástupců adekvátní disciplinárnímu pracovně právnímu řízení a není řízením trestním. Řeřicha si na její postup stěžoval nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi a ten stížnost postoupil svému tehdejšímu podřízenému Vlastimilu Rampulovi, do jehož obvodu spadalo i Krajské státní zastupitelství v Plzni. Vlastimil Rampula naopak za tento exces podal návrh na kárné řízení s Marií Polákovou, přičemž mu Nejvyšší správní soud dal za pravdu:
„Kárný senát se domnívá, že ani jakýkoli vedoucí zaměstnanec v rámci veřejné či soukromé sféry by nemohl v rámci zajišťování „personálního pořádku a discipliny“ postupovat tak, jak postupovala kárně obviněná v posuzované věci,“ konstatoval v rozhodnutí o jednání Polákové Nejvyšší správní soud.
„Postup, který kárně obviněná zvolila k zachycení jednání podřízeného státního zástupce, nese podle názoru kárného senátu znaky odborného excesu. Jestliže řešila situaci, jak naložit s podnětem Policie ČR týkajícím se výroků a jednání podřízeného státního zástupce, jenž byl založen výlučně na odposlechu telefonických hovorů získaných v trestním řízení vedeném proti jiné osobě, pak si jako dlouholetá státní zástupkyně a dlouholetá funkcionářka vysokého stupně státního zastupitelství měla uvědomit, že příkaz § 88 odst. 6 tr. řádu umožňující použít odposlech a záznam v jiné trestní věci jen za vymezených podmínek – při neexistenci jiné zákonné úpravy umožňující s takovýmto výsledkem odposlechu telefonického rozhovoru nakládat v jiném řízení znamenal jasné a explicitní omezení pro rozsah úkonů, které v posuzované věci mohla kárně obviněná činit. I když Listina základních práv a svobod v čl. 13 stanoví pro možnost zásahu do autonomního prostoru jednotlivce pouze formální výhradu zákona, vždy musí být respektován čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být užívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena,“ uvedl ve svých závěrech kárný senát Nejvyššího správního soudu, který dal za pravdu argumentaci Vlastimila Rampuly, že odposlech lze použít jen v mezích zákona.
„Tímto zákonem je trestní řád a jeho ustanovení § 88, resp. i §88a. Zákon umožňuje podle § 88 odst. 6 trestního řád) využít odposlechy jen v rámci trestního řízení, měly však být použity v kárném řízení proti vůli JUDr. Ř. Ustanovení §14 odst. 2 zákona o státním zastupitelství bylo v daném případě aplikováno při vyžádání doplňujících informací z odposlechů k Policii ČR, ačkoli bylo zřejmé, že se požadované informace nevztahují k působnosti státního zastupitelství, nýbrž k výkonu jeho správy; úpravu zákona o státním zastupitelství nelze vykládat tak, že se jedná o absolutní legislativní imperativ k podání kárného návrhu; zjistit zaviněné porušení povinností státním zástupcem a podat příslušný návrh soudu lze jen v souladu se zákonem,“ uvedl tehdy Vlastimil Rampula.
Rampula dále v tomto řízení poukázal na vlastní stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 3/2006 vydané podle zákona o státním zastupitelství. Také podle tohoto stanoviska nemohou orgány činné v přípravném řízení trestním údaje získané odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu pro účely trestního řízení podle § 88 trestního řádu poskytovat jiným orgánům pro jiné účely, tedy ani soudu pro účely občanského soudního řízení, byť by je vyžadoval s odkazem na § 124 občanského soudního řádu.
Dohled nad VSZ v Olomouci i v Praze koná NSZ v Brně
V reakci na uveřejnění článků v deníku Právo dne 2. 8. 2014 pod názvem „Policie podezírá vlivnou žalobkyni Hercegovou z krytí Janouška a spol.“ a dne 5. 8. 2014 pod názvem „Hercegová jako poslední z party věrných“ vydalo Nejvyšší státní zastupitelství tiskovou zprávu, podle které si vyžádalo od Vrchního státního zastupitelství v Olomouci informace, týkající se okolností publikovaných ve zmíněných článcích. „Vrchní státní zastupitelství v Olomouci poskytlo Nejvyššímu státnímu zastupitelství podrobnější informace z trestního řízení, v němž jsou podle vyjádření mimo jiné prověřovány okolnosti možného personálního ovlivnění orgánů státní správy s cílem omezit trestní postih pachatelů závažné finanční kriminality,“ uvedlo doslova Nejvyšší státní zastupitelství .
„Jedná se o údaje z trestního řízení, které nelze zveřejnit. Jejich vyhodnocení a použití v dalším řízení je plně v rukou dozorového státního zástupce. Nicméně z těchto údajů je zřejmé, že jejich využití pro potřebu případného kárného řízení není s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 14.10.2011 sp. zn. 12 Ksz 4/2011) možné, neboť byly získány výhradně za podmínek a pro účely trestního řízení. Informace použité v tisku pocházejí zřejmě z rozhodnutí o vyloučení věci. Není zřejmé, proč předmětné rozhodnutí tyto informace obsahovalo, a proto nejvyšší státní zástupce v dané věci vydal pokyn k výkonu dohledu ve věci,“ informovalo o dalším postupu v záležitosti odposlechů Hercogové Nejvyšší státní zastupitelství. Výkon dohledu podle zákona vykonává nadřízené státní zastupitelství, kterým je pro VSZ v Olomouci i v Praze Nejvyšší státní zastupitelství.
-ire-
