Indie začne plašit parlamentní opice pantomimou. Místo nejspolehlivějšího způsobu popravy přichází nejnespolehlivější. Australané vrátili náhradní matce dítě, které jim porodila. Helmutu Kohlovi soud přiznal práva na jeho paměti. Novináři nemají na místě činu co dělat, rozhodli se v Mexiku. Na oceánském dně brzy vypukne nová zlatá horečka.
MIMOVÉ VYŽENOU OPIČÁKY Z PARLAMENTU
Indická megapole Dillí se vbrzku stane Mekkou světových mimů hledajících uplatnění. V tamních ulicích by měli předstírat, že jsou černonosí langurové a plašit svou přítomností obtížná hejna makaků. Indickému parlamentu to oznámil ministr pro místní rozvoj Venkajáh Najdu.
Počet makaků žijících v ulicích Dillí se odhaduje v řádech milionů. Toulají se po ulicích, obsazují parky, skáčou do aut s otevřenými okénky. Kradou co jim přijde pod tlapky a co nesežerou, to znečistí nejinak než Harpyje z řeckých bájí. Makakové šíří nemoci, stále častěji napadají chodce nebo svými nájezdy likvidují celé obchody. Není přitom možné je z města vypudit. Pro hinduisty jsou makakové posvátní a kdo by na ně vztáhl ruku, ten by se dopustil neodpustitelné svatokrádeže.
Ministr Najdu se rozhodl neúnosnou situaci řešit už proto, že se vyhledávaným cílem nájezdů tlup makaků stále častěji stává budova indického parlamentu i dalších vládních úřadů. Makakové jsou učenliví a rychle pochopili, že bufety vládních budov jsou za všech okolností dobře zásobené a začali do nich docházet na pravidelné svačiny, čímž narušují chod státní správy.
Najdu vyšel z toho, že pokud se makakové něčeho bojí, pak jsou to jiné opice, langurové. Existuje dokonce přísloví „bát se jako makak langura,“ které má zhruba týž význam jako naše podobenství o čertovi a krucifixu. Dovézt langury do Dillí a vypustit je do ulic by patrně vedlo k opičímu armageddonu, proto se je ministr rozhodl nahradit pouličními mimy. Ti se budou maskovat a chovat jako langurové, což by mělo makaky přimět opustit alespoň vládní budovy, tedy alespoň v představách indické administrativy.
KDYŽ MUSÍTE UMŘÍT, NECHTE SE ZASTŘELIT
Nevydařená poprava je zlý sen popravujícího i popravovaného. Příklad nemanželského syna anglického krále Karla Druhého vévody z Monmouthu varuje dodnes: kat mu sekerou zasadil jednadvacet ran aniž mu dokázal useknout hlavu. Nakonec ji musel uříznout řeznickým nožem, načež ho přihlížející dav ukamenoval. Americkým popravčím tak drastické konce nehrozí, což je patrně štěstí. Od roku 1890 se totiž odsouzence nepodařilo zabít v 17,6 procentech případů a exekuci bylo nutné opakovat.
Na první pokus se nepovedlo usmrtit například skoro dvě procenta kandidátů smrti na elektrickém křesle. Druhým nejnespolehlivějším smrtícím nástrojem se ukázala být s pěti procenty zbytečně drastických poprav plynová komora. Ta totiž od popravovaného vyžaduje pochmurnou spolupráci vyjádřitelnou heslem „dýchejte zhluboka.“
Nepovedla se tři procenta oběšení, obvykle proto, že popravčí špatně vypočetl délku provazu a výšku, ze které odsouzenec padá. Pokud je trhnutí smyčky nedostatečné, nezlomí odsouzenci vaz a následuje dlouhá a bolestivá strangulace. Příliš silné trhnutí může odsouzenci způsobit hrozná zranění na krku a obličeji nebo úplně utrhnout hlavu. Suverénně nejméně spolehlivá je smrtící injekce, která je přitom současně nejrozšířenějším způsobem popravy v USA. Sedm procent popravovaných, celkem 280 lidí, namísto „pokojného usnutí“ před smrtí prožívalo dlouhá muka dušení a bolestivých křečí.
Statistika ukazuje, že nejspolehlivějším způsobem popravy zůstává alespoň ve Spojených státech salva popravčí čety. Ke škodě odsouzenců se před ní lze postavit jen ve dvou státech Unie. Navíc není jisté jak dlouho tento stav bude trvat. Obránci lidských práv už zahájili ostrou kampaň za její nahrazení humánnější smrtí. Za tu považují právě nespolehlivou injekci.
AUSTRALSKÝ PÁR VRÁTIL NEPOVEDENÉ DĚCKO
Bezdětný australský pár zaplatil mladé Thajce patnáct tisíc dolarů za to, že odnosí a porodí jejich dítě. Náhradní matka přivedla na svět dvojčata, zdravou dívku a chlapce postiženého Downovým syndromem. Zatímco děvčátko si pár vzal, na postižené dítě uplatnil jakousi zvrácenou reklamaci a odmítl ho převzít.
Jakmile případ vešel ve známost, snesla se na adresu vybíravých rodičů bouře rozhořčení. Na jejich rozhodnutí ponechat si jen zdravé dítě to ale nic nezměnilo. Osud postiženého dítěte ale vzbudil současně vlnu soucitu. Ta na sebe vzala podobu veřejné sbírky, která vynesla hezkých 120 tisíc dolarů. Ty by měly náhradní matce, které zůstalo nechtěné „kukaččí vejce“ pomoct vychovat ve složitých thajských podmínkách postiženého chlapce.
Jednotlivý případ skončil relativně šťastně, současně ale vyvolal mnoho znepokojivých otázek. První z nich se týká toho jak rozšířený tento pololegální obchod s pronájmem děloh vůbec je. Další otázka je ještě znepokojivější: Jedno dítě se podařilo zachránit veřejnou sbírkou, jaký osud ale čeká na jiné „nepovedené“ děti nebo na děti, které si jejich rodiče prostě nevyzvednou?
KOHLOVY PAMĚTI PATŘÍ KOHLOVI
Helmut Kohl zastával funkci německého kancléře dramatických šestnáct let, dokud ho ve volbách roku 1998 neporazil dnešní vrchní staršina na plynovodech Vladimira Putina, sociální demokrat Gerhard Schröder. Pro účely svých memoárů namluvil Kohl celkem 630 hodin vzpomínek. Týkají se především událostí spojených s rozkladem sovětského impéria, sjednocení Německa – a naopak se vůbec nezabývají skandálem s hospodařením Kohlovy křesťansko – demokratické strany, který tomuto ve všech myslitelných významech velkému muži politicky zlomil vaz.
Původně měl tuto nesmírně zajímavou látku zpracovat ghostwriter Heribert Schwan. Ten se ale Kohlovi znelíbil poté co se dopustil neautorizovaného životopisu kancléřovy zvěčnělé choti Hanelore. Spolupráce skončila, Schwan ale prohlásil, že nahrávky jsou jeho majetkem. Kohl to napadl u soudu a v Kolíně nad Rýnem začala právní bitva. Šlo v ní o hodně. Kohlovy vzpomínky nutně patří k nejdůležitějším pramenům při zkoumání přelomových časů okolo kouzelného roku 1989. Helmut Kohl má navíc po prodělané mrtvici potíže s mluvením, takže se nedá předpokládat, že by k jeho vzpomínkám mohlo ještě něco přibýt.
Soud v Kolíně nad Rýnem nyní definitivně rozhodl o tom, že nahrávky patří bývalému kancléři. Nechme se překvapit jak s nimi Kohl naloží a zda se s nimi nakonec budeme moct seznámit.
V MEXIKU BEZ KRIMI ZPRÁV
Vláda mexického státu Sinaloa představila legislativu, podle které už novináři nebudou smět přinášet zprávy a pořizovat obrazový materiál přímo na místech kde došlo ke zločinu. „Chceme, aby žurnalisté přestali na místech činu ničit důležité stopy,“ vysvětlil sinaloaský státní zástupce Marco Antonio Higuera Gomez. Novinářské organizace nové zákony považují za útok na svobodu slova a pod jeho vlajkou také vytáhli do boje.
Faktem je, že sinaloaská obdoba i u nás populárních krimi zpráv nepřispěla k vyřešení byť jen jediného z mnoha závažných trestných činů, k nimž na severovýchodě Mexika dochází. Sporné je i to jestli senzacechtiví a poněkud krvežízniví reportéři natáčením mrtvol skutečně plní nějaké chvályhodné civilizační poslání. Tak či tak lze předpokládat, že znepřátelit si novináře není od jakékoliv vlády právě moudrý krok.
„Chceme zastavit kriminalitu a novináři by měli mít stejný cíl,“ vysvětlil Gomez. „Můj úřad bude poskytovat dostatečné množství informací, ale je nezbytně nutné, aby žurnalisté respektovali nutnost vést profesionální vyšetřování. Vraždy se přece neodehrávají proto, aby měli o čem natáčet,“ apeluje státní zástupce. Zatím ale všechno nasvědčuje tomu, že se mexičtí novináři domnívají, že zločin je všudypřítomný jen proto, aby měli co dělat a nehodlají z tohoto stanoviska uhnout ani o příslovečnou kaplanovskou píďu.
OCEÁNSKÉ DNO HLÁSÍ OTEVŘENO TĚŽBĚ
Bez většího zájmu ekologů International Seabed Authority (ISA), mezinárodní správce oceánského dna, otevřela možnost těžby surovin z mořských hlubin. Podmořská těžební pole už si mezi sebe začaly rozdělovat vlivné společnosti. Největší kus si prozatím ukousla britská společnost Seabed Resources, která je dceřiným podnikem amerického zbrojního a technologického gigantu Lockheed – Martin. Ta bude těžit na území větším než je celá plocha Velké Británie. Do parcelování dna světového oceánu se už zapojily také státní firmy z Indie, Číny a Ruska. Svůj díl si ukousla i další z velkých nastupujících ekonomik, Brazílie.
Průzkum těžby surovin z hlubin, nejen z kontinentálního šelfu, začal v šedesátých letech minulého století. Dlouhá léta se o těžbě samé vedly pouze dalekosáhlé teoretické debaty. Z technologického hlediska se dlouho jednalo o příliš velké sousto. Jak technická omezení s pokroky vědy začala jedno po druhém odpadat, teorii nahradila praxe. Podle střízlivých odhadů se na hlubokém dně světového oceánu nachází přinejmenším tolik ropy a zemního plynu jako v celém přebohatém arabském ropném trojúhelníku.
Mezinárodní organizace se nyní pokoušejí ještě předtím než těžba vypukne stanovit pravidla, kterými by se nastávající zlatá horečka měla řídit. Není to ale snadné. „Společnosti dobře vědí, že se na mořském dně a v dosahu strojů nachází nezměrné bohatství,“ říká Michael Lodge z ISA. „Chtějí těžbu zahájit co nejdřív. To by ale bez důsledného uplatnění zásad ochrany životního prostředí mohlo vést k nedozírným následkům. Tomu se chceme vyhnout.“
Ondřej Fér
