Důvod, proč jsou lidé represivními složkami státu ponižováni a vláčeni veřejně v řetězech je podle něho jediný: demonstrace síly represivního aparátu a schopnosti lidi zničit. Za svoje ponížení nyní žádá náhradu. O vězeňství napsal dopis ministryni Heleně Válkové. Vzhledem k politice cítí vysokou míru nespravedlnosti. To vše řekl v rozhovoru David Rath.
Ústavní soud dal za pravdu vaší stížnosti a prodloužení vaší vazby po podání obžaloby označil za nezákonné a váš takto dlouhý pobyt ve vazbě za nedůvodný. Budete za tuto nezákonnost požadovat satisfakci? Obrátil jste se v této souvislosti na ministerstvo spravedlnosti?
Od začátku jsem říkal, že se mi nelíbí, aby za nezákonné a možná i zlovolné rozhodnutí konkrétního soudce nesli odpovědnost všichni čeští občané. Toto stále platí. Proto jsme požadavek na částečné odškodnění adresovali jednak soudci Pacovskému a jednak Ministerstvu spravedlnosti.
Jedna věc je vlastní vazba, kde si stále myslím, že za to nese vysokou míru odpovědnosti předseda senátu Pacovský. Proto na něm konkrétně požaduji zaplacení útrap způsobených vazbou, včetně narušení rodinného života, zamezení styku s mými dětmi a nemocným otcem. Takže to je jedna věc a ta nějak běží.
Mohlo by vás zajímat
Ta druhá věc už byla podána na ministerstvo spravedlnosti a má dva důvody: první z nich je fakt, že jsem byl úmyslně a s vědomím vedení krajského soudu, ministerstva spravedlnosti a vězeňské služby vláčen po dobu minimálně pěti měsíců v poutech, a to za přítomnosti medií a veřejnosti. Moji obhájci opakovaně už od srpna 2013 žádali Krajský soud v Praze, ministerstvo spravedlnosti i generální ředitelství vězeňské služby, aby během eskorty k hlavnímu líčení se mnou bylo zacházeno jako s člověkem, který se nedopustil žádného násilného trestného činu ani terorismu. Upozorňovali, že není žádný důvod vodit mě k soudu v řetězech, tím spíše, že v poslanecké sněmovně jsem opakovaně vystupoval bez pout za přítomnosti pouze dvou členů vězeňské služby. Odkazovali při tom i na rozhodnutí mezinárodních soudů i na vlastní zákon, protože podle zákona o vězeňské službě lze donucovací prostředky používat pouze tehdy, pokud je to nutné k zajištění pořádku a bezpečnosti proti osobám, které ohrožují životy nebo zdraví nebo úmyslně poškozují majetek nebo se pokoušejí mařit účel výkonu vazby.
Říkáte to velmi přesně.
Já cituji z podání mých obhájců. Současně toto namítali i Krajskému soudu v Praze, tedy i soudci Pacovskému, protože také on mohl zasáhnout a trvat na tom, aby se mnou bylo zacházeno přiměřeně situaci. Konečně on je můj soudce a jeho povinností je chránit práva obžalovaných, právo na lidskou důstojnost a vystoupit proti ponižujícímu zacházení, pokud se o něm dozví.
Moji advokáti navrhují za každý den, kdy jsem byl k hlavnímu líčení eskortován v poutech částku tisíc korun, která je skutečně jen symbolická ve vztahu k příjmům, které dosáhla media uveřejněním mých fotografií v poutech. Tudíž za toto jednání požadujeme symbolickou satisfakci ve výši 30 tisíc korun.
To je téměř nicotná částka v porovnání s žadateli o statisícové či miliónové náhrady. Proč to tedy vlastně děláte?
Hlavním smyslem je, aby justice, která o mém nároku bude v konečné fázi rozhodovat, našla sílu a řekla, že takové chování a jednání je nepřípustné. Aby v budoucnu justice nepřispívala k pošlapávání lidské cti a důstojnosti a tím k bulvarizaci veřejného života.
Použití pout u agresivních jedinců je logické, ale u obdobných kauz jako je má, sleduje vláčení lidí v řetězech před objektivy kamer a fotoaparátů jiný účel. Vzpomeňme například na paní Nagyovou. Žena, která nemohla nikoho ohrozit na životě a v sevření čtyř statných mužů by se těžko mohla pokusit o útěk. Jsem přesvědčen, že toto ponižující zacházení s obviněnými má demonstrovat sílu represivního aparátu a jeho schopnost kohokoliv zničit. Smutné je, že těmto nízkým cílům přihlíží bez jakéhokoliv vyjádření i soudy.
Čili jediný výsledkem tohoto jednání představitelů moci je dehonestace, ponížení a ostrakizace člověka na veřejnosti.
Proto si myslím, že je potřeba proti tomu vystoupit. Protože represivní složky takový postup užívají opakovaně nejen v mém případě, kde k tomu není jediný důvod ty lidi vláčet v poutech, v medvědovi, nechávat je ponižovat a ostrakizovat. Je to jen prezentace arogance moci represivních složek, nemá to žádný jiný význam. Beru to jako obecný boj proti neandrtálským praktikám, které si naše represivní složky ponechaly ještě z minulého režimu a vysloveně si v nich libují.
A ten druhý důvod vaší žádosti o odškodnění, kterou jste podali u ministerstva spravedlnosti?
Druhý důvod ohledně odškodnění se týká ušlého příjmu z lékařské praxe a úhrada mého právního zastoupení. Od rozhodnutí ústavního soudu v lednu 2014 muselo být soudci Pacovskému jasné, že omezení, která měla nahradit mou vazbu jsou nedůvodná a napříště neobstojí. Přesto až do července tohoto roku mě nechal docházet k probační službě, ač zákon mu stanoví povinnost průběžně zkoumat, zda důvody vazby u každého z obžalovaných stále trvají. Teprve na můj návrh omezení zrušil. Tedy čas, který jsem mohl věnovat svým pacientům, jsem trávil u probačního pracovníka.
Moji obhájci dále vyčíslili úkony, které přímo souvisely s následným rozhodováním o vazbě a které by nemusely být učiněny, kdybych byl propuštěn tak, jak konstatoval ústavní soud. Čili to jsou nadbytečné náklady, které obhájci spočítali na částku zhruba 50 tisíc korun. Jsou to úkony obhájce ve věcech vazby v té době, kdy jsem byl ve vazbě podle ústavního soudu držen nezákonně.
Takže nepodáváte žádost o odškodnění za nezákonnou vazbu, ale kvůli nákladům, které vám vznikly a bývaly by nevznikly, kdybyste v nezákonné vazbě nebyl, rozumím tomu dobře?
Přesně tak. První důvod je újma vzniklá ponižováním a vláčením v řetězech. Druhý důvod je ztráta příjmu z lékařské praxe a úhrada úkonů advokáta, které by nebyly vznikly, pokud bych nebyl ve vazbě.
Co se týče pana soudce Pacovského, tam už jste podal občanskoprávní žalobu? Co znamená, že to běží, jak jste říkal?
Na pana předsedu Pacovského jsem podal občanskoprávní žalobu už před půl rokem. Bohužel obecné soudy s tím moc nespěchají. Ta žaloba má dvě části: první část se týká zveřejnění osobních údajů obžalovaných, nejenom mých, a to tím, že pan soudce Pacovský pustil do své kanceláře média a podle mého soudu se chlubil spisem, a to takovým způsobem, že nechal filmovat a fotografovat jednak jména, ale i adresy a rodná čísla všech obžalovaných. To bylo zdokumentováno a provedeným dokazováním prokázané. Úřad na ochranu osobních údajů vyměřil Krajskému soudu v Praze pokutu, Krajský soud uznal, že porušil zákon a pokutu zaplatil. Předsedkyně Krajského soudu v Praze ale už dále nijak nekonala a žádnou osobní odpovědnost nevyvodila. Jakoby se nic nestalo. Podle mého názoru nezákonně jednal soudce Pacovský, protože on to byl, kdo tam pustil novináře. Čili tam je zvláštní, že Krajskému soudu vznikla udělenou pokutou škoda, ale soud tuto škodu nevymáhá po příslušném pracovníkovi, který ji způsobil tím, že porušil zákon.
Jednáním soudce Pacovského byly veřejnosti zpřístupněné všechny mé osobní údaje, ohrožena mimo jiné má rodina a její bezpečnost. Proto jsem se obrátil k soudu civilní žalobou proti soudci Pacovskému, protože jsem přesvědčen, že není možné, aby soud takto porušoval zákon. Beru to opět jako principiální záležitost, soud a soudci nejsou nad zákonem a za své jednání musí nést odpovědnost jako jakýkoliv občan této země. Můj proces je veřejným cirkusem od začátku a to, že soudce naběhne na spodní proudy společnosti a chce se zviditelnit a hrát si na hrdinu tím, že porušuje zákon, to je závažná věc a někdo by se tím měl začít zabývat.
A druhý důvod osobností žaloby na soudce Pacovského?
A druhá část žaloby se týká tohoto, že soudce Pacovský opakovaně rozhodl o mé vazbě, která byla vyššími soudy zrušena jako nezákonná I když vím, že toto je v rozporu se zavedeným principem, který říká, že pokud nějaký soudce někoho poškodí, tak za to nenese osobní odpovědnost, ale za způsobenou škodu zodpovídá stát. Přestože vím, že tento princip je justicí obecně přijímán, tak chci tou žalobou vyprovokovat diskusi o nesprávnosti tohoto principu. Nevím, proč by za špatné rozhodnutí konkrétního soudce Pacovského a za to, že opakovaně porušil zákon, měli zaplatit všichni občané České republiky. To považuji za naprosto nemorální. Soudci, kteří opakovaně svými rozhodnutími někoho poškodí, by za to měli nést osobní odpovědnost.
Jaký je tedy petit žaloby? Čeho se od soudce Pacovského domáháte? Nějakého finančního zadostiučinění?
Tak předně je tam omluva. Protože jsme situaci, kdy někdo protizákonně zveřejní chráněné osobní údaje, ale neřekne ani promiňte. Soudci jsou vázáni etickými normami jako každý občan a v právním státě by měli být i morálními vzory. Ve svých rozsudcích mnohdy moralizují, ale když se sami dopustí přehmatu chyby či dokonce nezákonnosti, tak nejsou schopni prosté lidské omluvy. Já jsem nestál soudci Pacovskému za jediné slovo omluvy. A to se stýkáme u hlavního líčení několikrát v měsíci. On měl mnoho příležitostí říci mi: Mé rozhodnutí o vazbě bylo chybné, omlouvám se vám. Chybuje každý z nás, a proto bych omluvu přijal. A to i přesto, že jsem díky jeho pochybení byl minimálně pět měsíců ve vazbě zbytečně, že má rodina byla vystavena omezením, že jsem se nemohl vídat se svými syny a nemocným otcem. Neudělal to ani jednou. On se tváří jakoby se nic takového nestalo.
Soudce Pacovský projevil svůj právní názor a soudím, že projevený právní názor nemůže být trestný, za právní názor nelze postihnout a nutit někoho omlouvat se za něj.
Já tomu rozumím, když je věc právně složitá a v podstatě jakékoliv rozhodnutí v daném věci je možné opřít o provedené důkazy a argumenty. Soudce Pacovský ale rozhodoval bez toho, aniž by provedl důkazy, které navrhovala moje obhajoba, dovolával se indicií, které ani v jednom vazebním zasedání neprovedl, mám na mysli přehrání inkriminovaných odposlechů a zcela ignoroval mé návrhy na provedení dokazování. Porušení principu kontradiktornosti – které konstatoval ústavní soud, není právní názor soudce, ale úmyslné, vědomé a z mého pohledu zlovolné porušení práv obhajoby ze strany soudce. Pokud má takový „právní názor“ dopad do životů druhých, pak je na třeba odvodit odpovědnost soudce.
Vezměte si obdobnou situaci u lékařů. Také lékař léčí pacienta podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Přesto pacienta poškodí. A zajímavé je, že obdoba principu, který platí u soudců, u lékařů neplatí. V této společnosti je zvláštní anomálie, že jaksi za názor soudce, který je vědomě a dokonce cíleně protiprávní, nenese nikdo odpovědnost. Buď je to tedy nespravedlivé vůči lékařům, ale i jiným profesím nebo je tento princip špatný. U pana Pacovského se to spláchne tím, že měl jiný právní názor. To mně přijde jako velmi zvláštní logika.
Tak uvidíme, až dojde k jednání před soudem, jak se s tímto soudci vypořádají – o vaší žalobě na soudce budou rozhodovat opět soudci a tedy profesní kolegové pana soudce Pacovského.
Na úrovni tuzemského soudnictví očekávám spíše zamítnutí mé žaloby. Vím, že je lákavé udržovat status quo a ponechat odpovědnost za špatné rozhodování soudců na státu, přesněji na daňových poplatnících. Přesto se nevzdám. Podanou žalobu beru jako prostředek k dosažení logického a odpovědného nahlížení na odpovědnost soudce při výkonu své profese. Pokud soudce prokáže, že při svém rozhodování vycházel z právního názoru opřeného o literu zákona a v souladu s ní vyloženou, své odpovědnosti se zprostí. Pokud ale jeho odůvodnění rozhodnutí pomíjí argumenty obhajoby, tyto bagatelizuje či přehlíží, neprovede v řízení ani ty důkazy, na nichž své rozhodnutí staví a nerozvede, z jakého důvodu se odlišuje od rozhodovací praxe vyšších soudů, případně ústavního, pak musí vědět, že jde do rizika, s nímž je spojená jeho osobní odpovědnost.
Když už jste hovořil o vazbě, budete se dále tak jako na samém začátku angažovat v otázce vězeňství? Budete v tom pokračovat?
Už v tom pokračuji. Napsal jsem ministryni spravedlnosti paní Válkové poměrně rozsáhlý dopis, kde jsem ji upozornil na zaostalé části českého vězeňství, kdy české vězeňství je hluboko za západoevropským standardem. Dostal jsem už i odpověď. Bohužel typicky úřednickou, je to nic neříkající přípis zjevně od nějakého referenta. To mě zklamalo, že paní ministryně tomu nevěnovala žádnou osobní pozornost, zvláště když při nástupu do funkce deklarovala, že se chce zasadit o modernizaci českého vězeňství. Ta odpověď se nesla v duchu: o všech problémech víme, na jejich realizaci a řešení pracujeme a vlamujete se do otevřených dveří. Protože všechno bude úžasné, báječné a dobře fungující. Nemyslím si, že je to pravda a budu v tom pokračovat dál.
Scházím se s různými bývalými kolegy, kteří jsou stále v poslanecké sněmovně a už jsem je žádal, aby věnovali pozornost problematice vězeňství a znovu zkusím požádat je, aby například některé novely, které podpořili v minulém volebním období, které jsem inicioval, tak zda by nebyli pánové poslanci ochotni je podat znovu.
Z toho co říkáte, vyplývá, že jste nepřestal být politikem, byť nemáte politickou funkci. Stále jste ale způsobem svého jednání v politice zůstal, myslím. Chováte se politicky a angažujete se za věci a snažíte se je ovlivňovat. Opravdu neuvažujete o návratu?
V tuhle chvíli určitě neuvažuji. Vše bude záležet na budoucnosti. Na druhou stranu nyní nemám žádnou chuť se do aktivní politiky vracet. Byla to zajímavá zkušenost, vykoupená ale poměrně dost tvrdě. Mám pocit vysoké míry nespravedlnosti, protože dobře vím, jak to v politice chodí, co se tam děje. A při této konkrétní znalosti se člověk nemůže ubránit otázce, proč to celé zkonstruovali zrovna na mě a ne v uvozovkách na někoho jiného.
Irena Válová