Přijetím vyhlášky o nových advokátních tarifech nedochází ke zmenšení odměny advokátů, upozorňuje na často šířený omyl místopředseda České advokátní komory zodpovědný za legislativní činnost a předseda sekce ČAK pro advokátní tarif JUDr. Vladimír Papež. Důsledkem vyhlášky může být nevymožitelnost pohledávek a zvýšení výdajů státu na ex-offo advokáty v civilním řízení a zdražení některých služeb a zboží, které budou muset za „černé pasažéry“ zaplatit jiní zákazníci, vyjmenovává v rozhovoru pro Česku justici Vladimír Papež zamýšlené i nezamýšlené dopady ministerské vyhlášky. Stát se podle něho vyhláškou postavil na stranu neplatičů.
Stalo se již někdy v historii ČAK, aby stát zavedl vyhlášku o advokátních tarifech diametrálně odlišnou od mínění a představ advokátů, ve skutečnosti advokátům navzdory?
Podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o advokacii vydává ministerstvo vyhlášku o způsobu, určení a případné výši odměny a náhrad advokáta (advokátní tarif) po předchozím vyjádření České advokátní komory. Zákonodárce tedy předpokládá určitou míru součinnosti ministerstva a komory, avšak pravomoc k vydání podzákonného právního předpisu má toliko ministerstvo a není v tomto směru jakkoli závislé na postoji České advokátní komory.
Nelze tedy obecně dovodit závěr, že by znění advokátního tarifu bylo přímo odvislé od přání a představ komory, byť se v rámci jednání s ministerstvem zástupci komory snaží nalézt takové řešení, které by dosahovalo zvýšené míry spravedlnosti v odměňování advokátů. V minulosti byl nesoulad mezi názory ministerstva a komory citelný u vyhlášky č. 484/2000 Sb. (tzv. paušální vyhláška), která byla po čtrnácti letech zrušena Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem (komora protestovala už proti jejímu přijetí!).
Zároveň je potřeba upozornit, že poslední novelizace advokátního tarifu provedená vyhláškou č. 120/2014 Sb. nemění výši mimosmluvní odměny advokáta; ta zůstává nezměněna a nelze proto tvrdit, že přijetím této vyhlášky dochází ke zmenšení odměny advokátů.
Ke změně došlo v právní úpravě náhrady nákladů řízení, kde „odměna advokáta“ (ve smyslu nákladů účastníka řízení na pořízení právního zastoupení) byla u tzv. formulářových žalob do 50 tisíc Kč ponížena na 200 Kč, resp. 300 Kč nebo 500 Kč, podle toho, jak vysoká pohledávka je vymáhána.
Znamená to, že bez ohledu na to, kolik klient musí zaplatit advokátovi za jeden úkon právní služby, od protistrany (!) dostane pouze 200 Kč (popř. 300 Kč nebo 500 Kč – viz výše). Rozdíl mezi skutečnými náklady (představované odměnou advokáta za jeden úkon právní služby) a touto částkou pak jde k tíži klienta jako účastníka řízení a představuje ve své podstatě stejnou nespravedlnost, jako předchozí tvrzení o nespravedlivě vysoké „odměně advokáta“, kterou musí zaplatit protistrana v případě prohraného sporu.
Jaké kroky hodlá učinit komora, se kterou ministerstvo rok jednalo, avšak poté ministryně podepsala vyhlášku na rozdílných principech, než které byly obsahem jednání?
Veškeré kroky, které mohla komora jako samosprávná stavovská organizace učinit, již byly učiněny v rámci projednávání návrhu vyhlášky; komora jako taková nemá žádné legislativní ani nelegislativní nástroje, které by mohla v podobné situaci použít. Z naší strany bylo opakovaně upozorňováno na zásadní nedostatky návrhu, zejména na jeho rozsah (neboť vyhláška řeší i případy, které nebyly předmětem kritiky ze strany Ústavního soudu) a na nepoměr mezi vymáhanou pohledávkou a navrhovanou náhradou nákladů právního zastoupení. Ministerstvo spravedlnosti však připomínky nakonec neakceptovalo a rozhodlo se vydat vyhlášku ve znění jejich posledního návrhu, který nebyl s komorou projednán, byl jí pouze oznámen, aniž ministerstvo vyčkalo na stanovisko komory. Nyní se bude čekat, jak se vyhláška ujme v rozhodovací praxi soudů a zda případně obstojí v testu ústavnosti, bude-li mu vystavena.
Jako předseda sekce pro advokátní tarif máte jistě znalost a zkušenost, jak se AT promítá do různých rozhodnutí. Znamená minimální tarif při sporech do 50 tisíc Kč, že se tyto spory nepovedou, neboť je nebude mít kdo vést?
Cílem vyhlášky bylo především ponížit náklady řízení tak, aby se věřitelům drobných pohledávek nevyplatilo žalovat tyto pohledávky s vidinou zisku v podobě tzv. přísudku. V tomto směru se dá předpokládat, že bude úmysl zákonodárce dosažen.
Na druhou stranu je otázka, jaké další (a vesměs nezamýšlené) dopady bude vyhláška mít. Pokud bude věřitel vědět, že u drobných pohledávek nedostane od protistrany odpovídající náhradu nákladů právního zastoupení (mimo jiné i to, co zaplatil advokátovi a ten nebude chtít vykonávat činnost, která nepokryje jeho náklady) a nebude schopen zajistit vymáhání těchto pohledávek vlastními silami, bude vymožitelnost těchto pohledávek ohrožena.
Zároveň s tím vzrostou výdaje státu na advokáty ex-offo v civilním řízení (tj. náklady na opatrovníky a zástupce ustanovené soudem), neboť se propastně změnil poměr mezi odměnou advokáta hrazenou v těchto případech soudem a náklady řízení, které bude muset zaplatit neúspěšná protistrana státu.
Znamená to, že je nyní výhodné a celkem bezpečné například nezaplatit dluh do výše 50 tisíc Kč? A to pro dlužníka, který má spotřebitelský úvěr stejně jako pro zaměstnavatele, který nevyplatí mzdu do této výše, například?
Základní podmínkou pro použití nové právní úpravy (tj. základní podmínkou pro přiznání ponížené „odměny advokáta“) je podání tzv. formulářové žaloby. Jde o pojem nový, který bude jistě předmětem výkladu v soudní judikatuře, nicméně měl by zahrnovat případy, kdy jeden navrhovatel (žalobce) opakovaně podává na různé dlužníky jednu a tu samou žalobu, které se mezi sebou liší prakticky pouze identifikací žalovaného. Pokud tedy někdo disponuje jednou bagatelní pohledávkou a nechá se zastoupit advokátem, nárok na náhradu „odměny advokáta“ mu v souladu s planými předpisy vznikne (za podmínky, že byl u soudu ve věci úspěšný). Pokud se ovšem jedná o pohledávky vznikající na stejném právním základě (např. pohledávky z přepravy) a věřitel se nechá zastoupit advokátem, který bude pro všechny tyto případy používat stejný vzor žaloby (což je vzhledem k okolnostem pochopitelné a není důvodu, proč by se měly jednotlivé žaloby od sebe lišit), bude klientovi patřit náhrada nákladů podle nové vyhlášky.
Nedá se zřejmě předpokládat, že nyní bude „bezpečné“ neplatit jakékoli dluhy do 50 tisíc Kč, ale pokud se pro to někdo rozhodne, nebude již muset počítat s tím, že protistraně zaplatí odměnu jejího advokáta, když u soudu prohraje. Zároveň se dá předpokládat, že část dlužníků díky tomu skutečně unikne povinnosti splatit dluh, neboť věřitel raději pohledávku odepíše, než aby ji zvyšoval o náklady na advokáta, které mu nikdo nezaplatí.
Stát tak dal jednoznačně najevo, že kdo neplatí dluhy, nepřebírá poštu, nechodí k soudu a vyhýbá se exekuci, má právo na ochranu před oprávněným věřitelem, kterému řádně a včas nesplatil svůj dluh.
Minimální advokátní tarif by také mohl mít účinek zcela opačný, totiž že firmy skupující dluhy jich budou muset skoupit mnohem více.
Snížení náhrady nákladů právního zastoupení se může promítnout do praxe mnoha způsoby; pokud se bude věřitel domnívat, že část pohledávek bude nevymožitelných, může se začít bránit tím, že zdraží službu nebo zboží, které poskytuje, a z těchto zvýšených příjmů bude kompenzovat ztrátu z nevymožitelných pohledávek. Ve svém důsledku tak za „černé pasažéry“ budou jejich pokuty platit lidé, kteří si běžně kupují jízdenku v souladu s přepravními podmínkami.
Jaký lze očekávat další vývoj v této zcela nové situaci?
Bylo již zmíněno, že lze očekávat test ústavnosti; pokud totiž Ústavní soud ve svých nálezech a usneseních kritizoval nepřiměřenost bagatelní pohledávky vůči nákladům řízení, je otázka, zda obrácení tohoto nepoměru v neprospěch věřitele bude považovat za ústavní. Je tak na účastnících řízení, zda se s touto otázkou na Ústavní soud obrátí, či nikoli. Připomínáme, že kritizované přísudky se týkaly sporů do 10 tisíc Kč, které jsou v praxi označovány jako „bagatelní“, avšak vyhláška jde až do výše 50 tisíc Kč, aniž by to bylo jakkoli odůvodněné; na druhou stranu Ústavní soud se negativně vyjádřil i k hranici 10 tisíc Kč, když konstatoval, že není zřejmé, z čeho zákonodárce při stanovení této hranice „bagatelnosti“ vycházel. Nabízí se srovnání s minimálním starobním důchodem, minimální mzdou a různými sociálními dávkami, které rozhodně hranice této „bagatelnosti“ nedosahují.
Irena Válová
