Na konci června uplnulo dva a půl roku od nabytí účinnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Nad dosavadními zkušenostmi z praxe se zamýšlí Tomáš Gřivna, docent na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a advokát v Praze.
Praxe orgánů činných v trestním řízení ukazuje, že je zákon aplikován poměrně často. Dobře to dokumentuje statistika nejvyššího státního zastupitelství. Jestliže v roce 2012 bylo trestně stíháno 19 právnických osob, pak v roce 2013 to bylo již 61 právnických osob a za první 4 měsíce roku 2014 dokonce 59 právnických osob. Je tedy předpoklad, že počty stíhaných právnických osob budou i nadále narůstat. Obviněny byly i velké či známé právnické osoby jako např. Metrostav nebo Česká pošta. Dočkali jsme se i prvních pravomocných rozsudků, byl již uložen i nejpřísnější trest – trest zrušení právnické osoby.
I přes četné případy stále neexistuje použitelná soudní judikatura, která by řešila řadu výkladových problémů, s nimiž se musí praxe potýkat.
Dosud nebyl ani vyřešen problém základní, tj. zdali je vůbec zákon o trestní odpovědnosti právnických osob v souladu s ústavním pořádkem. Mám tím na mysli především klíčovou otázku přičitatelnosti jednání fyzické osoby právnické osobě. V tomto směru bude mít dozajista poslední slovo ještě Ústavní soud České republiky. Celý problém spočívá v ustanovení § 8, který se jeví na první pohled tak, že jednání určitých fyzických osob (např. členů statutárního orgánu nebo osob v řídící funkci) je bez dalšího přičteno právnické osobě. U těchto osob zákon nedává právnické osobě možnost „vyvinit se“, byť by se jednalo o zjevný exces konkrétní fyzické osoby. Důvodovou zprávou proklamovaná odpovědnost právnické osoby za zavinění se tak zdá poněkud iluzorní. Konstrukce ustanovení § 8 se (s výjimkou pro kategorii zaměstnanců) jeví spíše jako odpovědnost objektivní. Není pak jasné, zdali má právnická osoba vůbec nějakou šanci se „vyvinit“, a to i přes sebelepší sytém preventivních opatření, které mají zabránit spáchání trestného činu „uvnitř“ právnické osoby. Nejedná se o problém ryze český, s obdobným problémem se potýkají i v zahraničí, jak o tom např. svědčí bohatá judikatura a návrhy změn právní úpravy v Belgii (trestní odpovědnost právnických osob byla v Belgii zavedena v roce 1999).
Druhým koncepčním problémem je podle mého názoru i poměrně krátká tzv. legisvakanční doba (tj. doba mezi platností zákona a jeho účinností). Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů dne 22. 12. 2011 a nabyl účinnosti 1. 1. 2012. Legisvakanční doba tak činila necelé 2 týdny. V tak krátké době mohly právnické osoby jen stěží přijmout „…opatření, která po nich lze spravedlivě požadovat“, aby se případně vyhnuly trestní odpovědnosti za exces zaměstnance.
Do třetice je možné zmínit i polemiku nad rozsahem kriminalizace. Právnická osoba trestně odpovídá za cca 70 trestných činů, jejichž výběr byl zákonodárcem učiněn s ohledem na závazky vyplývající z mezinárodních smluv nebo práva EU a doplněn o trestné činy daňové. Otazníky vyvolávají některé trestné činy, které ve výčtu uvedeny jsou, přitom pro činnost právnické osoby nejsou typické (např. trestný čin pohlavního zneužití), nebo naopak ve výčtu uvedeny nejsou, ačkoliv si je lze v souvislosti s činností právnické osoby dobře představit (např. trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže). Hlasy volající po rozšiřování výčtu sílí, tudíž lze v brzké době očekávat odpovídající změnu právní úpravy, což je tendence, kterou lze sledovat i v zahraničí.
Naznačené problémy se týkaly hmotněprávní části zákona. Zákon obsahuje i některá procesní ustanovení. I tato vyvolávají aplikační obtíže. Tak např. není zřejmé, zdali zákonodárce opomenul upravit nebo záměrně neupravil právo některých osob (např. manažerů společnosti) odepřít výpověď, a to z důvodu jejich vztahu k obviněné právnické osobě.
Jak jsem se snažil poukázat na několika vybraných problémech, aplikace zákona vyvolává celou řadu otázek, praxe však zatím na ně nezná odpovědi. Jejich nalezení bude trvat několik let. Je proto těžké poradit právnickým osobám, jaká opatření mají zavést, aby získaly „imunitu“ před případným trestním stíháním. V již několikrát zmiňovaném zahraničí je takovou obranou zavedení a udržování tzv. compliance programů, tedy řekněme určitého sytému opatření pro předcházení trestní odpovědnosti právnické osoby. V České republice má zaveden compliance program řada společností, především těch, které mají zahraničního vlastníka. Patrně jej měl i Metrostav, a přes to ani compliance program jeho trestnímu stíhání nezabránil. V zahraničí je to velmi často příslušné rezortní ministerstvo, které publikuje metodické postupy, co mají právnické osoby učinit, aby jejich možná trestní odpovědnost byla minimalizována. Je škoda, že příslušná ministerstva v České republice (spravedlnosti a vnitra) se prozatím ani nepokusila takovou metodiku veřejnosti předložit.
Tomáš Gřivna
(Autor je docentem na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a advokátem v Praze.)
