Má se soud nižší instance řídit právním názorem odvolacího soudu, nebo jde o nepřípustné zasahování do nezávislosti soudce? Otázku spolu s návrhem na zrušení příslušného paragrafu trestního řádu vznesl Obvodní soud pro Prahu 8 a zabývat se jí bude plénum Ústavního soudu. Návrh za obvodní soud sepsal soudce Petr Novák. Má právnická duše nemůže přijmout, že bych měl pro vázanost právním názorem odvolacího soudu pošlapat ústavní práva obžalovaného na spravedlivý proces a porušit zásadu předvídatelnosti práva a soudních rozhodnutí, říká v rozhovoru pro Českou justici.
Co vás vedlo k poměrně nezvyklému kroku, jakým je návrh na zrušení části zákona?
U zdejšího soudu v roce 2009, respektive 2010 napadly dvě obžaloby na obžalovaného J. H. pro trestný čin lichvy, přičemž obě obžaloby chápaly jednání obžalovaného obsažené v obžalobách jako jeden pokračující trestný čin lichvy, přičemž můj senát přijal obžalobu s 46 dílčími útoky tohoto jednoho pokračujícího trestného činu lichvy a senát kolegy přijal obžalobu s 12 dílčími útoky tohoto jednoho pokračujícího trestného činu lichvy. Protože kolega měl méně dokazování, vyhlásil rozsudek dříve, obžalovaného obžaloby zprostil. Proti tomuto rozsudku si podala odvolání státní zástupkyně a odvolací senát Městského soudu v Praze odvolání státní zástupkyně pro nedůvodnost zamítl. Až po právní moci rozsudku kolegy jsem uzavřel dokazování a vyhlásil rozsudek, protože se jednalo o jedno pokračující jednání, tak jsem obžalovaného také obžaloby zprostil a zproštění odůvodnil shodně jako kolega a odvolací senát Městského soudu v Praze ve věci kolegy. Proti mému rozsudku si podala odvolání státní zástupkyně a jiný odvolací senát Městského soudu v Praze můj rozsudek s právním názorem jiného odvolacího senátu z věci kolegy zrušil a vyslovil právní názor, že obžalovaný naplnil všechny znaky trestného činu lichvy a v podstatě mi dal rozkaz obžalovaného uznat vinným. Po vrácení věci z Městského soudu v Praze jsem nařídil další hlavní líčení, protože dokazování už bylo kompletní, vyhlásil jsem druhý rozsudek, kde jsem dle pokynu Městského soudu v Praze uznal obžalovaného vinným, ale v odůvodnění jsem citoval hodnocení důkazů a právní závěry ze zprošťujícího rozsudku mého kolegy a odvolacího senátu Městského soudu v Praze ve věci kolegy a výrok o vině jsem odůvodnil s poukazem na závaznost právního názoru dle § 264 odst. 1 tr. řádu, tedy že důvodně s tímto právním názorem nesouhlasím, ale jsem jím vázán. Proti tomuto rozsudku si podal odvolání obžalovaný a i státní zástupkyně a stejný odvolací senát, který zrušil můj první rozsudek, zrušil i tento druhý rozsudek a znovu opakoval svůj právní názor, že obžalovaný naplnil všechny znaky trestného činu lichvy a dal mi znovu rozkaz obžalovaného uznat vinným. Ve věci obžalovaného J. H. tedy na jeho jednání obžalovaného existují dva právní názory dvou odvolacích senátů Městského soudu v Praze se stejnou právní silou, že jeho jednání buďto je, nebo není trestným činem. Tato věc byla dokonce řešena na gremiální poradě Městského soudu v Praze, ale bez jakéhokoliv závěru s tím, že konečné rozhodnutí bude vydáno na základě mimořádných opravných prostředků. Obžalovaný J. H. proti druhému rozhodnutí odvolacího senátu Městského soudu v Praze podal ústavní stížnost, ale Ústavní soud ji odmítl pro předčasnost, že nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky. Podal jsem tedy návrh na zrušení části zákona, protože má právnická duše nemůže přijmout, že bych měl pro vázanost právním názorem odvolacího soudu pošlapat ústavní práva obžalovaného na spravedlivý proces a porušit zásadu předvídatelnosti práva a soudních rozhodnutí. Když byl obžalovaný za část svého jednání pravomocně obžaloby zproštěn, přičemž ani Nejvyšší státní zástupce nepodal dovolání, ani ministr či ministryně spravedlnosti nepodali stížnost pro porušení zákona, nelze ho za část dalšího stejného jednání uznat vinným. Když hodnotím právní názory na jednání obžalovaného vyslovené dvěma odvolacími senáty Městského soudu v Praze, tak souhlasím s právním názorem odvolacího senátu Městského soudu v Praze ve věci kolegy, který potvrdil zproštění obžaloby ve věci kolegy. Nezbylo mi nic jiného, než tedy vnitřně posoudit svou soudcovskou nezávislost s právním názorem, kterým mám být podle § 264 odst. 1 tr. řádu vázán, a zjistil jsem, že má soudcovská nezávislost by měla mít ústavně vyšší hodnotu.
Co konkrétně v návrhu na zrušení části trestního řádu uvádíte?
Podstata je v definování pojmu „právní názor“. Pojem „právní názor“ z ust. § 264 odst. 1 tr. řádu je odvolacími soudy velice často chápán a aplikován velice široce, nejen jako otázky hmotného a procesního práva, ale i otázky ohledně provádění důkazů a také i ohledně hodnocení důkazů, a nařizují soudům prvního stupně, k jakým závěrům mají po provedení důkazů dospět a jak mají rozhodnout. Ale podle § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž hodnocení důkazů by mělo být doménou soudu prvního stupně, před nímž se důkazy bezprostředně provádějí. Odvolací soud v mé věci žádné důkazy neprovedl, přesto provedl vlastní hodnocení důkazů a nařídil mi, k jakým závěrům mám dospět. Činnost soudu prvního stupně je za takového chápání a aplikování pojmu „právní názor“ ohledně hodnocení důkazů a vytváření si vlastních závěrů vyplývajících z provádění důkazů zcela nadbytečná, neboť odvolací soud zcela nahrazuje rozhodovací pravomoc soudu prvního stupně. Za existence ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu tak mnohdy funguje praxe, kdy soud prvního stupně provede důkazy (vyslechne obžalované, vyslechne svědky a znalce, předloží listinné důkazy stranám k nahlédnutí), jeho hodnocení důkazů je ale poté irelevantní a jeho právní závěry bezcenné, neboť mu odvolací soud nařídí, jak má důkazy, které odvolací soud neprováděl, hodnotit a k jakým závěrům má nalézací soud dospět.
Počítáte s tím, že s návrhem u ÚS uspějete? Ptám se i s ohledem na to, že návrh přichází po letech sice často trnité praxe (tzv. ping-pongy), nicméně první, co člověka napadne, je – jak to, že si tak závažné kolize zatím nikdo nevšiml?
Zda návrh bude či nebude úspěšný nevím, ale velmi bych ocenil, kdyby Ústavní soud definoval pojem „právní názor“, zda se týká pouze otázek hmotného a procesního práva, nebo i otázek ohledně provádění důkazů, nebo i otázek ohledně hodnocení důkazů, a zda mají či nemají odvolací soudy pravomoc nařizovat soudům prvního stupně, k jakým závěrům mají po provedení důkazů dospět, jak mají důkazy hodnotit, a tedy jak mají rozhodnout. Podle mého názoru by pouze soud, který důkazy provedl, měl mít právo důkazy hodnotit a z toho vyvozovat závěry, a jeho nestrannost by neměla být ohrožována nucením uznat vinným nebo zprostit obžaloby obžalované, když hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení. Ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu je nedílnou součástí trestního řádu od jeho účinnosti (od 1. 1. 1962) a nikdy nebylo novelizováno, tedy text ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu je do písmenka stejný v současné době jako v době jeho přijetí, přestože společenské, politické a právní poměry od té doby prodělaly radikální změny. Tehdy soudní moc nevykonávaly nezávislé soudy, ale plně se uplatňovala vedoucí úloha KSČ vyjádřená v Čl. 4 Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960, a to v oblasti soudní moci v trestních věcech prostřednictvím ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu. V době totality při uplatňováni moci jedné strany tedy bylo důvodné, aby odvolací soudy v trestních věcech měly prostřednictvím ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu takovou moc nad celým trestním řízením, když je obecně známo, že v té době na vyšší místa, a to nejen v justici, byli dosazováni loajální členové KSČ. Tehdy byla i jiná soudní soustava, nebyly vrchní soudy, o opravných prostředcích proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu prvního stupně rozhodoval přímo Nejvyšší soud. Dnes Nejvyšší soud tvoří judikaturu pouze z mimořádných opravných prostředků, tedy z dovolání a stížností pro porušení zákona, je tedy nelogické, aby odvolací soudy, které nevytváří judikaturu, vydávaly závazné právní názory, když jich je tolik a netvoří judikaturu. Proč si toho doteď nikdo nevšiml, nevím.
Pokud byste uspěli, může to mít závažné následky. Počítáte s nimi?
Myslím si, že tak závažné následky by to nemělo mít. Mým návrhem není dotčeno ustanovení § 265s odst. 1 tr. řádu a § 270 odst. 4 tr. řádu, neboť závazné právní názory podle těchto ustanovení vydává Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování a který zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů, a to v trestních věcech právě prostřednictvím ustanovení § 265s odst. 1 tr. řádu a § 270 odst. 4 tr. řádu. Krajské soudy, Městský soud v Praze ani vrchní soudy jako soudy odvolací takovouto funkci jako Nejvyšší soud nemají. Rovněž není můj návrh v rozporu s Čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť podle něj „Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon.“ Právo obžalovaného podat odvolání proti rozsudku, kterým byl soudem prvního stupně uznán vinným trestným činem, není tímto návrhem dotčeno. Jsem si vědom, že při vyhovění tomuto návrhu by došlo ke změně ve výkonu trestní soudní moci, těžiště trestního řízení by se opravdu přesunulo do hlavního líčení před soud prvního stupně, kde se provádí důkazy, došlo by k decentralizaci trestní soudní moci a i k jejímu zrychlení, neboť průtahy v trestním řízení jsou mnohdy způsobeny právě přetahováním soudů prvního stupně s odvolacími soudy, kdy jsou některé trestní věci opakovaně odvolacími soudy rušeny a přikazovány soudům prvního stupně k novému rozhodnutí, a to právě podle ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu. Navíc by došlo k zvěrohodnění trestní soudní moci, neboť ve sdělovacích prostředcích referované trestní věci jsou často mezitímně rozhodovány různými soudními stupni různě, což spoluobčané bez právního vzdělání a justiční praxe nechápou.
Neobáváte se tedy například ztížení sjednocování judikatury…
Jak uvedeno výše, judikaturu tvoří Nejvyšší soud, jeho úkolem je sjednocovat judikaturu, můj návrh se týká odvolacího řízení před soudy druhého stupně, nikoliv dovolání či stížností pro porušení zákona, které řeší právě Nejvyšší soud. Pokud vím, tak odvolací soudy (krajské a vrchní soudy) žádnou judikaturu nevydávají a je proto nelogické, aby vydávaly závazné právní názory. Pokud je Nejvyšším soudem ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydán právní názor, je závazný, a není potřeba aby odvolací soud měl pravomoc dle § 264 odst. 1 tr. řádu, to spolu přeci nijak nesouvisí. Odvolací soud by mohl i nadále nalézací soud upozornit na judikaturu, kterou třeba náhodou nalézací soud přehlédl, ta závaznost judikatury je už dána publikováním ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. V této věci nejde vůbec o sjednocování judikatury, ale o přenesení těžiště rozhodování v trestním řízení ze soudu druhého stupně na soudy prvního stupně, které by se přeci i poté řídily vyhlášenými rozhodnutími ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Jinak řečeno, proč by měly odvolací soudy mít pravomoc vydávat závazné právní názory, když netvoří judikaturu. Zabývá se někdo otázkou, co když závazný právní názor odvolacího soudu dle § 264 odst. 1 tr. řádu je v rozporu s rozhodnutím publikovaným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, což jsem ve své justiční praxi už také zažil?
Jaký by podle vašeho odhadu měl váš případný úspěch dopad na délku řízení?
Myslím si, že délka trestního řízení by se zkrátila, odpadl by vámi zmiňovaný ping-pong mezi soudními stupni. Pokud by můj návrh uspěl, mohlo by to i podnítit diskusi v odborných kruzích a v rekodifikační komisi pro nový trestní řád, jak jinak a moderněji upravit vztahy mezi soudy prvního a druhého stupně, aby odpovídaly demokratickému právnímu řádu. A množství justičních omylů (tedy nesprávně odsouzených) by se zmenšilo. Tzv. ping-pongy jsou hlavně ve věcech, kde soud prvního stupně obžalované obžaloby zprostí, ale odvolací soud je chce uznat vinnými. Opačně má totiž odvolací soud pravomoc obžalovaného obžaloby zprostit, ale odvolací soud nemá pravomoc obžalovaného uznat vinným, což může jen nalézací soud prvního stupně, proto ty ping-pongy, proto odvolací soudy vrací věci soudům prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Robert Malecký
