Dnešním problémem boje s korupcí je, že postihuje individuální korupční jednání, a nikoli systém. Řešením by bylo zavedení povinných daňových asignací konkrétní politické straně, které by nahradily současný stav financování prostřednictvím státu, říká v rozhovoru pro Českou justici sociolog Pavol Frič.
Jakým způsobem se dá vůbec korupce definovat, a co tento pojem vlastně znamená?
Sociologie se na pojem korupce dívá ze dvou hledisek. To první je, že jde o individuální patologické, deviantní chování. Druhý pohled říká, že to je patologická instituce. Že to není jenom individuální, ale nad-individuální jev, a že do toho nepatří pouze chování jednotlivců, ale že je to celý komplex chování, zvyků, různých procesů i rituálů. To znamená, že je to komplexní sociální jev, který se jako takový nedá trestat.
Lze proti systémové korupci ale vůbec bojovat, nebo se s ní lze prostě smířit jako s nutným zlem?
Lze proti ní bojovat, dokonce lépe, než proti korupci individuální. Pokud se říká, že korupci nelze vymýtit, má toto tvrzení jednu vadu. Individuální korupci skutečně vymýtit nelze, ale systémovou ano. A právě v České republice máme co do činění s korupcí systémovou, institucionální. Řeči o tom, že korupci nelze vymýtit, nemůžeme brát vážně.
Nejedná se ale o hlubší fenomén, který souvisí s různými kulturními, národními a civilizačními tradicemi, a proto těžko násilně odstranitelný? Zjednodušeně řečeno, ležíme někdy na polovic zeměpisné šířky mezi nezkorumpovaným severem Evropy a zeměmi Středomoří, kde je korupce vnímána benevolentněji.
To je samozřejmě pravda, ale přesto se systémová korupce odstranit dá. Pokud zmiňujete rozdíl mezi severem a jihem Evropy, tak kdybychom šli o několik století nazpátek, tak na severu byla korupce možná ještě daleko horší než na jihu. To znamená, že ji zlomit lze. Je ale potřeba se zaměřit na systém, ne na selhání jednotlivců.
Podle vás je problém v současném systému financování politických stran.
Chtěl bych připomenout, že tady se spojily dvě věci. To, co jste zmínil, tedy kultura korupce, která je historicky daná, a existuje na ní určitá závislost, a zároveň nový styl vytvářený komerčním a marketingovým stylem politiky. Tento marketingový styl politiky se velmi dobře naučil využívat právě systémovou korupci. Spojením těchto dvou fenoménů se z toho stal současný monolit, který lze skutečně jenom těžko narušit. A co je nejhorší, naši bojovníci proti korupci nejsou schopni tento systém analyzovat, a na základě analýzy korupčního systému navrhovat odpovídající opatření. Neustále přebírají protikorupční opatření, která generují západní státy. Jenže ty bojují proti individuální korupci. Takže zde dochází k jakémusi paradoxu. Chceme bojovat proti systémové korupci tím, že honíme jednotlivé korupčníky. To je dopředu odsouzeno k neúspěchu.
Není problém korupce vyvolán a priori tím, že státní regulace vytvářejí prostor pro korupční příležitosti na základě zákona nabídky a poptávky?
Chápu, co tím myslíte, ale tato rovnice neplatí vždy. Zastánci takovéhoto neoliberálního pohledu na řešení problému korupce by se měli vyrovnat se dvěma věcmi. Jak je možné, že severské státy mají hodně regulace, a přitom málo korupce? A za druhé, jakýsi ideální minimální stát se nepodařilo v historii lidstva nikdy nastolit. Neznáme situaci, kdy by podobné zřízení existovalo. To je podobná utopie, jakou byl komunismus.
Jaké řešení by tedy mělo být podle vás optimální?
Já navrhuji řešení, které by bylo na průsečíku dvou základních tézí. Těmi jsou systémová korupce a marketingový styl politiky. Ukazuje se jako mýtus, že kdyby politici chtěli, tak zde nastolí protikorupční ráj. Bohužel marketingová politika je zavedla do pasti. Bez korupčních peněz není politický marketing funkční a bez politického marketingu nejsou hlasy, z nichž politici žijí. Systémová korupce a politický marketing představují rozjetý vlak, z něhož se dá vystoupit pouze s velkým rizikem, které jsou ochotny podstoupit jen vzácné výjimky. Vlak je možné zastavit pouze narušením asymetrické situace, kterou přináší marketingový styl politiky. V současnosti jsou politici ve svých možnostech ovlivňovat občana na úrovni jedenadvacátého století, a naopak voliči jsou z hlediska možností ovlivňovat politiky na úrovni století devatenáctého. Dnes se politické strany chovají jako firmy, které s pomocí marketingu nakupují důvěru voličů. Ti jim hlasovacím lístkem vkládají do urny šek na čtyři roky. Je to vlastně jakési předplatné, které už nemohou vzít zpět. Předplatí si tím politiky jako určitou službu, a i když politici budou tuto službu odvádět špatně, nebudou plnit předvolební sliby, už nelze toto předplatné vzít zpět.
Lze vůbec z tohoto bludného kruhu ven?
Když vám v normálním životě nějaká služba nevyhovuje, tak ji prostě přestanete platit. V politice to nejde. Řešení spočívá v posílení moci voliče. Ne ve smyslu hlasování, ale ve smyslu financování politických stran. Musíme posílit vlastní kontrolu peněz, které politikům dáváme. Když se politici začnou chovat nezodpovědně, tak bychom měli mít možnost je potrestat tím, že jim své peníze odebereme, a nebudeme jim je dávat, dokud naši důvěru znovu nezískají. To zatím zákony neumožňují. Tuhle diskriminaci voličů je potřeba zrušit. Kdyby se zrušila současná vazba státu na financování politických stran, zrušila by se tím pádem i dnešní korupční past. Politické strany by se začaly chovat jinak. Musely by se začít orientovat na voliče, a ne na ty kmotry, kteří jim dávají špinavé peníze. Nemohly by vydírat podnikatele, jako to dělají dneska. Začaly by být závislé na malých penězích od jednotlivých voličů, a ne na velkých penězích od kmotrů, a na státních dotacích.
Tvrdíte, že řešením by měly být daňové asignace na činnost politických stran. Jak by to v praxi vypadalo?
V současném systému se podnikatelé díky korupčním penězům stávají jakýmisi superobčany, kteří mají v politice větší slovo, než ostatní. Demokracie je ale založena na tom, že každý občan má jeden hlas, který musí vážit stejně. Když se formou povinných daňových asignací moc nad penězi pro politiky přesune na voliče, bude to znamenat efektivní způsob kontroly politických stran. Peníze by se do politiky rozdělovaly podle toho, kterým konkrétním politickým stranám budou voliči aktuálně důvěřovat. A přitom je to nebude nic stát, jen část svých daní, které stejně musí platit, budou moci určit některé politické straně, kterou si sami vyberou.
Je někde ve světě tento způsob financování politických stran zaveden?
U politických stran konkrétně ne, ale například u neziskových organizací ano. Ale postavení politických stran je obdobné. Jsou to také neziskové organizace. Když je strana v zisku, nemůže si její předseda tento zisk strčit do vlastní kapsy. Politici by se časem na nový systém financování adaptovali, protože se chovají racionálně. Stejně tak, jako se přizpůsobili současnému korupčnímu prostředí, přizpůsobili by se i systému, kde by museli o peníze voličů dennodenně bojovat. Pokud by volič v průběhu volebního období změnil své preference, tak by jenom odeslal vyplněný elektronický formulář, že peníze od tohoto dne již nedává například ČSSD, ale třeba ODS. Alikvotní část daní by tak volič přesměroval od jedné strany k jiné. Peníze by voliči stranám přidělovaly buďto měsíčně, nebo čtvrtletně, podle toho, jak by byl systém nastaven.
Měla by to být daň z hlavy, to znamená fixní částka bez ohledu na výši příjmu, anebo určité procento z příjmu?
Podle mne by to mělo být určité procento daní z příjmu. Rozdíl mezi daňovými určeními zaměstnance a podnikatele odvozený z jejich příjmů by politické straně nestál za to, aby daňové určení od podnikatele, který má vyšší příjem, brala jako příspěvek od nějakého superobčana. Mnoho malých příspěvků nakonec převáží několik málo velkých. V dnešním systému se půl miliardy od daňových poplatníků, které plynou do pokladen politických stran, pokládá za samozřejmost, ale statisícové či milionové příspěvky od podnikatelů jsou politickými stranami vnímány jako „významná laskavost“, kterou je potřeba v budoucnu oplatit.
Nebagatelizuje se korupce jenom jako určité trestně právní jednání, když daleko vyšší společenské náklady přináší rent-seeking, který je vlastně legální?
Říká se tomu legální korupce nebo zajetí státu, když si firmy platí politiky, aby přijímali zákony, které jim pomáhají v jejich byznysu. A máte pravdu, v současnosti je to veliký problém. Spojení politiky a ekonomiky dosáhlo svého vrcholu. Dnes už nám podnikatelé a manažeři vládnou přímo, nemusí si politiky kupovat, přijímají zákony a rozhodnutí podle hesla: „Co je dobré pro naše firmy, je dobré i pro stát!“ Je tragické, že toto spojení je vydáváno za boj proti korupci a velká část veřejnosti tomu věří. Stát se nedá řídit jako firma, ale ve prospěch vybraných firem se řídit dá.
Dušan Šrámek
Pavol Frič – sociolog, přednáší na Institutu sociologických studií FSV UK v Praze. Zaměřuje se hlavně na výzkum role českých elit, věnuje se též studiu neziskového sektoru, korupce a korupčního klimatu. Vydal mimo jiné knihu Korupce na český způsob.
