Ministerstvo spravedlnosti chce dokončit obsáhlou novelu občanského zákoníku ještě do konce léta. Jeho hlavního autora, prof. Karla Eliáše, hodlá náměstek Robert Pelikán požádat o oponenturu. Nejsem si jist, zda celkem neobvyklý postup, procesně vybočující z dosavadních standardů, a předpokládaná příprava novely v řádu týdnů, zvláště novely, o níž se mluví z kompetentních míst ministerstva jako o „výraznější“, výsledku pomůže, říká v rozhovoru pro Českou justici prof. Eliáš.
Jak vnímáte návrh pana náměstka Pelikána stát se oponentem připravovaných změn v občanském zákoníku?
Pan náměstek Pelikán mi dosud nic nenavrhl. Svou úvahu zatím směřoval k médiím. Se mnou proběhla jen předběžná neformální komunikace přes prostředníka. V ní jsem dal najevo, že nevidím důvod, proč bych nemohl nadále spolupracovat s úřadem, se kterým jsem spolupracoval od roku 1997.
Záleží ovšem na okolnostech a podmínkách. Víte, oponentura je součástí nějakého procesu. Každý proces má mít nějaká pravidla a hlavně účel. Můj dědeček byl v roce 1950 odsouzen v politickém procesu podle pravidel trestního řádu z roku 1873 – podle pravidel, díky nimž fungovaly monarchie a první republika jako právní státy. Po roce 1948 zůstala na čas pravidla stejná, ale jak byla naplňována, dobře víme. Chci tím říci, že každý proces může ovlivnit vůle těch, kdo mají podle formálních pravidel postupovat. Jedna věc je úprava habilitačního nebo profesorského řízení v zákoně o vysokých školách, jiná je praxe „kvalifikační diplomacie“ umožňující projít i nezpůsobilému, ale oblíbenému kandidátovi, anebo naopak zaříznout někoho nesympatického, byť nadprůměrného. Oponentura může sloužit jako zástěrka férovosti procesu, v němž si oponovaný stejně prosadí své. Může a má ale sledovat i naplnění oboustranného zájmu o co nejlepší výsledek. To je, jak předpokládám, i zájem ministerstva v tomto případě. A o tom, jak tento zájem naplnit, jsem připraven diskutovat, pokud se na mě vedení ministerstva obrátí.
Zaznamenal jste slova o „určité nervozitě“ autorů kodexu?
Zaznamenal jsem slova o určité nervozitě autorů a docela jsem se smál. Zda připravit novelu zákoníku, zda teď a kým, v jakém rozsahu, to je na rozhodnutí paní ministryně a je to její odpovědnost. Občanský zákoník není chráněn autorským právem. Ti, kdo na něm pracovali nebo měli k zákoníku blízko, jsou dnes z rozhodnutí ministerstva mimo. To přece není moje věc.
Ptáte-li se na mé pocity, jsou to spíš pochybnosti. S Ministerstvem spravedlnosti spolupracuji od roku 1997. Za tu dobu se v jeho vedení vystřídalo 12 ministrů. Od zahájení prací na občanském zákoníku do nabytí jeho účinnosti jich bylo 10. S některými to bylo docela složité. Ale všichni respektovali, že máme zadání z roku 2001 od Zemanovy vlády, které bylo i díky Otakaru Motejlovi a Pavlu Rychetskému nastaveno v nějaké koncepci, a že toto zaměření nemá smysl rozvracet. Přirozeně, náměstků ministrů, ředitelů odborů, vedoucích oddělení a dalších úředníků jsme za tu dobu zažili bezpočet. K tomu desítky členů komisí, pracovních skupin, oponentů, množství zasedání, porad, seminářů, konferencí. A každý tam měl nějaký názor, který se musel řešit, protože pro nás nebylo rozhodující, kdo s kým kamarádí, ale jaká je jeho odbornost a stáli jsme o kritiku. Pravidelně jsme zažívali příchod skupiny kolegů, kteří přesně věděli, co je v zákoníku špatně, koho nebo co jsou povoláni zachraňovat a co se zásadně musí změnit, jakkoli měli nejednou o konceptu kodifikace a souvislostech svých návrhů velmi mlhavé povědomí. Nejsem si jist, zda celkem neobvyklý postup, procesně vybočující z dosavadních standardů a předpokládaná příprava novely v řádu týdnů, zvláště novely, o níž se mluví z kompetentních míst ministerstva jako o „výraznější“, výsledku pomůže. Tím spíš, že pan náměstek Pelikán mluví o stovkách změn zasahujících 5 až 10% textu.
Myslet je třeba na to, že zákoník otevřel nový svět. Profesor Vojtěch Cepl o něm už před lety mluvil jako o skoku dopředu. Podobně zákoník hodnotil před pár měsíci za malé a střední podniky předseda jejich asociace Karel Havlíček. Přizpůsobení nové úpravě věnovala řada subjektů, ale i stát, obce a kraje, hodně času, úsilí a nákladů. Výraznější novela přinese praxi nové zatížení a i to je nutné zvážit. Ostatně, vláda to vzala v úvahu. V programovém prohlášení vlády se s novelou zákoníku počítá, podle legislativního plánu však nikoli v tomto roce, protože se předpokládá nejprve provedení analýzy uplatňování občanského zákoníku v aplikační praxi.
V obecné rovině – jak na vás působí atmosféra, která se kolem OZ v posledních měsících vytvořila?
Jde o různé roviny. Mediálně se často vytahují různé věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Např. že nový zákoník znemožnil přijímat dary muzeím, že brání obnovovat aleje u silnic, že zablokoval hypotéční obchody s byty, že dosavadní společenství vlastníků musí měnit stanovy notářským zápisem, že dovolil obchodování s dětmi a různé další nesmysly … při čtení jednoho deníku by jeden získal dojem, že se v Turnově chodci brodí na ulici odhozenými peněženkami a že za to může nový občanský zákoník.
Rozhodující je ale stav praxe. Ta zatím přirozeně stále mapuje, jaké možnosti se před ní otevřely. To platí zejména o podnikatelské sféře. Velmi odpovědný je postoj justice. Nejvyšší soud, který ostatně také varoval ministerstvo před unáhlenou novelou, zajistil pro soudce informovanost o rozhodování soudů podle nové úpravy v interním systému. Přirozeně se v praxi objevují i excesy, kdy si někteří jednotlivci chtějí bez ohledu na právo prosadit to či ono a účelově vytržené věty z nového zákoníku používají jako alibi. Leč tak tomu bylo i dřív a právo tomu umí zamezit.
Připomenout musím, že každý zákon potřebuje čas, aby mohl naplno fungovat. Slavný Ernst Rabel přirovnal zákon ke kostře, která se musí obalit svaly a nervy – praxí a doktrínou. Nesdílím představu, že někomu usnadníme život urgentní endoprotézou kyčelního kloubu ve snaze preventivně zabránit artróze, která by se snad mohla projevit za tři nebo čtyři roky. Bylo by vhodné poučit se ze zkušeností jiných rekodifikujících zemí z poslední doby od Québeku po Litvu. Ty nejprve ponechaly civilním kodifikacím delší čas. Analýzu má Ministerstvo spravedlnosti k dispozici. Výrazně měnit občanský nebo trestní zákoník po každé změně vlády je politicky samozřejmě možné, ale je otázka, zda to spíš není praxe z Kavkazu nebo z banánových republik.
Zatím jsou známé jen některé úpravy, kterými má OZ projít. Co říkáte například prodloužení lhůt u přezkumu svéprávností nebo zrušení svěřenských fondů a nahrazení nadacemi a nadačními fondy?
Na otázce přezkumu případů, kdy soudní rozhodnutí zasáhlo svéprávnost člověka, lze dobře demonstrovat dva typické příklady. Občanský zákoník nastavil po složitých debatách členů rekodifikační komise s představiteli asociací, které se této problematice speciálně věnují a v návaznosti na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením určitý standard ochrany lidských práv těchto osob. Vyžaduje, aby stav takto dotčeného člověka byl po třech letech znovu prověřen, pokud jde o ty, do jejichž svéprávnosti bylo zasaženo dříve, běží tato doba od 1. 1. 2014. Pokud má být tento standard snížen, určitě to není věc výlučné kompetence Ministerstva spravedlnosti. Praktické problémy se pojí s úpravou dokazování v občanském soudním řádu a z něho vycházející soudní praxí nařizující v těchto případech vždy znalecké posudky – tudíž by změněn být měl spíše tento předpis a tam rozlišit různé situace, zejména vzít v úvahu, že jsou také pacienti, u nichž zlepšení stavu nelze očekávat. To je první příklad ukazující, že různé problémy spíše kotví v navazujících zákonech než v občanském zákoníku. I proto legislativní plán vlády předpokládá, že návrh novel právě těchto předpisů bude vládě předložen tento měsíc, což se asi nestane. Máme však poznatky z praxe, že například u těžkých demencí a v podobných případech některé soudy znalecké posudky nenařizují a spokojí se s jiným hodnověrným důkazem o nezměněném zdravotním stavu postiženého. A to je druhý příklad, který dokládá starou zkušenost, že schopný soudce si na cestě k rozumnému výsledku dobře poradí bez ohledu na kvalitu zákona.
Svěřenské fondy, to by bylo na dlouhé povídání. Čas od času se prostě něco mediálně vytáhne. Jednou jsou to svěřenské fondy, jindy Klokánek, hlavně aby to vyvolalo emoce, a bez hlubších znalostí se o tom senzačně píše na prvních stránkách novin. Nemám rád populismus ani demagogii. Samozřejmě jsem zažil rovněž v akademické sféře i při kontaktech s politikou v průběhu přípravy a projednávání návrhu občanského zákoníku leccos, ale přesto vždy převládla střízlivost. K svěřenským fondům snad jen tolik: ve světě mého myšlení je nápad, že se novelou přikáže zakladatelům svěřenských fondů přeměnit je na nadace nebo že se zruší, zcela mimo paradigmata právního státu. Stejným způsobem rozhodli komunisté o společnostech s ručením omezeným v roce 1949.
Kdybyste měl vy na kodexu něco měnit – kam byste svou pozornost napřel?
Kdo by měl vědět o nedostatcích zákoníku víc než já? Určitě nemá smysl měnit koncepční věci. Nemá smysl ani narychlo vylepšovat různé technické chyby. V § 983 všeobecného zákoníku občanského z roku 1811 se v úpravě zápůjčky píše o spotřebitelných věcech, což je samozřejmě špatně a všichni vědí, že se tam má psát o věcech zastupitelných. Jenže to tam je dosud jak v Rakousku, tak Lichtenštejnsku, třebaže novel prošlo mnoho. Moudrý zákonodárce to neřeší, protože je mu jasné, že k nápravě stačí doktrína a judikatura. A také bych nerušil věty, které někomu připadají samozřejmé a zbytečné. Jak napsal profesor Petr Hajn, v právu není nic samozřejmého.
Co bych určitě zvážil, je § 1087 o přestavku. Převzali jsme myšlenku z návrhu československého občanského zákoníku z roku 1937. Podle tohoto ustanovení přiroste – ovšem za náhradu – malá část sousedního pozemku k pozemku stavebníka, pokud ten zřídil v dobré víře na svém pozemku trvalou stavbu, která malou částí zasáhne marginálně pozemek souseda. Víc by se mi líbilo řešení, že pozemek zůstane i v této části stále sousedův a že stavebník bude vlastníku pozemku platit náhradu odpovídající tržnímu nájemnému po dobu, co stavba bude stát. V úpravě vlastnictví bytů by si úvahu o změně zasloužilo ustanovení o ručení členů společenství vlastníků za dluhy společenství. U vlastnictví bytů by měly být doladěny důsledky § 1202, podle kterého developer odpovídá za správu domu, dokud má ve svém vlastnictví přes polovinu jednotek, respektive víc jak polovinu hlasovacích práv. Myšlenka to je správná, ale zákonodárce by k tomu měl ještě něco dodat. Podobných příkladů je víc, ale vždycky bych vážil, je-li nutná změna zákona, anebo stačí-li rozumný a ústavně konformní výklad. To byl ostatně i záměr, o němž paní ministryně Válková mluvila po svém uvedení do funkce.
Souhlasíte tvrzením, že kodexu výrazně nepomohly poslední měsíce před účinností – tedy zejména způsob a rychlost, jakým byly přijímány doprovodné normy?
To máte samozřejmě pravdu. Do některých doprovodných předpisů si resorty navíc vsouvaly věcné změny, které se zákoníkem nesouvisely. To vyvolávalo různá pnutí. Vzpomeňte si jen, jaké komplikace v důsledku toho vznikly při novelizaci daňových zákonů, která byla nakonec díky rozumnému přístupu Senátu přece jen na poslední chvíli schválena. Hodně škody udělala i atmosféra v druhé polovině loňského roku, kdy se některé politické síly snažily získat v debatách o odložení zákoníku politické body nebo mediální zájem a praxi zbytečně znejišťovaly.
Máte při zkušenosti s tvorbou OZ vzkaz pro tvůrce jiných velkých rekodifikací, které probíhají nebo se chystají, mám na mysli zejména trestní řád a občanský soudní řád?
Vzkaz může být asi takový: Dobře si rozmyslete, do čeho jdete. Připravte se na neskutečnou a dlouhou dřinu. Zapomeňte na představu, že stačí vaše teoretické znalosti a odbornost. Buďte pokorní. Myslete na to, co všechno nevíte. Připravte se na řadu střetů, naučte se hledat kompromisy, přizpůsobovat se změnám, mít trpělivost s lidmi, kteří nemají dostatečné znalosti a kterým nemůžete říci, že jejich názory jsou po odborné stránce bezvýznamné, protože jsou významné jinak a často rozhodujícím způsobem. Připravte se, že instituce nedrží slovo a že slib daný jedním ministrem nebo náměstkem odvěje vítr, když se obsazení pozice změní, a někdy i když se nezmění. A také počítejte s pomluvami, intrikami a závistí. I toho jsem si užil dost.
Důležité je držet si zásadní limity a chránit si sebeúctu, protože čest má člověk jen jednu. Vždycky je možnost zachovat se podle příkladu jedné všeobecně vážené paní docentky z pražské fakulty, o níž se traduje, že se v 90. letech na jedné legislativní poradě v pravý čas zvedla a odešla se slovy: „Tak na takové taškařici se já nebudu podílet.“
Stojí zde proti sobě dva přístupy – zjednodušeně řečeno „nechat sednout a nesahat“ proti „rychle novelizovat“. Je podle vás vhodné, že se zde o první velké novelizaci bavíme cca 6 měsíců od účinnosti zákona?
O tom už byla trochu řeč. Dodat lze snad toto: První návrh občanského zákoníku byl předložen veřejnosti k diskusi v roce 2005, poté, co byl dvakrát projednán v široce koncipované rekodifikační komisi, v níž měli zastoupení profesoři, docenti i asistenti ze všech právnických fakult, soudci, advokáti a notáři, a co se komise na obsahu návrhu shodla. Od té doby byl opakovaně diskutován a oponován na nejrůznějších grémiích i v tisku, připomínky komise vyhodnocovala a relevantní v textu zohlednila. Výsledek čteme dnes ve Sbírce zákonů.
Je nutné mít na mysli, že občanský zákoník má jiný účel než třeba zákon o zbraních a střelivech nebo daňový řád. V nich se musí striktně formulovanými pravidly dovolit státu, co smí. Poselství občanského zákoníku je jiné. Říká lidem – dělejte si, co chcete, ale buďte poctiví, neškoďte jiným a dejte každému, co mu patří. Proto je i stavba občanského zákoníku volnější.
Můžeme si to ukázat na příkladu. Zákon o nemocenském pojištění přesně vymezuje domácnost jako společenství lidí, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, protože to má význam pro platby z veřejných peněz. Nový občanský zákoník, ale ani rakouský, německý nebo švýcarský kodex domácnost nedefinují, protože domácnost nemusí být vždy tvořena více lidmi, domácnost může mít jeden člověk i rodina, může ji tvořit třeba jen zařízení bytu apod. A jaký obsah a význam má slovo domácnost v určité souvislosti, se musí v občanském právu najít výkladem.
Soukromé právo vždycky bylo a je právem výkladovým. To dává smysl, uvědomíme-li si, že občanské zákoníky platí často dlouhá desetiletí, nejednou i hodně přes sto let a že se v průběhu doby společnost mění. A výklad zákona je věcí doktríny a především soudů, nikoli věcí zákonodárce. Zkušenosti z rekodifikujících států středovýchodní Evropy ukazují, že mnoho tak řečených legislativních chyb nebo nedostatků v zákoně napraví soudní rozhodování a soudní výklad. Ostatně i náš občanský zákoník se k soudcům obrací s velkou důvěrou, protože je prodchnut respektem k jejich ústavní roli. Nejsem si jist, zdali snaha rychle a významně zákoník novelizovat není nesena nedůvěrou k soudní moci. Po šesti měsících účinnosti není se zákoníkem velká zkušenost. Snaha měnit jeho pravidla už nyní jen proto, že někdo má za to, že vymyslí lepší, nebo protože by některá úřední místa chtěla změnit to či ono, může být velmi nebezpečná. Především proto, že jde proti podstatě a duchu soukromého práva.
Dokonce se ke mně doneslo, že jednou z idejí novely bude deliberalizace kodexu, tedy rozšíření zákazů. Doufám, že to je fáma, protože kdyby voliči hnutí, které má resort spravedlnosti dnes pod kontrolou, toužili po omezení své svobody, patrně by hledali na politickém trhu někoho jiného. Ochranných mechanismů je v zákoníku dost. Koncepce občanského zákoníku přece vznikla jako projekt sociálních demokratů, jejichž sociální cítění mi konvenuje.
Robert Malecký
