Ve čtvrtek se na svém druhém jednání schází rekodifikační komise pro nový trestní řád. Jeden z jejích členů, vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy prof. Jiří Jelínek před měsícem prohlásil, že na něho komise působí jen jako zástěrka předem připravených záměrů, které do ní vnáší vedoucí komise prof. Pavel Šámal. Ten kritiku odmítl, prof. Jelínek na ní ovšem trvá. Zasedání bylo svoláno uprostřed prázdnin a dovolených a byly nám předloženy dva materiály o subjektech trestního řízení a o stranách trestního řízení. To je jako stavět dům od prvního patra, říká v rozhovoru pro Českou justici.
Vaše nezvykle ostrá kritika způsobu vedení rekodifikační komise způsobila v právnické veřejnosti docela poprask.
Ano, myšlenky, které jsem v článku pronesl, i celý obsah rozhovoru se setkaly s vřelými sympatiemi, a to zejména v prostředí justiční aplikační praxe, u advokátů a u těch, kteří znají způsob prezentace své vlastní práce profesorem Šámalem. Ve věci samé se mnoho nezměnilo, a ani změnit nemohlo. Komise pro rekodifikaci prý byla rozšířena o několik dalších členů, druhé zasedání bylo svoláno uprostřed prázdnin a dovolených na 10. července – asi aby byla účast co nejhojnější – a byly předloženy dva materiály o subjektech trestního řízení a o stranách trestního řízení. To je jako byste stavěl dům snad nikoliv od střechy, ale od prvního patra. Žádná obecná východiska, žádné základní zásady trestního řízení. A ještě abych nezapomenul, profesorka Válková mi napsala dlouhý dopis, ve kterém mi sděluje, že již nebudu členem Rady pro vězeňství, poradního orgánu Ministerststva spravedlnosti, což částečně chápu, protože profesorů trestního práva bude v takovém poradním orgánu jistě hodně. Po pravdě řečeno, já sám jsem ovšem ani žádnou podstatnou změnu v přístupu k rekodifikaci trestního řádu neočekával. Civilizační posun by byl možný jen v případě změny na místě ministra a na místě předsedy komise pro rekodifikaci trestního řádu. Nicméně o věci se začalo hovořit a článek alespoň podnítil diskusi o přípravě nových trestních norem, kterou já osobně vnímám s velkými rozpaky, a nastolil otázky, kterými se bude nutné zabývat.
Prof. Šámal ovšem vaši kritiku, například co se týče nepřipuštění diskuse o zásadách trestního řízení, odmítá. Doslova v rozhovoru pro Českou justici řekl: „Problematika základních zásad tvoří jeden z pilířů základního materiálu ,Východiska a principy nového trestního řádu´. V poměrně velkém rozsahu se na prvním zasedání komise diskutovaly zásady oportunity, legality a obžalovací. Pokud jde o ostatní zásady, byly většinou při přípravě věcných záměrů natolik prodiskutovány, že nevidím, o čem bychom měli dále jednat.“
Samozřejmě při celkové rekodifikaci trestního procesu nelze diskutovat o každém jednotlivém institutu, každém jednotlivém paragrafu, rekodifikační práce musí vycházet i ze stavu poznání, ke kterému dospěla nauka i praxe, ale uvedu dva jednoduché příklady, proč je důležité hovořit o obecných východiscích dříve, než začnou sepisovatelé mastit konkrétní ustanovení trestního řádu. Již při prvním jednání rekodifikační komise vystoupili doktorka Bradáčová a doktor Zeman s požadavkem zavedení plné oportunity do trestního procesu tak, aby státní zástupce mohl sám rozhodovat, koho bude stíhat, a koho nikoliv. Tento požadavek vzbudil velkou pozornost, protože je opakem současné právní úpravy založené na zásadě legality (stíhání z úřední povinnosti a ze zákonných důvodů a zásada oportunity jako výjimka ze zásady legality), ale i z navrhované koncepce, která měla být v novém trestním řádu zachována. Tento požadavek sice přijat nebyl, naprostá většina diskutujících se shodla na zachování zásady legality, mimo jiné proto, že veřejnost citlivá již teď na selektivní uplatňování práva, by takovou změnu rozhodně nepřijala. Nicméně toto by mělo být řečeno jako východisko v úvodních ustanoveních trestního řádu, aby bylo zřejmé, že jednotlivé instituty trestního řádu nebudou s tímto principem kolidovat. Nebo vezměme jiný příklad. Nikdo nepochybuje o tom, že základní zásadou trestního řízení je zásada presumpce neviny. Ovšem konkrétní dikce této zásady je rozdílná v různých mezinárodních dokumentech i v rozličných právních úpravách. Tak snad by nebylo od věci dohodnout se, v jaké konkrétní dikci by měla být tato zásada vyjádřena v novém trestním řádu. Takových příkladů je dlouhá řada. Nehledě na to, že je v přirozeném běhu věcí samozřejmé, že dílo se tvoří od základů.
Již dva a půl roku uběhlo od platnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který je účinný od 1. 1. 2012. Jak vnímáte fakt, že ještě než doběhla novela tohoto zákona v Senátu, je zákon o trestní odpovědnosti právnických osob předmětem další, a to masivní novely, která dokonce mění dosavadní koncepci kriminalizace jednání právnických osob. Česká justice v této souvislosti například citovala z výhrad Svazu průmyslu, který kritizuje rozšíření trestnosti jednání právnických osob na téměř všechny trestné činy.
Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob je do jisté míry nechtěným dítětem české legislativy. Jeho přijetí bylo ovšem nutné, zjednodušeně řečeno, již proto, že nás k tomu vedly mezinárodní závazky a doporučení a nutnost mezinárodní spolupráce a také samozřejmě sílící vliv anglo-amerického práva. Jako český folklór pak považuji, když posluchači na fakultě píší diplomové a jiné kvalifikační práce o průběhu rekodifikačních prací a nadšeně citují poslance, který v roce 2004 označil návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v Poslanecké sněmovně za zbytečný, škodlivý a nebezpečný, aby za několik let jej jako předkladatel v téže Poslanecké sněmovně doporučoval v podstatě stejný zákon jako nutný a potřebný. Anebo citují ustanovení § 9 zákona, který v nadpise hovoří o „účastníkovi“, ale v textu ustanovení se o žádném účastníkovi nic nedozvíte. To je takový český legislativní folklór.
Již krátce po přijetí tohoto zákona se ukázalo, že, jak bývá u trestněprávních norem obvyklé, zákon trpí jistými nedostatky, jimiž jsou zejména: nesoulad zákona o trestní odpovědnosti právnických osob s novým soukromým právem To je asi nedostatek nejzásadnější. Zákon přináší krajně neurčitou zásadu přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na všechny právní nástupce, problematický rozsah kriminalizace jednání právnických osob, vvvolává pochybnosti o koncepci tzv. přičitatelnosti v ustanovení § 8 cit. zákona, obsahuje vážné nedostatky v sankcionování právnických osob, obsahuje jen velmi obecnou úpravu řízení proti právnickým osobám, abych uvedl jen nedostatky nejzávažnější.
Tyto nedostatky jsou obecně známé. Mohu například poukázat na konferenci k trestní odpovědnosti právnických osob, kterou naše katedra trestního práva zorganizovala v září 2013 v Karolinu, kde řada těchto námitek a připomínek k nové právní úpravě zazněla, na monografii na uvedené téma, která vyšla v nakladatelství Leges, a na řadu článků, které průběžně vycházejí a které se k nové úpravě vyjadřují vesměs kriticky.
Člověk by očekával, že se provede alespoň průzkum aplikační praxe, sumarizují se výhrady k platnému znění ze strany nauky i praxe a předloží se komplexní změna zákona, anebo, ještě nejlépe e vypracuje úplně nový zákon. Místo toho se jde oblíbenou salámovou metodou, tj. vybere se to, co se zdá nejjednodušší, tj. výčet trestných činů, za které má právnická osoba odpovídat, a navrhují se četné novely, které tento výčet doplňují. Samozřejmě bez nějaké širší odborné diskuse, hlavně rychle.
A k těm konkrétním výhradám podnikatelského stavu se můžete vyjádřit?
Já jsem ten materiál Svazu průmyslu četl, souhlasím s ním, ale nijak jsem na něm neparticipoval. Problém je v tom, že dosud jsou právnické osoby odpovědné za taxativní výčet trestných činů uvedených v ustanovení § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Jde zhruba o 84 skutkových podstat vybraných trestných činů. Můžeme vést diskusi o tom, zda tento výčet je správný a úplný, o tom, které trestné činy by tam měly být doplněn, o tom, že zákonodárce tam vyjmenoval trestné činy bez ohledu na jejich souvislosti v trestním zákoníku. Tak například do výčtu zařadil určitý trestný čin, ale nikoliv již jeho speciální nebo subsidiární obdobu. Příklad: katalog obsahuje trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 tr. zák., nikoliv ovšem obdobné trestné činy zbavení osobní svobody podle § 170 tr. zák. nebo zavlečení podle § 172 tr. zák. Podobně je tomu, pokud jde o trestný čin vydírání, který ve výčtu trestných činů právnické osoby uveden je, ale trestný čin loupeže, který je k vydírání speciální, tam ovšem uveden již není, stejně jako trestný čin braní rukojmí, který je také speciálním případem vydírání. To znamená, že u právnické osoby se bude jednání kvalifikované u fyzické osoby jako loupež posuzovat jako mírnější trestný čin vydírání. Takový postup ovšem vyvolává otázku, zda jde o rovný přístup k pachatelům.
V připravované novele zákona o trestní odpovědnosti právnických osob však zákonodárce zvolil úplně opačný přístup. Právnické osoby mají být odpovědné za všechny trestné činy s výjimkou těch, které budou taxativně uvedeny. To ovšem ve svém důsledku znamená, že se paleta trestných činů, za které může být právnická osoba odpovědná, podstatně rozšiřuje a znamená to tedy i novou kriminalizaci jednání dosud beztrestných pro právnickou osobu.
V seznamu trestných činů, za které nemůže být právnická osoba podle projednávaného návrhu odpovědná, nalézáme zhruba čtyřicet trestných činů, v řadě případů takových, u kterých se vyžaduje zvláštní subjekt trestného činu (konkrétní či speciální, například trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou, trestný čin dvojího manželství, trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, trestné činy vojenské aj.). U všech ostatních trestných činů by se trestní odpovědnost korporací připouštěla bez ohledu na to, zda se takového trestného činu může vůbec právnická osoba dopustit. Návrh například počítá s tím, že by právnické osoby byly odpovědné za všechny trestné činy proti životu a zdraví, s výjimkou vraždy novorozeného dítěte matkou, účasti na sebevraždě, neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku a trestných činů proti těhotenství ženy. Znamenalo by to, že by právnická osoba mohla být odpovědná kupříkladu i za trestný čin zabití (§ 141 tr. zák.), záležející v úmyslném usmrcení jiného v silném rozrušení za strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo pro trestný čin rvačky podle § 158 tr. zák. (kdo úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastní rvačky). Je jen škoda, že důvodová zpráva k návrhu nové právní úpravy konkrétně neuvádí, jak se například tyto dva trestné činy vyskytují v praxi jednání právnických osob.
Jaké by byly důsledky takového návrhu?
Masivní kriminalizace jednání právnických osob, přičemž u řady trestných činů je přinejmenším problematické, zda se jich může dopustit právnická osoba, z toho vyplývající tlak na systém trestního soudnictví, rozpor s principem subsidiarity trestní represe. A to jsou také hlavní výtky kritiků takového návrhu, vyjádřených například ve stanovisku Svazu průmyslu.
V legislativních kuloárech se přitom hovoří o „technické novele“ zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Jde skutečně jen o technikálie?
Samozřejmě, že nikoliv, to plyne již z důsledků, které by nová právní úprava přinesla. Jde o změnu koncepce, to pozná i ten, kdo se hlouběji trestním právem nezabývá. Označovat to za technickou novelu je jen snadno odhalitelná snaha marginalizovat věcné připomínky k navrhované právní úpravě.
Myslíte, že takový návrh má šanci uspět v parlamentu ? Jaký bude další postup při projednávání tohoto návrhu?
Ve věci proběhlo připomínkové řízení, které bylo vypořádáno na Ministerstvu spravedlnosti tak, že námitky byly odmítnuty, mimochodem opět profesorem Śámalem, který si odskočil od funkce předsedy senátu Nejvyššího soudu a profesora trestního práva na právnické fakultě v Bratislavě, který vykonává také v plném úvazku. Návrh bude patrně předložen Legislativní radě vlády k projednání. Tam se jako nový člen objeví opět profesor Šámal, který tam byl nově ustanoven jejím členem, takže jej jistě bude obhajovat. A nakonec bude jako expert docházet na jednání parlamentních výborů, kterým bude návrh zákona přikázán. Považoval bych za správné, kdyby se takový návrh zákona stal předmětem širších odborných úsudků, a za optimální bych považoval, kdyby se počkalo a v klidu se připravil úplně nový zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který by odstranil pokud možno většinu vad a nedostatků současné právní úpravy.
S tím souvisí moje další otázka. Ministerstvo spravedlnosti má podle legislativního plánu předložit snad 17 novel zákonů do konce roku. Cítíte, že nabírají skluz?
Legislativní optimismus je na místě jen tehdy, máte-li lidi schopné tyto úkoly splnit, jinak je to jen honění trika. Podívejte se na připravovanou novelu zákona o státním zastupitelství, jak se jen dlouho připravuje a konečný výsledek patrně neuspokojí nikoho.
Nedávno jsme citovali nového prvního náměstka ministryně spravedlnosti Roberta Pelikána, který konstatoval, že legislativců je na ministerstvu málo a jejich nedostatek by se dal vyřešit širším zapojením studentů právnických fakult do legislativní práce. Co si o takovém nápadu myslíte jako dlouholetý učitel na Právnické fakultě UK v Praze?
Na právnické fakultě v Praze máme mnoho talentů všeho druhu a ve všech věkových kategoriích, řekl bych. Nepochybně tam najdete i posluchače, kteří by se časem mohli stát výbornými legislativci. Ale takovým legislativcem se podle mého názoru člověk nerodí, ale stává, a to výchovou. Dobrý legislativec musí být především dobrý teoretik alespoň v tom smyslu, aby byl schopen poznat, co se z poznatků nauky dá legislativně použít. Dále musí buď suverénně znát aplikační praxi, aby byl schopen poznat, jak se jeho nápad bude v praxi využívat, anebo mít alespoň dostatek odborné fantazie, aby si to představil. A nakonec musí mít onu schopnost vytvořit pravidlo chování, což je podle mého názoru zvláštní schopnost odlišná například od schopnosti již stanovené pravidlo chování správně aplikovat. Znám řadu výborných soudců, kteří právo aplikují, ale uvedl byste je do rozpaků, kdyby měli pravidlo vyjádřit, vytvořit. A všechny tyto tři schopnosti, o kterých jsem hovořil, musí mít jeden a týž člověk. Z toho vyplývá odpověď na vaši otázku. Domnívám se, že tyto schopnosti se rozvinou a získají spíše u toho, kdo má již dokončené právnické vzdělání a nějakou byť i ne zcela dlouhou praxi, než u studenta právnické fakulty, který dosud nemá ani ukončené základní právnické vzdělání. Výchova dobrých legislativců je velký úkol pro Ministerstvo spravedlnosti, protože právě tam by se tito lidé měli soustřeďovat. Dříve ředitel legislativního odboru Ministerstva spravedlnosti byla známá osoba s vážností. Dnes myslím v oboru ani nikdo neví, kdo tuto funkci momentálně zastává, tipnul bych si, že nějaký absolvent právnické fakulty v Plzni, který si ani neudělal doktorát. Také jsem si nevšiml, že by nějaký ministr spravedlnosti si dal za úkol zkvalitnění legislativní práce na ministerstvu. Kladu si otázku, co bychom mohli od takového ministra spravedlnosti čekat více, kromě zkvalitnění přípravy justičního dorostu, než vytvoření odborně zdatného legislativního zázemí.
Robert Malecký
