Ani po čtyřech letech od nálezu Ústavního soudu k opakovanému jmenování soudních funkcionářů se mnozí soudci nemohou vyrovnat s výrokem, že opakované jmenování předsedou nebo místopředsedou soudu vytváří podmínky pro vznik personální korupce, která ohrožuje ústavně přikázanou nezávislost a nestrannost soudců. Navíc je zjevné, že paušální odsudek Ústavního soudu soudce lidsky zasáhl. Ve skutečnosti o funkce není nejen na malých soudech zájem pro jejich časovou, administrativní i psychickou náročnost.
„Problém podle názoru Ústavního soudu spočívá v samotné možnosti opětovného jmenování, která může vést soudní funkcionáře k tomu, aby postupovali způsobem vytvářejícím předpoklady pro jejich opětovné jmenování, resp. aby jejich jednotlivé kroky, včetně způsobu rozhodování (funkcionáři soudů jsou především soudci), byly vnějším světem takto nahlíženy a posuzovány. V podmínkách neexistence soustavy brzd a vyvážení k exekutivě s jejími výlučnými rozhodovacími pravomocemi v personální oblasti tuto možnost nelze vyloučit. Proto na ni v řízení o abstraktní kontrole napadených norem musí vzít Ústavní soud zřetel, neboť zákonná úprava nesmí vytvářet podmínky pro vznik personální korupce, která by ohrožovala ústavně přikázanou nezávislost a nestrannost soudců. Možné protiústavní stavy je třeba v tak závažné oblasti předem eliminovat,“ uvedl doslova nález Ústavního soudu ze 6. října 2010.
Soudci nález Ústavního soudu respektují, současně s ním však někteří tvrdě polemizují, přičemž se ztotožňují s odlišnými stanovisky předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Kůrky ke čtyři roky starému nálezu. K tomu argumentují stanoviskem soudcovské rady, které hraje při návrhu na jmenování významnou roli.
„Paušální nedůvěra v poctivost soudních funkcionářů v podobě medializované potřeby restriktivních opatření v oblasti jmenování soudních funkcionářů oslabuje důvěru veřejnosti v justici vůbec. Dlužno podotknout, že soudcovská rada má sice formálně poradní hlas, ale každý rozumný soudní funkcionář její vyjádření, stanoviska a doporučení nepřehlíží, nýbrž se jimi při svém rozhodování vážně zaobírá. Neblahé důsledky opačného počínání si lze snadno představit,“ uvedla k problému opakovaného jmenování asistentka předsedy Krajského soudu v Hradci Králové Olga Mičanová.
Podle Olgy Mičanové je pozoruhodná je i skutečnost, že zákonodárce na zmíněný nález nijak nereflektoval. „Žádná novela zákona o soudech a soudcích, která by řešila problematiku opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů na další funkční období, nebyla přijata a pravděpodobně nebyla ani navržena. A odůvodnění nálezu Ústavního soudu, byť je nálezem pléna Ústavního soudu, nelze stavět na roveň zákonu,“ uvedla pro Českou justici.
Podle jejích slov je na prvním místě je společný (veřejný) zájem zajistit dobrou správu soudů, za níž je spoluzodpovědný každý orgán, který do funkce předsedy či místopředsedy toho kterého soudce navrhuje nebo jmenuje. A svou spoluodpovědnost musí projevit dobře uváženým návrhem na jmenování nebo dobře uváženým jmenováním vhodného kandidáta.
„Apriorní zákaz opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů na další funkční období vytváří „překážku pro výběr vhodnější osoby“ a omezuje bývalého funkcionáře v přístupu k funkci, a to třeba i ke škodě již uvedeného společného zájmu na dobré správě soudů. Na tomto místě se sluší znovu upozornit na velmi přesvědčivá disentní stanoviska JUDr. Rychetského a JUDr. Kůrky a články Doc. JUDr. Koudelky, Ph.D. ,“ říká Olga Mičanová. O odlišných stanoviscích Pavla Rychetského a Vladimíra Kůrky již dříve Česká justice informovala.
Také podle advokáta a akademika Zdeňka Koudelky vyplývá z předmětného nálezu Ústavního soudu nedůvěra v lidské vlastnosti soudců. Navíc sami někteří soudci Ústavního soudu byli jmenováni opakovaně, upozorňuje Zdeněk Koudelka v reakci na nález v odborném Časopisu pro právní vědu a praxi. „Z postoje Ústavního soudu plyne nedůvěra v lidské vlastnosti soudců samých, když dopředu předpokládá jejich patolízalství za účelem udržet si funkci předsedy či místopředsedy soudu,“ napsal Zdeněk Koudelka.
„Hypoteticky na chvíli vezměme optiku Ústavního soudu. Jak se zabrání patolízalství soudců, kteří sice funkci předsedy či místopředsedy nemají, ale budou ji chtít do budoucna získat, když budou vědět, že stávajícím funkcionářům na soudě se blíží konec jejich funkčního období? Jak se zamezí patolízalství u těch předsedů, kteří sice budou vědět, že skončí jako předsedové na svém soudě, ale nijak se neomezuje jejich právo vykonávat pozici předsedy či místopředsedy jiného soudu. Zvláště v Praze není žádný problém, aby předsedové obvodních soudů rotovali, často sídlí ve stejných budovách, nebo si předseda Krajského soudu vyměnil post s předsedou Městského soudu. Jak se zamezí personální korupci při jmenování stávajícího místopředsedy do funkce předsedy soudu? Odpověď zní: nijak. Ústavní soud projevuje, že nevěří v demokracii, jejímž základem je lid. Bez akceptace slov Tomáše Garrigue Masaryka: „…demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry.“, nelze demokracii držet. Je neslučitelné vnímat demokracii jako pozitivní formu státního režimu a přitom jejímu základu, tedy lidem, nevěřit,“ uvádí Zdeněk Koudelka.
Navíc někteří ústavní soudci byli jmenováni opakovaně. Vojen Güttler byl jmenován soudcem československého Ústavního soudu 1992, v roce 1993 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČR a opakovaně v roce 2003. Pavel Holländer byl jmenován soudcem 1993 a opakovaně 2003. Ivana Janů byla ústavní soudkyní 1993-2001 a znovu byla jmenována roku 2003, vyjmenoval Zdeněk Koudelka v roce 2010 opakovaná jmenování ústavním soudcem. Mezitím k těmto jménům přibyla další dvě: předseda Ústavního soudu byl podruhé jmenován do funkce prezidentem Milošem Zemanem dne 7. srpna 2013 a Jan Musil byl prezidentem podruhé jmenován soudcem ústavního soudu dne 20. ledna 2014.
„Je jejich jmenování výsledkem personální korupce? Říkáme ne, protože se nedíváme na soudcovský sbor jako zlotřilce lačnící pro funkcích a schopných za možnost opětovného jmenování do funkce předsedy či místo předsedy zradit svou soudcovskou úlohu. Proto je logické, že Ivana Janů v této věci vyjádřila odlišné stanovisko. Jinak by čestným řešením pro ty, kdo věří, že opakovaný výkon funkce je ohrožením nezávislosti a přitom se opakovaně sami nechali výkonnou mocí (prezident) jmenovat do funkce ústavního soudce, byla rezignace na funkci ústavního soudce,“ poznamenává k záležitosti Zdeněk Koudelka.
V podobném duchu se k otázce personální korupce, kterou podle Ústavního soudu umožňuje opakované jmenování se pro Českou justici, vyjádřil také předseda okresního soudu Brno-venkov Petr Jirsa. „Tzv. personální korupce je dle mého rozhodně méně nebezpečná u soudních funkcionářů, zejména okresních soudů, než u soudců ústavního soudu, kde je však opakovaní mandátu možné. V této souvislosti je pak poměrně zvláštní, že opakované jmenování soudních funkcionářů obecných soudů ústavní soud nepovažuje za ústavně konformní, avšak k opakovanému jmenování předsedy ústavního soudu dojít mohlo,“ upozorňuje předseda okresního soudu Brno –venkov Petr Jirsa, který současně sděluje, že v žádném případě podruhé kandidovat na funkci předsedy soudu nebude.
Irena Válová
