Do 30. září 2014 je třeba jmenovat 29 nových soudních funkcionářů, avšak personální rezervy malých soudů nejsou takové, aby se vyhnuly návrhu na opakované jmenování funkcionáře příslušného soudu. „Jde o aktuální a významné téma,“ uvedla ministryně spravedlnosti Helena Válková po jednání s předsedy krajských a vyšších soudů. Čtyři roky starý nález Ústavního soudu totiž říká, že opakovaným jmenováním funkcionáře jsou vytvářeny podmínky pro personální korupci a je ohrožením nezávislosti soudce.
Zákon o soudech a soudcích však opakované jmenování nijak neupravuje a někteří soudci upozorňují, že pokud druhé jmenování je korupční a ohrožující, musí být korupční a ohrožující už první jmenování soudce funkcionářem.
„Na jedné straně jsme zohledňovali nález Ústavního soudu, který nás usměrňuje, že bychom měli zamezit možnosti opakovat funkce soudních funkcionářů, předsedů a místopředsedů, na druhé straně je zde zákonná úprava, která takový postup umožňuje,“ uvedla k problému opakovaného jmenování soudních funkcionářů Helena Válková s poukazem na situaci menších soudů, kde není dostatek adeptů, aby se v některých případech nevyhnuly návrhu na opakované jmenování. Nález Ústavního soudu ze 6. října 2010 ovšem obsahuje tvrdý morální odsudek opakovaného jmenování soudního funkcionáře.
Neexistenci kritérií pro opakované jmenování soudních funkcionářů napadla v roce 2010 skupina senátorů. V tom jim Ústavní soud nedal za pravdu, avšak nalezl zcela jiný problém, a to „problém personální korupce“ v samotné možnosti opětovného jmenování.
„Problém podle názoru Ústavního soudu spočívá v samotné možnosti opětovného jmenování, která může vést soudní funkcionáře k tomu, aby postupovali způsobem vytvářejícím předpoklady pro jejich opětovné jmenování, resp. aby jejich jednotlivé kroky, včetně způsobu rozhodování (funkcionáři soudů jsou především soudci), byly vnějším světem takto nahlíženy a posuzovány. V podmínkách neexistence soustavy brzd a vyvážení k exekutivě s jejími výlučnými rozhodovacími pravomocemi v personální oblasti tuto možnost nelze vyloučit. Proto na ni v řízení o abstraktní kontrole napadených norem musí vzít Ústavní soud zřetel, neboť zákonná úprava nesmí vytvářet podmínky pro vznik personální korupce, která by ohrožovala ústavně přikázanou nezávislost a nestrannost soudců. Možné protiústavní stavy je třeba v tak závažné oblasti předem eliminovat,“ uvádí se doslova v nálezu Ústavního soudu ze 6. října 2010.
Stejně tvrdý a kritický postoj však k tomuto výroku kolegů zaujalo prostřednictvím odlišného stanovisko šest soudců ze čtrnáctičlenného pléna Ústavního soudu včetně předsedy soudu Pavla Rychetského, a dále Jana Musila, Elišky Wagnerové, Vladimíra Kůrky, Ivany Janů a Pavla Hollandera. Podle Pavla Rychetského naopak institut opakovaného jmenování vede k co nejkvalitnějšímu výkonu funkce, právě pro samotnou možnost opakování, a argumentaci kolegů označil za vycházející ze zlé vůle, což je pozice, ze které lze každý zákon zneužít.
„Citovaná argumentace ovšem dle mého soudu nasvědčuje spíše ústavní konformitě a celkové užitečnosti institutu umožňujícího opakované jmenování soudních funkcionářů, neboť prima facie předpokládá, že soudní funkcionáři budou – vedeni snahou o své znovu jmenování – vykonávat svěřené funkce při výkonu správy soudu co nejkvalitněji. Následující pasáž odůvodnění nálezu o tom, že napadená právní úprava tak vytváří podmínky pro „personální korupci“ a představuje potenciál ohrožující ústavní příkaz nezávislosti a nestrannosti soudců, vychází z premisy potenciální zlé vůle jak na straně soudců, které stát funkcí soudní správy pověřil, tak představitelů státu, kterým zákon jmenovací pravomoc svěřuje. S argumentací, která vychází z existence takové zlé vůle, se ovšem nemohu v rámci abstraktní kontroly ústavnosti zákona ztotožnit, neboť samozřejmě každý právní předpis lze z pozice „zlé vůle“ zneužít. Navíc soudím, že pokud by toto východisko při abstraktní kontrole norem mělo být jedním ze základních kriteriálních vodítek pro posuzování ústavnosti institutu obsazování funkcí, se kterými je spojena pravomoc správy soudů, muselo by ve stejné míře platit i pro prvé jmenování do takové funkce,“ uvedl doslova Pavel Rychetský v disentním stanovisku.
Zřejmě dojde na novelu zákona o soudech a soudcích
„Reservoir soudců v České republice není bezedný a většinovým názorem pléna zvolený přístup se časem (po několika funkčních obdobích) může na některých menších soudech projevit i v problému zajistit dostatek nových kandidátů. Má-li být výkon funkce v rámci soudu součástí opakovaně traktovaného „kariérního postupu“ soudce, kladu si otázku, nakolik je tato myšlenka naplňována při nemožnosti soudního funkcionáře být při jakkoliv úspěšném výkonu funkce opakovaně jmenován. Jsou-li závěry pléna vedeny obavami z účelového jednání soudců a soudních funkcionářů ve snaze zalíbit se z jakéhokoliv důvodu orgánům moci výkonné, vrací se zde do hry opět principiální otázka, nakolik je osobní integrita soudů, jejich stavovské postavení a institucionální autonomie vůbec zárukou řádné správy soudů v kontextu permanentního napětí, které mezi jednotlivými mocemi ve státě panuje,“ uvedla v odlišném stanovisku soudkyně Ivana Janů.
Soudkyně Eliška Wagnerová nesouhlasila ani se stanovením omezení doby funkce, která budí podezření, že se exekutiva vytváří předpoklady pro obměnu vedení soudů podle svých politických představ. „Přijatá úprava naopak může přinejmenším budit podezření, že si skrze ni legislativa a exekutiva vytvořila předpoklady pro to, aby v relativně velmi krátkém období obměnila vedení všech soudů dle svých (tj. politických) představ, když zákon žádná věcná kritéria pro výběr soudní reprezentace nestanoví, jakož ani neobsahuje žádnou korekci, resp. vyvážení jmenovacích oprávnění exekutivy. Takovýto zájem by samozřejmě nebyl ani v nejmenším způsobilý jakkoliv omezit princip nerušeného výkonu veřejných funkcí,“ uvedla Wagnerová.
A konečně, několik soudců včetně Pavla Rychetského upozornilo, že pokud má druhé jmenování soudního funkcionáře vytvářet podmínky pro korupci a ohrožení nezávislosti, musí podmínky pro korupci a ohrožení nezávislosti vytvářet už první jmenování do funkce. „Není jakkoli naznačeno, jak si většina pléna představuje, že by snaha o takové jmenování do uvažovaných funkcí mohla ovlivnit soudcovské rozhodování (sic!), což dokázat bylo by potřebné, neboť jen o to může jít. Je-li vůbec přípustné sestoupit na tuto úroveň uvažování, pak nelze nezmínit, že takové „ohrožení“ je představitelné již v situaci, kdy soudce směřuje k ustanovení do funkce předsedy (místopředsedy) poprvé, uvedl doslova soudce Vladimír Kůrka.
Podle ministryně Heleny Válkové byly také na aktuálním jednání s předsedy krajských a vyšších soudů zastoupeny různé názory. „Byly zastoupeny jak názory soudů, které striktně aplikují nález Ústavního soudu, který zamezuje opakovanému jmenování, a zazněly názory i těch předsedů, kteří poukazovali na to, že personální rezervy nejsou dostatečné, aby se návrhu na opakované jmenování nevyhnuli,“ uvedla Válková s tím, že všichni se shodli na nutnosti novelizace zákona o soudech a soudcích tak, aby nález Ústavního soudu nemusel suplovat nedostatečnou právní úpravu.
Irena Válová
