Rozhodčí řízení v kauze Diag Human skončilo. Národ je v rozpacích. Očekával jednoznačný výsledek. Jako když v aréně gladiátor drží v ruce meč, aby prořízl protivníkovi hrdlo a vzhlíží k císařově loži. Občané by rádi viděli palec směřující dolů a protivníka válet se v krvi. Jenže očekávat hladký konec po osmnácti letech největší zdravotnické arbitráže, vyplněných dezinformacemi a kreativní právní kličkovanou, je nereálné.
Ostatně ani rozhodci přezkumného rozhodčího senátu k hladkému finále nepřispěli. Usnesení, k němuž dospěli, zřejmě překvapilo obě strany. Očekávalo se, že se v něm přímo vyjádří ke konečnému rozhodčímu nálezu z roku 2008, kterým jiní arbitři uložili České republice zaplatit firmě Diag Human – tehdy devět, dnes už jedenáct miliard korun (jak narůstají v čase údajné úroky). Rozhodci přezkumného senátu však přišli s překvapivým rozuzlením a na kauzu se podívali úplně z jiné strany.
Dospěli k závěru, že když už jednou bylo o věci rozhodnuto, a to v roce 2002 částečným rozhodčím nálezem a vyplacením 327 milionů korun, všechna následující rozhodnutí postrádají jakékoliv právní účinky, čili jsou nicotná. Po roce 2002 mělo být tedy celé řízení zastaveno. Nicotný je tím pádem i rozhodčí nález z roku 2008 a nemůže být ani způsobilým exekučním titulem.
Klíčem k pochopení uvažování rozhodců může být i pro právní laiky jakési vysvětlení, které nepřímo poskytl jeden z rozhodců přezkumného senátu doc. Milan Kindl na svém blogu z 26. 7. 2014: „Pokud si matně vzpomínám, učitelé studenty práv učí, že pokud někdo někomu nabourá auto, a potom mu ještě vzteky rozbije, hm, hodinky, může soud rozhodnout napřed třeba jen o náhradě za auto, nebo za hodinky a o té druhé až později. Pokud ale někomu roztrhám sako za pět stovek a on mne bude žalovat o těch pět stovek, nemůže mu soud napřed přiznat částečným rozsudkem padesát korun a později rozhodovat o náhradě za zbytek saka. To se učí studenti, pokud si vzpomínám. Co může soud, mohou i rozhodci, a co nemůže soud, nemohou ani oni.“
Jakmile firma Diag Human obdržela usnesení přezkumného senátu, rozeslal její pracovník Jan Urban (který se po mnoho let předtím vydával v médiích za nezávislého publicistu a byl v této roli častým hostem například České televize) tiskovou zprávu, v níž interpretoval závěr arbitráže jako vítězství svého chlebodárce. V pondělí firma upřesnila, že se obrátí na exekuční soudy v zahraničí a zpochybnila jmenování rozhodců, došlo k ní údajně v rozporu se zákonem. To je však lživé tvrzení, rozhodce jmenoval soud na základě zákona na návrh jedné ze stran sporu.
Stejnou možnost měla i Diag Human, ale takříkajíc ji prokaučovala. Jsme svědky typické „diagoviny“, čili svérázné interpretace práva a konkrétních rozhodnutí i větiček vytržených z kontextu. Jak už jsme si zvykli, nehodící se škrtne. Diag bude argumentovat tím, že řízení je ukončeno, a tím automaticky platí nález z roku 2008. Ostatně nic jiného jí nezbývá. Stát se cítí také jako vítěz a říká, že je třeba číst usnesení rozhodců celé a že všechno, co se stalo po roce 2002, je nicotné.
Stát je ve výhodě, protože jednoduše nezaplatí, a na tahu je tudíž protistrana. Její šance jsou mizivé, na soudy v cizině se už jednou obrátila a ve čtyřech zemích, kde již došlo k rozhodnutí, prohrála. Diag Human tehdy tvrdila, že stát podal žádost o přezkum konečného rozhodčího nálezu z roku 2008 formálně špatně, arbitráž skončila, a proto tento nález platí (nyní udělal právník firmy Jan Kalvoda názorový veletoč a účelově potvrdil, že arbitráž skončila až teď v pátek).
Česká republika měla zaplatit miliardy na základě tzv. New Yorské úmluvy, která napomáhá vítězům arbitráží dostat se k penězům, kdyby jim je některá země chtěla upřít. Jenže arbitráž u nás pokračovala, a proto soudy argumentaci firmy nepřijaly. Těžko si představit, že by jakýkoliv soud, kdekoliv na světě, nechtěl vědět, co nynějším zastavením řízení rozhodci vlastně mysleli, jinými slovy, že by ho nezajímalo zdůvodnění, bez něhož usnesení postrádá smysl.
Veřejnost tedy není, protože ani nemůže být, v této chvíli uspokojena. Diag Human bude bojovat do posledního dechu, a to i ztracený boj. Pro Josefa Šťávu, majitele firmy, je to osobní válka. Stát sice vyhrál arbitráž, ale bude muset své vítězství obhájit u soudů v zahraničí. Pokud bude postupovat důsledně a pozorně jako dosud, nemůže už prohrát. Bude to ještě drahý špás, ale po něm by mělo následovat vymáhání nákladů na řízení, tak snad to v součtu nebude daňové poplatníky tolik bolet. Na základě dosavadních zkušeností se zahraničními soudy v této kauze však lze odhadovat, že o Diag Human uslyšíme ještě minimálně další dva až čtyři roky.
Tomáš Cikrt,
autor knihy Krev a peníze – pravda o kauze Diag Human
