Po Poslanecké sněmovně se téma stíhání členů zastupitelstev tzv. za hlasování dostalo i na půdu Senátu. Senátorský klub ODS uspořádal na toto téma seminář, kde vedle jiných vystoupil i soudce Vrchního soudu v Praze Jan Sváček. Trestní odpovědnost je vždycky až na posledním místě, pokud selžou všechny ostatní typy odpovědnosti – politické, občanskoprávní či správní mechanismy. V některých případech je to u nás naopak – trestní odpovědnost se nadužívá, říká v rozhovoru pro Českou justici.
Už jste se osobně setkal v rámci soudního projednávání s kauzou týkající se trestního stíhání obecních zastupitelů? Existuje již nějaká praxe v hodnocení Vrchního soudu v Praze?
Osobně jsem se s takovou kauzou ještě nesetkal a znám problém tedy pouze teoreticky. Nicméně považuji jej i z hlediska celospolečenského, mediálního, a množících se případů za zcela zásadní, kterému se musí do budoucna věnovat rozhodovací činnost soudů, aby zde byla postupně sjednocována judikatura na úrovni vrchních soudů a Nejvyššího soudu ČR. Nicméně někteří právníci se tomuto problému teoreticky věnují. Já jsem při přípravě svého příspěvku spolupracoval s Martinem Richterem, studentem PF UK v Praze, který o této tématice již publikoval několik prací.
Proč podle vás počet takových stíhání narůstá?
Jde o to, že většina členů zastupitelských orgánů si donedávna neuvědomovala, jaké individuální právní důsledky pro ně může mít jejich jednání a konkrétní hlasování. V některých případech se dokonce rozšířil mýtus, že za hlasování v samosprávném celku nemohou nést zastupitelé odpovědnost, a už vůbec ne trestní. Tak samozřejmě tento názor je chybný. Jakékoli pochybnosti o trestně právní odpovědnosti zastupitelů odstranily nálezy Ústavního soudu č. 117/ 2003 , podle něhož „pravomoc státního orgánu je třeba chápat jako samotnou realizaci státní moci v příslušné formě, zatímco kompetence jsou již zcela konkrétním věcným vymezením otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci.“ Další nález Ústavního soudu II. ÚS 653/2007 pak zcela konkrétně uvádí, že „není jediný právní důvod pro to, aby obvinění (zastupitelé) jako odpovědné osoby jednající za město nenesli trestněprávní odpovědnost za rozhodování o majetkoprávních úkonech města v rámci správy a hospodaření města“.
Které trestné činy přicházejí u zastupitelů v úvahu?
Především je třeba říci, že člen zastupitelstva je úřední osobou, a tak nejčastějšího trestného činu, kterého by se mohl dopustit, je zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 a § 330 trestního zákoníku, a to buď úmyslným, či nedbalostním zaviněním. Řekl bych, že v současné době není znám případ, kdy by byli místní zastupitelé stíháni za nedbalostní trestný čin úřední osoby. Další trestné činy, které by se mohly místních zastupitelů týkat, jsou trestné činy porušování povinností při správě cizího majetku, i zde jde jak o úmyslný, tak o nedbalostní trestný čin dle § 220 a § 221 trestního zákoníku.
Zajímavá je otázka, zda může být zastupitel obviněn z trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti. Zde je zejména nutné posoudit, zdali se jedná o správu cizího majetku. Majetek obce totiž spravuje zastupitelstvo, případně rada. To znamená, že zastupitelé jsou členy orgánů právnických osob. V tomto případě jsem přesvědčený z logiky věci o tom, že se o správu cizího majetku jedná, neboť zastupitelé nenakládají s majetkem vlastním. To dokládá zejména to, že zastupitelům byl majetek obce či kraje svěřen s tím, aby s ním nakládali určitým způsobem, tedy že s ním musí nakládat např. v souladu s § 38 zákona o obcích nebo § 17 zákona o krajích. Omezení uvedená v těchto normách nejsou dle mého názoru slučitelná s plným vlastnickým právem, ale spíše odpovídají podmínkám pro hospodaření s cizím majetkem, které by byly v soukromé sféře založeny smluvně. Zastupitelstvo tedy nakládá s veřejným majetkem, který mu byl zákonem a na základě důvěry voličů svěřen k opatrování. Zastupitel při složení svého slibu vědomě převzal povinnost spravovat a opatrovat obecní – tedy cizí majetek. A protože každý jednotlivý zastupitel svým hlasováním přímo správu tohoto majetku ovlivňuje, tak má i přímý vliv na hospodaření obce. Proto výkon funkce zastupitele v sobě agreguje rovněž výkon správce majetku a výše zmíněného trestného činu se v rámci své funkce zastupitel může dopustit.
Někdy bývá obviněn celý orgán, který o věci rozhodoval, jindy pouze osoby, které připravovaly příslušné podklady. Není v tom určitá neujasněnost?
Zásadní otázkou je, že v našem právu, stejně tak jako v ostatních vyspělých evropských zemích platí princip individuální trestní odpovědnosti. Je proto třeba zjišťovat individuální trestní odpovědnost každého zastupitele zvlášť, a nikoli že by se dospělo k závěru, že trestně odpovědné je celé zastupitelstvo bez znalosti toho, jak kdo hlasoval. To prostě není možné. Obecně se přepokládá, že každý zastupitel by měl mít povědomí o možné trestní odpovědnosti, a samozřejmě, že zde platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Jinou věcí je, že se dnešní praxe do značné míry potýká s tím, zda vůbec byla daným jednáním způsobena škoda.
Vyviní se zastupitel z trestní odpovědnosti, pokud se spolehne na odborné posouzení?
Je fakt, že velmi často se stává, že se zastupitelé spolehnou na nějaký znalecký nebo jiný posudek, ale je možno si představit trestní odpovědnost zastupitele i tehdy, kdy mu znalecký posudek dává jisté kompetence, které se pak z hlediska trestní odpovědnosti posoudí jako nesprávné. To, že se zastupitel spolehne na konkrétní znalecký posudek, ještě neznamená, že bude automaticky vyviněn ze své trestní odpovědnosti. Znalecký posudek musí vždy posuzovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že se na něj může spolehnout.
Lze hodnotit, co je výsostné rozhodnutí samosprávy, i když není zrovna aktuálně nejvýnosnější z hlediska trestního práva?
Soudní praxe se potýká s případy, kdy se například některé pozemky prodávají místním občanům pro ně za velmi příznivou cenu, protože v té obci bydlí, zaslouží si to, a podobně. Vtom přijde podnikatel, který nabídne několikanásobnou cenu, ale zastupitelé přesto dají přednost místnímu zájemci. Pak se stane, že orgány činné v trestním řízení čistě mechanicky a matematicky porovnají tyto dvě ceny, a ten rozdíl pak považují za škodu způsobenou obci, protože nebyla zohledněna vyšší nabídka. Podle mne takovýto mechanický způsob uvažování orgánů činných v trestním řízení prostě správný není, protože v rozhodování se mohou zohlednit i jiné parametry, než je výše ceny, za níž je nějaká obecní akvizice realizována. To rozhodování je také politické, etické, a ze všech těchto aspektů je potřeba vycházet, a ne jenom z výše částky, která byla nakonec realizována.
Jako základ pro trestní stíhání bývají často používány rozhodnutí správních orgánů, například finančních úřadů, antimonopolního úřadu a podobně, pokud vyměří za určité rozhodnutí nějakou sankci. Není to zneužívání zásady ultima ratio?
To je dobrá otázka, protože samozřejmě tady narážíme přesně na tuto zásadu, ze které vyplývá, že trestní odpovědnost je vždycky až na posledním místě, pokud selžou všechny ostatní typy odpovědnosti – politické, občanskoprávní či správní mechanismy. V některých případech je to u nás naopak – trestní odpovědnost se nadužívá, a to si myslím, je špatně. Rád bych zdůraznil, že trestní právo je krajním, nikoli hlavním nástrojem schopným řídit ekonomické či jiné společenské procesy.
Ve své novinářské praxi jsem se setkal s mnohými případy stíhání zastupitelů, kdy soud vynesl zprošťující rozsudek, a mnohdy zcela naplno, někdy mezi řádky, zkritizoval práci státního zástupce. Vnímáte to i vy jako problém?
Hlavní věc, která se mi na úvahách o rekodifikaci trestního řádu líbí, je posílení odpovědnost státního zástupce za neprovedení důkazů, které mají prokazovat vinu obžalovaného. Jinými slovy, mělo by dojít k přenesení formálního důkazního břemene na státního zástupce, který bude zatížen negativními důsledky zprošťujícího rozsudku. V současné době je situace taková, že státní zástupce když neví, co s tou věcí udělat, tak podá obžalobu k soudu. Vžila se taková teze: „Prožeňme tu věc soudem, a pak se uvidí“. V okamžiku, kdy soud vynese zprošťující rozsudek, je to vnímáno jako selhání soudu, nikoli státního zástupce. Byl bych rád, kdyby se tato pozice změnila, aby státní zástupce při vědomí chabé důkazní situace s takovou obžalobou vůbec k soudu nechodil. A to by se snad mělo odrazit i v četnosti případů, kdy jsou stíháni místní zastupitelé a obecní funkcionáři.
Dušan Šrámek
