Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, že francouzský zákaz zakrývání obličeje na veřejnosti není porušením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ukázalo na spor mezi skupinami obyvatel v tzv. západní společnosti. Výrok soudu, že uznání minimálních sociálních norem je podmínkou pro vzájemné soužití, neplatí jen pro Francii, ale pro všechny členské státy Úmluvy včetně ČR.
Přestože výrok Velkého senátu ESLP obsahuje argument proti politice různých práv a svobod pro rozdílné skupiny, protože taková politika nezajišťuje jeden z demokratických principů, kterým je uznání minimálních požadavků chování jednotlivců pro bezpečné soužití všech, lidskoprávní organizace tvrdí naopak, že rozsudek je popíráním práva na svobodu veřejně demonstrovat své náboženské přesvědčení a různé skupiny ze společnosti vyděluje na okraj.
Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva podala žena francouzské národnosti, narozená v roce 1990 a praktikující muslimka proto, že Francie zákonem z roku 2010 zakázala zakrývání tváří na veřejnosti, což ženě znemožnilo nosit nikáb, závoj zakrývající obličej, ze kterého jsou vidět jen oči. Žena vystupující v procesu jako S. A. S.uvedla, že burku a nikáb nosila na veřejnosti i v soukromí, avšak nikoli systematicky. K tomuto způsobu oblékání ji nikdo nenutil, do burky s nikábem se oblékala podle svých slov vzhledem ke svojí náboženské víře, kultuře a osobnímu přesvědčení.
Právo na život v prostoru socializace
Francouzská vláda před Velkým senátem ESLP argumentovala ochranou práv a svobod ostatních a potřebou zajistit respekt ke třem minimálním hodnotám otevřené demokratické společnosti: uznání generové rovnosti, respekt k lidské důstojnosti a uznání minimálních požadavků života ve společnosti a vzájemného soužití. Zatímco první dva principy soud zamítl, třetí princip uznal. „Soud akceptoval, že bariéra vytvořená veřejně proti ostatním na obličeji nikábovým závojem může podkopávat společné žití, přičemž vzal v úvahu námitku francouzského státu, že obličej hraje zvláštní roli v sociální interakci,“ uvedl soud. Proto uznal, že bariéra vytvořená na obličeji jeho zahalením na veřejnosti je narušením práva ostatních „žít v prostoru socializace, který učinil společné žití snazším“. Současně soud upozornil, že vzhledem k pružnosti pojmu „žití spolu“ je nezbytné vždy pozorně přezkoumávat nezbytnost opatření a tato uplatňovat přiměřeně.
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v případu S. A. S. vs. Francie většinou 1. července 2014 rozhodl, že zákon zakazující zahalování tváří na veřejnosti není porušením práva na soukromý a rodinný život (čl.8 Úmluvy), neporušuje právo na svobodu víry, svědomí a náboženství (čl. 9) a ani zákaz diskriminace (čl. 14) nebyl ve Francii zákazem zahalování porušen.
Disent: neexistuje právo nebýt šokován odlišnou kulturou
Za zklamání označila rozhodnutí ESLP Izza Leghtasová z organizace Human Rights Watch, která se zabývá právy menšin a migrací. Podle ní zákaz nosit nikáb narušuje právo ženy na svobodné vyjádření náboženství a víry a osobní autonomii. „Zákazy, jako je tento, podkopávají práva žen, které se rozhodly nosit závoj, stejnou měrou jako zákony jiných zemí, kde naopak nutí ženy oblékat se určitým způsobem,“ uvedla Leghtasová a upozornila na odlišná stanoviska dvou soudců, podle nichž zásadní část práva na svobodný projev zahrnuje právo vyjadřovat názory provokujícím, šokujícím nebo zneklidňujícím způsobem. ”Neexistuje žádné právo nebýt šokován nebo provokován jiným kulturním modelem nebo náboženskou identitou, ani když jsou velmi rozdílné od tradičního francouzského a evropského životního stylu,” uvádí se ve stanovisku.
Podobný zákaz zahalování obličejů na veřejnosti v současnosti existuje v Belgii, ve Španělsku, ve Švýcarsku a zvažuje ho zavést Itálie a Holandsko. Princip stejně jako rozsudek naopak vítá Britská národní strana, která ho nazvala závanem čerstvého větru pro Evropany, kteří jsou unaveni politiky, co starostlivě hýčkají každé slovo, a přáními masy muslimů, kteří vstoupili do Evropy. Rozsudek ESLP pravděpodobně vyvolá výzvy k přijetí zákazu zakrývání tváře na veřejnosti, který je lidově nazýván zákazem burky (burqa ban), v ostatních zemích. “Nic nebrání muslimským ženám, které chtějí chodit zahalené na veřejnosti, aby se odstěhovaly do muslimských zemí mimo Evropu,” uvedla v prohlášení Britská národní strana, která je zastoupena v britském parlamentu.
K odstranění takových zákazů naopak vyzývá vlády organizace Amnesty International. Zákaz podle této organizace není ani nezbytný, ani přiměřený. “Soud uznal, že nošení závojů zahalujících tvář útočí na zavedené sociální normy, které jsou nezbytné pro spolužití. To by mělo být hluboce znepokojující pro všechny, pro něž je hodnotou svoboda projevu,” uvedl John Dalhuisen, programový ředitel Amnesty International pro Evropu a Střední Asii.
„Jak opakovaně Evropský soud pro lidská práva konstatoval, nepohodlí a šok jsou cenou, kterou musí demokratické společnosti platit, aby umožnily spolužití. Realita je taková, že v donucování lidí „žít spolu“ toto rozhodnutí skončí donucením malé menšiny žít zvlášť, protože účinně zavazuje ženy, aby si vybraly mezi vyjádřením jejich náboženské víry a pobytem na veřejnosti,“ uvedl John Dalhuisen.
V závěru prohlášení Amnesty International cituje poslední výsledek průzkumu z roku 2014, ze kterého vyplývá, že Francouzi dosavadním způsobem „žít společně“ s muslimy nechtějí. Podle zprávy francouzské Národní rady pro lidská práva je přijímání islámu a muslimů od Francouzů stále méně tolerantní. Nošení šátku zahalujícího celý obličej považuje za problém 94% Francouzů a chození s pokrývkou hlavy je problém pro 80% Francouzů.
Irena Válová
