Manažeři nepravomocně odsouzení v kauze Mostecké uhelné společnosti (MUS) mají připravené odvolání proti rozsudku švýcarského soudu. Chtějí v něm poukázat na porušování základních práv obviněných, nepříslušnost a nekompetentnost soudu v Bellinzoně nebo zkreslení důkazů. Federální trestní soud v Bellinzoně nepravomocně potrestal v říjnu Jiřího Diviše, Antonína Koláčka, Marka Čmejlu, Petra Krause a Oldřicha Klimeckého v kauze MUS nepodmíněnými tresty od roku a čtyř měsíců do čtyř let a čtyř měsíců. Byli uznáni vinnými z podvodů a praní špinavých peněz. Muži trvají na své nevině, zopakoval pro Českou justici obhíjce Antonína Koláčka Bohdan Žáček.

V odvolání se vypořádáváte s tím, že soud porušil férovost procesu. V čem konkrétně?

Bylo to především v rámci jazykových práv, kdy celé řízení se vedlo ve francouzštině, bez tlumočení, přičemž o tom, co se přeloží, rozhodovala Polka, která byla navíc zaměstnankyní prokuratury. Prokuratura u soudu argumentovala tím, že jsou si oba jazyky podobné, protože patří do „baltských“ jazyků. Další věcí je, že to, co je napsáno v obžalobě, je v rozsudku nazváno jiným trestným činem, takže tam chybí možnost obhajoby, protože absentuje totožnost skutků. Porušena byla i zásada ústnosti. Soud se navíc nevypořádal s hodnocením přípustnosti důkazů, tedy s tím, proč některé důkazy připustil, případně bral v potaz, a jiné ne. Takže k dokumentům, které hovořily ve prospěch obžalovaných, přihlížel, jako kdyby neexistovaly. Počítal bych s tím, že řekne, tohle jsem si přečetl, ale neshledávám to za podstatné. Prostě v tom toku důkazů soud musí říci, jak se s nimi vyrovnal. Téměř výlučně se zabýval pouze těmi dokumenty, které svědčí jeho story, navíc takové, která se vůbec nestala. Výsledkem je, že onen rozsudek vypadá jako prokurátorská řeč.

Můžete ještě procesně zasáhnout do toho, že některé důkazy nebyly připuštěny, respektive brány v potaz?

To je záležitost švýcarského procesního řízení. Já věřím, že ano, protože v principu plné apelace k tomu soud musí přistoupit trochu aktivněji. Pokud by to bylo v právně trochu civilizované zemi, tak nalézací soud se vždycky musí zabývat všemi podklady a říci, co je, a co není špatně. Co se týče výkladu švýcarských procesních předpisů, tak Nejvyšší soud se již hodnocením důkazů zabývat nemusí, ale přesto věřím, že se tím zabývat bude muset, protože ta porušení bellinzonského soudu jsou z mého pohledu flagrantní.

Mohlo by vás zajímat

Bude ještě možné v odvolacím řízení nastolit nejzákladnější otázku, a tou je problém jurisdikce?

Jsem hluboce přesvědčen, že švýcarský soud nemůže posuzovat jednání, které se celé odehrálo v cizí zemi, a ještě k tomu před patnácti, šestnácti lety. Zdrojový trestný čin musí být nutně trestný podle trestního práva v tom státě, kde to jednání probíhalo, a tam se podle českých zákonů trestnost nedá najít.

Hovořili jsme o procesních záležitostech. A co se týká hmotně právních aspektů případu?

Celé to jednání se odehrálo úplně jinak, než se to v rozsudku popisuje. Odvolání má sto dvacet stránek, a z toho je dvacet procent procesních věcí. Zbytek jsou konkrétní výhrady ke konkrétním tvrzením. Jednou z těch věcí je dopis zaslaný Fondu národního majetku z 2. dubna 1998, kde se státu nabízí buďto prodej akcií, anebo naopak nákup zbývajícího státního podílu. Nikdo na to nereagoval, přitom by to luxusně řešilo tehdejší situaci. Buď by stát dostal o tři miliardy více, než nakonec dostal o rok později, nebo si mohl dokoupit majoritu. V jedné z pasáží rozsudku soud říká, že odsouzení připravili svým jednáním stát o majoritu. Jenže to je naprosté nepochopení celé věci. Stát to byl, kdo se svým předchozím způsobem o onu majoritu připravil, tím že si nechal 46,29 %, tudíž už dopředu řekl, že bude minoritním akcionářem. To je naprosté nepochopení samotné podstaty transformačního a privatizačního procesu, kdy soud se domnívá, že tehdejší manažeři stát o majoritu připravili nějakým obmyslným způsobem. Další věcí jsou zcela selektivní citace z výpovědí tehdejších ministrů k inkriminovanému jednání vlády, na němž došlo k rozhodnutí o privatizaci zbývajícího státního podílu. Nešlo navíc ani o prodej podle ceny akcií, ale o přímý prodej za předem dohodnutou cenu. Přitom vláda měla daleko více možností – mohla to prodat vyšší cenu, mohla vyhlásit veřejnou soutěž, nemusela vůbec prodávat, případně mohla, jak jí to bylo navrženo již v zmiňovaném dopise FNM, odkoupit zbývající část akcií. Vláda prodala státní podíl po více než půl roce zvažování a na základě výběru ze dvou paralelních návrhů – na veřejnou obchodní soutěž a na přímý prodej. Jestliže soud vypráví svou story, jak manažeři podvedli stát, tak jsou jeho závěry naprosto scestné, protože stát velmi dobře věděl, komu podíl prodává.

Mohou být ještě navrženi svědci v rámci doplnění dokazování?

Prakticky ne. Existuje zde princip neúplné apelace, ale my je ani nepotřebujeme. Všechno, co říkáme, je obsahem spisu, jenom soud to pominul, jako kdyby to tam nebylo.

Dušan Šrámek