Tomáš Lichovník je soudce, který neupřednostňuje represi a opakovaně apeluje na stát, aby přispěl k efektivitě soudů a právním vzděláváním a budováním právního povědomí u lidí hledal cestu, jak snížit obrovský počet občanských sporů. Ty by podle něho měly být řešitelné jinou než soudní cestou. Opakovaně přednáší o odpovědnosti jednotlivce za vlastní život. JUDr. Tomáše Lichovníka včera prezident Miloš Zeman jmenoval soudcem Ústavního soudu.
Ve svém projevu před Senátem jste hovořil sice krátce, ale o důležité věci, totiž o odpovědnosti, kterou jste jako soudce nižšího stupně soudu vždy cítil a kterou chcete s sebou přinést k Ústavnímu soudu. Zodpovědně se chová většina soudců. A negativní jevy, o kterých se občas dozvíme, jsou excesy. Přesto je v České republice vysoký počet odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně na rozdíl od zahraničí, kde jsou lidé zvyklí rozsudek prvního stupně uznat. Jak si to vysvětlujete?
Statistiku neznám, ale vím, o čem hovoříte. Jak já to vnímám, tak je v naší společnosti silná nechuť podřídit se autoritě a silná nevůle uznat, že by měl někdo pravdu. Je zde stále přítomná tendence tzv. pohnat to výš, nejlépe až do Štrasburku, což jsou výroky stran, které někdy slyšíte už na okrese.
Odpovědnost v procesu nenese pouze soudce, odpovědnost nesou také strany procesu. A obecně odpovědnost za své počínání nesou lidé a měli by se chovat tak, aby k soudu vůbec nedošlo. Nedávno jste řekl, že přes složitost našeho právního řádu každý ví, že v metru se musí zaplatit jízdné. Každý si kupuje jízdenku, aniž by musel číst smlouvu s dopravním podnikem…
Jednak bych chtěl zdůraznit, že každý opravdu nese odpovědnost za své jednání. Nejviditelnější je to na rodinných sporech. Považuji za naprosto absurdní, když rodiče přenechávají odpovědnost za rozhodnutí o nich samých, o jejich dětech a o jejich budoucím životě na soudci, tedy člověku, který nikdy z podstaty věci nemůže být schopen seznámit se a poznat do detailu jejich život. Obdobně je to u sporů o zaplacení nějaké částky s myšlením typu – ještě vydržím a nezaplatím, ono se to nějak vyřeší. Náš právní řád je složitý a ani sami právníci se v něm mnohdy nevyznají. Ale zde nejde o složitost právního řádu, zde jde o banality. Když si půjčím peníze, vím, že musím zaplatit.
Jaké pak ale máte vysvětlení k počtu exekucí, kterých jsou statisíce, v posledních letech se blíží k milionu. Přece ani technicky není možné, že by takřka milion exekucí byla samá nezákonná rozhodnutí. Podíváme- li se k sousedům do Rakouska nebo Německa, vidíme zodpovědnější přístup k vlastním záležitostem. Takřka 25 let od změny systému nezodpovědnost nemůžeme přičítat minulému režimu. Nebo ano?
Já bych to těm posledním čtyřiceti letům pořád přičítal. On to byl obrovský zásah do morálních hodnot. A uvědomte si, že současnou generaci vychovali rodiče, kteří žili v tom režimu a ty nehodnoty mnohdy předali svým dětem. Myslím, že ještě až další generace bude od toho myšlení oproštěna. Jsem přesvědčen, že ke zlepšení by významně přispělo vzdělávání a finanční gramotnost ve smyslu, když si půjčím, stojí to peníze, protože peníze mají určitou hodnotu, neboť je to zboží a tuto hodnotu musím zaplatit.
Jsem zároveň přesvědčen, že by měly být od škol nejnižších stupňů vyučovány základy práva, a to dokonce šířeji, tedy včetně práva ústavního. A to nyní neříkám kvůli Ústavnímu soudu. Je třeba, aby lidé získali základní povědomí o vládě, parlamentu a soudech a jaká je role těchto jednotlivých institucí.
Znamená to, že právní povědomí obyvatel České republiky je stále nízké? Jaká je vaše zkušenost z praxe? Setkal jste se s tzv. obyčejnými lidmi, kteří přesto znali právo?
Jsou tací a je jich výrazná menšina. Pak jsou tací, kteří si pouze myslí, že znají právo – a to je nebezpečné. To jsou lidé, kteří si přečtou několik paragrafů zákona, který se týká jejich věci, a rovnou mají jasno bez ohledu na další návazné předpisy, bez ohledu na kontext a komplexnost, ale přesto trvají na svých pravdách. Aplikovat matematické a technické principy na právo nelze. V právu jedna a jedna nemusí být dvě.
Vašemu kolegovi, soudci Vojtěchu Šimíčkovi, bylo při příchodu k Ústavnímu soudu minulý týden přiděleno 170 případů. Jste na takové množství věcí připraven?
Jsem na to připraven a nepovažuji za nikterak ohromující číslo. U některých okresních soudů mají soudci až 500 – 1000 neskončených věcí. Takto přetížené soudy jsou opakovaně v severních Čechách, nyní překvapivě nově Břeclav a Hodonín. Jsem přesvědčen, že k těmto soudům by měli být jmenováni další soudci, protože jak k tomu přijdou lidé, kteří mají právo, aby jejich věc byla vyřízena v přiměřené lhůtě.
Irena Válová
JUDr. Tomáš Lichovník (1964) je bývalý místopředseda Krajského soudu v Brně a předseda jihlavské pobočky KS v Brně. Kariéru právního profesionála začal v roce 1986 jako podnikový právník Československých státních drah v Olomouci. Od roku 1990 byl podnikovým právníkem Stavebního podniku Žďár nad Sázavou. V roce 1992 se stal soudcem a poté předsedou Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. V letech 2005 – 2008 byl místopředsedou Soudcovské unie a od roku 2008 až dosud této organizaci předsedá. Od počátku své soudcovské praxe zaměřuje na občanskoprávní agendu včetně péče o nezletilé a záležitosti se zahraničním prvkem.
