Neuplyne měsíc, aby nevyšla najevo informace a o zneužití a rozkrádání peněz z tzv. eurofondů. Dlouhodobě je ve všech členských zemích podle statistiky EU 10% fondů zneužíváno a až 2% peněz jsou získána podvodně. EU se chystá zasahovat více i do trestních věcí, a to nově i prostřednictvím „evropského veřejného žalobce“ který by měl v některých věcech převzít úlohu státních zastupitelství členských států. Znamená to, že situace došla tak daleko, že i trestní politika bude určována mimo náš stát? Podle Tomáše Břicháčka to hrozí, ale výsledkem by byla jen další kvazistruktura, která nic nezmění. Původcem problému jsou samotné fondy, napsal pro Českou justici.
V oblasti trestního práva se Unie pevně usadila už dávno. Po Maastrichtu tato oblast spadala do specifického režimu mezivládní spolupráce (tzv. třetí pilíř), Lisabonská smlouva ji pak začlenila do nadnárodních struktur a mechanismů, čímž zde postavení „Bruselu“ významně posílila. V uplynulých letech byla přijata řada zásadních opatření. Nejde jen o kontroverzní eurozatykač, ale třeba také předpisy harmonující skutkové podstaty trestných činů v různých oblastech (mj. ochrana životního prostředí, boj proti rasismu a xenofobii nebo obchodování s lidmi) nebo předpisy harmonizující procesní právo (např. právo na tlumočení a překlad v trestním řízení).
Ustavení europrokuratury by znamenalo další předěl. Unie by vytvořila vlastní orgán činný v trestním řízení, zárodek vlastní soustavy orgánů státního donucení. Evropská prokuratura by měla namísto vnitrostátních státních zastupitelství (prokuratur) vykonávat úlohu veřejné žaloby v trestních řízeních ve vztahu k pachatelům „trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie“. Tím se míní různé činy související s unijním rozpočtem, resp. rozpočty unijních orgánů – např. podvody s dotacemi, korupce při veřejných zakázkách apod. Komise plánuje, že do budoucna by mohlo dojít k rozšíření působnosti úřadu i na jiné trestné činy s přeshraničním rozměrem.
Vznik takového úřadu by znamenal závažný zásah do jurisdikce vnitrostátních orgánů činných v trestním řízení a jejich organizace, což je tradiční doména svrchovaného státu. Těmto orgánům by byla odebrána část jejich pravomoci, která by byla přenesena na nadnárodní úroveň. Do organicky uspořádaných justičních systémů členských států by se zapasoval cizorodý, z vnějšku ovládaný prvek. Takový zásah přitom není vyvážen potřebou řešení konkrétního palčivého problému nadnárodního významu. Nikdo neprokázal, že vnitrostátní orgány nejsou schopny tento druh kriminality stíhat. Navíc jsou zde již dnes podpůrné unijní orgány Eurojust a OLAF, které mohou být při vyšetřování nápomocny. V odůvodnění návrhu najdeme jen strohá, nepodložená konstatování o neefektivitě stíhání v členských státech. Je zřejmé, že jde opět výlučně o další programově-centralizační projekt, v němž stojí na prvním místě snahy o další posilování Bruselu na úkor členských států a o posilování kvazistátních prvků ve struktuře Unie.
Míra podvodů a korupce roste s počtem penězovodů
Komise europrokuraturu prezentuje jako prostředek boje s podvody s veřejnými financemi a korupcí. V tomto ohledu by však mohlo být vytvoření takového orgánu sotva co platné. Tam, kde eura tečou proudem a kde bují administrativa, bude tato kriminalita kvést vždy. Platí jednoduchá přímá úměra: čím více je penězovodů, byrokracie a veřejných zakázek, tím více je prostoru pro podvody a korupci. Struktury Unie z tohoto úhlu představují pro hospodářskou kriminalitu ideální podhoubí. Východiskem úvah by mělo být radikální omezení přerozdělování na úrovni EU a moci unijních orgánů, tomuto způsobu uvažování je však intelektuální klima v Bruselu zatím na hony vzdáleno.
Europrokuratura zaměřená na trestnou činnost týkající se finančních zájmů Unie má být jistě jen nakročením k mnohem ambicióznějším projektům v budoucnosti. Nebagatelizujme tuto iniciativu s poukazem na to, že se zamýšlené kompetence úřadu týkají úzce vymezené specifické oblasti. „Finanční zájmy Unie“ jsou v tomto směru jen umně zvoleným prvním plátkem v rámci salámové taktiky. Europrokuratura by měla potenciál k expanzi a mohla by stimulovat další rozvoj paralelních unijních justičních struktur – v akademických debatách zaznívaly dokonce myšlenky o tom, že by bylo vhodné v budoucnu vytvořit vedle prokuratury i samostatný systém trestního soudnictví EU pro „evropské“ trestné činy – a harmonizace trestního práva hmotného i procesního. Jak plyne ze samotného návrhu, Komise už si na širší okruh pravomocí pro úřad skutečně dělá chutě. Europrokurátorovi je tedy třeba vyhnout se velkým obloukem.
Tomáš Břicháček
JUDr. PhDr. Tomáš Břicháček, Ph.D. je právník a publicista. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy – obor evropská studia. Je autorem aktuálně vydané knihy Unie blízká i vzdálená. Je zaměstnán v sekci mezinárodních vztahů Ministerstva spravedlnosti. Vyučuje evropské mezinárodní právo soukromé na Panevropské vysoké škole v Praze, je spolupracovníkem Centra právní komparatistiky na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Zastupuje ČR v expertních pracovních skupinách Rady EU v oblasti justiční spolupráce v civilních věcech. Ke svému zaměstnání sám říká: „Náš odbor se zabývá mezinárodním právem soukromým a procesním, respektive justiční spoluprací v civilních věcech.Účastní se na vyjednávání předpisů EU a mezinárodních smluv v tomto odvětví, spolupodílí se na jejich provádění, asistuje soudům a dalším justičním orgánům při zjišťování cizího práva, vzájemnosti a dalších otázkách, které mohou vyvstat v civilním řízení s mezinárodním prvkem. Pokud jde o právo EU na poli mezinárodního práva soukromého, dodal bych, že jde o jednu z oblastí – dnes už patrně menšinových –, kde je činnost EU odůvodněná, protože řeší skutečně existující problémy přeshraniční povahy.“
