Zástupce veřejného ochránce práv Stanislav Křeček poukázal tento týden na svém facebookovém profilu na problematický okamžik v minulosti předsedy Okresního soudu v Mělníku Jana Veselého, který má stanout v čele Krajského soudu v Ústí nad Labem. Křeček o případu, kdy rodina soudce Veselého nerespektovala rozsudek Nejvyššího soudu, referoval coby tehdejší poslanec ČSSD a předseda Sdružení nájemníků už před sedmi lety na stránkách Britských listů. Nyní své výhrady shrnul v textu pro Českou justici.
Pamatuji si na ten případ již matně, ale dodnes z něho mám nepříjemný pocit zcela zjevného nedovolání se spravedlnosti, resp. stavu, který je pro výkon práva dodnes u nás žel typický: lidé se dovolají spravedlnosti, jen pokud jde o formální stránku věci, soud jim dá za pravdu, ale není jim to nic platné, protože toto nikdo nerespektuje.
Někdy v polovině devadesátých let přišli za mnou mladí manželé s malým dítětem a vyprávěli svůj na tu dobu nikterak vyjímečný příběh: nový majitel (resp. majitelka) domu, ve kterém bydleli, jim bydlení znemožnil tím, že jim vypnul přívod elektřiny do bytu, zazdil komín a odpojil přívod vody. To vše na základě ohlášené rekonstrukce domu. Navíc, a v tom byl jejich případ výjimečný, jim nechal odvézt uhlí, kterým vytápěli byt (stejně neměli komín, tak na co uhlí, že?), a ještě zazdil okno v kuchyni.
Zdálo se mi to i na tehdejší divoké bytové poměry trochu moc a doufal jsem v rychlou nápravu poměrů. Avšak marně. Ani městský úřad, ani stavební úřad, ani orgán hygienické služby a ani policie ve věci ničeho neučinili. Mimo několika prohlídek místa a sepsání zápisu. Pocit bezmoci byl značný, neboť bylo zcela zřejmé, že proti zájmům podnikatelky, majitelky tohoto domu, v Mělníku prostě nikdo nic nepodnikne.
Po několika měsících pak nájemci „bytu“ obdrželi žalobu od soudu, ve které se majitelka domáhala soudního přivolení k jejich výpovědi z nájmu bytu, a to jednak proto, že byt neužívají, jednak proto, že byt potřebuje pro svého syna – soudce okresního soudu v Mělníce. Okresní soud v Mělníce byl alespoň pro podjatost vyloučen a věc řešily jiné soudy. Ale pocit bezmoci spíše narůstal: samozřejmě, že mladí lidé s dítětem nemohli v předmětném bytě bydlet za podmínek, které jim pronajímatelka jednáním, které hraničilo s naplněním skutkové podstaty trestného činu, připravila, museli si opatřit jiné provizorní bydlení. Ale že by to mohl příčetný s nezaujatý soudce považovat za výpovědní důvod?
Jistě, že syn majitelky domu měl právo na vlastní bydlení, jistě má i morální právo bydlet v bytě v domě své matky. Ale že ho nenapadlo (jako právníka a soudce) se zajímat o osud těch, kteří v bytě, do kterého se chce nastěhovat, bydleli dříve? Nechce se věřit. Soudce V. pak u soudu vypovídal jako svědek, o tom, že opravdu nemá kde bydlet a byt potřebuje…
Okresní soud však k výpovědi přivolil a naše odvolání zamítl i Krajský soud v Praze. Soudce se do bytu, ve kterém již jistě fungovala elektřina i přívod vody, nastěhoval. Nájemci měli samozřejmě i podle těchto rozsudků právo na náhradní byt, ale k žádnému pokusu jim takový byt nabídnout nedošlo. Avšak po několika měsících došlo k zásadnímu obratu: Nejvyšší soud oba napadené rozsudky jako zcela nezákonné zrušil a věc vrátil do stavu před podáním výpovědi: nájemci byli opět řádnými nájemci bytu a měli právo se opět do bytu, ze kterého byli vyhnáni, nastěhovat. Nejen právníka, ale každého slušného člověka by napadlo: jsem v tomto bytě oprávněně, když původním nájemcům nájem zrušen nebyl?
Podali jsme žalobu na zpřístupnění bytu, ale to nikoho nezajímalo: její projednání soud nenařídil. Ubíhal čas, plynuly měsíce a roky. Mladí lidé si museli najít jiné bydlení a tak celá věc skončila: neměli již ani zájem ani čas a ani chuť za těchto okolností domáhat se svého práva bydlet v bytě, ze kterého byli vyhnání. Žaloby, o kterých stejně nebylo rozhodnuto, byly vzaty zpět. Právo na papíře zvítězilo…
Dodnes si kladu otázku, zda se někdy třeba u večeře pan soudce zeptal: Mami´, u našeho soudu je několik žalob, čeho se týkají? Stěhuješ Novákovy z bytu, do kterého se mám já nastěhovat, a podle rozsudku mají právo na náhradní byt. Dostali ho? Jednala si s nimi ? Mami, čtu tady v rozsudku, že jsi jim nechala odpojit přívod vody, elektřiny, zazdila komín a okno, myslíš že to je správné a hlavně: je to podle zákona, který já mám chránit?
Od té doby uplynulo již mnoho let, ale dodnes si kladu otázku, zda si pan soudce Veselý někdy sám sobě položil otázku: Mohu se do takto uvolněného bytu s ohledem na etické, morální a konec konců i právní důvody já, jako soudce, vůbec nastěhovat, zejména když Nejvyšší soud České republiky rozhodl o tom, že nájemcem bytu je někdo jiný? Pokud si ji položil, zřejmě si odpověděl: Mohu!
V jakých rukách je ale pak spravedlnost po takové odpovědi?
Stanislav Křeček
(autor je zástupcem veřejného ochránce práv)
