Kdykoli Stanislav Křeček promluví o bydlení, vyvolá různorodé reakce, ani tento rozhovor nebude výjimkou. Zástupce ombudsmana nepodléhá politické korektnosti, když současné pojetí lidských práv nazývá romantickým a žádá, aby bydlení nebylo nazýváno sociálním, když nemáme sociální pleny a Sunar. A zastává se vlastníků ubytoven.
Pokud bych měl parafrázovat vaše nedávná vyjádření, říkáte, že se vláda řítí do průšvihu. Co máte konkrétně na mysli?
Mám na mysli situaci, která vzniká kolem připravovaného zákona o sociálním bydlení. Možná lepší výraz by byl „zklamané očekávání“. Vláda, resp. někteří její členové, svými prohlášeními budí ve společnosti dojem, že hodlají vyřešit jedním zákonem takové problémy jako je bezdomovectví, sociální vyloučení, bydlení na ubytovnách, vysoké náklady na bydlení vůbec a k tomu ještě integraci skupin těch občanů, které někteří označují za „nepřizpůsobivé“. Obávám se, že to není dost dobře možné.
Přípravy tohoto zákona však, jak slyšíme a čteme, jsou v plném proudu.
To je to, co mne děsí. Přípravy jsou sice v plném proudu, ale slyším spíše rozporuplná prohlášení nebo nerealistické, často dávno překonané nebo ideovými východisky ovlivněné představy. Tak slyším o nové výstavbě sociálních bytů za situace, kdy obce mají stovky bytů neobsazených a nemělo by být technicky žádným problémem těch asi 800 rodin s jedním dítětem a asi 900 rodin s více dětmi, které žijí na ubytovnách, zde umístit. Odpověď na otázku, proč se to neděje, je odbývána poukazem na xenofobii a rasismus, aniž by se přihlédlo ke skutečným příčinám. Na straně jedné čtu ve vládní Koncepci sociálního bydlení v ČR, že chybí „vhodné domy pro sociální bydlení, v nichž jsou některé funkce bydlení sdíleny uživateli společně“ a na jiném místě čtu, že „byty pro účely sociálního nesmí být substandardní kvality, neboť podle práva by se jednalo o diskriminační opatření ve smyslu nerovného přístupu“.
Společné bydlení s jinými nájemci není „substandard“?
Jedno, nebo druhé. Na straně jedné zde čtu, že je preferován „princip nesegregace“ a „u sociálního bydlení nesmí docházet ke kumulaci ohrožených osob v jednom místě“, na straně druhé v Lidových novinách ze dne 10. června 2014 tvrdí náměstkyně ministryně práce Zuzana Jentschke Stöcklová, že „pokud byt získá statut sociální, bude ho mít navěky“. To je nesmysl. Dům s „navěky“ sociálními byty však není nic jiného než ghetto a segregace…
Tak mohou vznikat i vážné právní problémy?
Samozřejmě, a zde vidím největší nebezpečí dosavadního vládního usilování. Myslím si, že odborná právnická veřejnost by se o tyto problémy měla více zajímat, nemáme-li být nakonec nemile překvapeni. V projednávané koncepci je tvrzeno, že vše budou řešit „právní předpisy v působnosti MPSV“. O účasti ministerstva spravedlnosti se neuvažuje a zdá se, vláda hodlá zákonem o sociálním bydlení provést nepřímou novelizaci občanského zákoníku. To bych považoval za nepřípustné. Že si tento problém snad ani nikdo neuvědomuje, svědčí i to, že se stále počítá s dosavadní praxí některých neziskových organizací, které získávají obecní byty do nájmu a samy je dále přenechávají spolu s poskytováním sociálních služeb potřebným osobám. V nové koncepci se tomu říká „trénování kompetencí k samostatnému bydlení“. To je velmi účinné, užitečné a jistě i potřebné, ovšem zcela nezákonné. Podle zákona a podle i zcela konstantní judikatury není možné dát byt do nájmu právnické osobě, tedy tomu, kdo jej nevyžívá k bydlení a jen obchází zákon tím, že další osoby, kterým je bydlení zde poskytnuto, mají postavení podnájemníka, tedy osoby, která zákonem není jako nájemce bytu chráněna. To zatím nikomu nevadí. Bude tedy zapotřebí významně novelizovat ustanovení § 2235 OZ a vytvořit nový právní stav bytu, který má „nájemce“ jen na přechodnou dobu, po dobu „tréninku“ na samostatné bydlení, a na něhož se nevztahují „Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu“ podle OZ a který musí strpět omezení plynoucí z jeho postavení, tedy např. kontroly v bytě apod. S existencí osob, které z různých příčin nemohou mít stejná práva jako ostatní nájemci bytů v domě a nejsou podnájemci řádných nájemců bytů, naše právo dosud nepočítá…
Řekl jste: Není otázkou sociální bydlení, ohroženo je bydlení jako takové…
Stále si to myslím. Nejenže „sociální bydlení“ je zcela nevhodný název, lépe by bylo hovořit o bydlení s finanční podporou státu (nemáme sociální pleny a Sunar, ale přídavky na děti). Neboť proč by člověk, který celý život poctivě pracoval, nebo ten, kdo stále pracuje, měl být označován za příjemce nějaké sociální podpory jen proto, že jeho důchod nebo mzda na přiměřené bydlení (z řady důvodů) nepostačují? A to je jeden z dalších problémů, který je, jak se mi zdá, mimo pozornost. Naprostá většina těch, kteří mají problémy se zaplacením přiměřeného bydlení, totiž žádný nový zákon o sociálním bydlení nepotřebuje! Žijí spořádaně v přiměřených bytech a jen potřebují finanční podporu, aby si nájem mohli zaplatit. Situace zejména osaměle žijících důchodců je mnohdy kritická! Tento problém se ovšem dotýká podstatně větší skupiny osob, než jsou tolik mediálně prezentovaní obyvatelé ubytoven, ale jejich problém souvisí spíše s tím, kolik finančních prostředků je stát ochoten a schopen na jeho řešení věnovat. Zatím je to podstatně méně, než je v EU obvyklé…
Ubytovny tedy pro vás nejsou problém?
Ale jistě, nezdá se mi však účelné kritizovat majitele ubytoven (jejich značná část jsou Romové) za zneužívání sociálních dávek, když oni jsou jediní, kteří osobám, které v ubytovnách bydlí, jsou ochotni alespoň nějaké bydlení poskytnout. To nikdo jiný většinově nedělá. Hojně prezentovaná představa, že bydlení na ubytovnách bude nahrazeno bydlením ve standardních bytech, je mimo realitu z týchž důvodů, proč se tak neděje dnes s prázdnými obecními byty, ale není proto ani žádný právní důvod. V Evropě existují mnohem horší způsoby řešení těchto problémů (slumy, chatrče v předměstí velkých měst). Obavy z jakési diskriminace a nerovného přístupu jsou liché: v článku 30 odst. 2 Listiny se uvádí, že ten, kdo se dostane do hmotné nouze, má právo na zajištění základních životních podmínek. Základní pomoc nemusí být běžná, průměrná, může být i skromnější…
Bydlení ovšem není problém jen České republiky.
Samozřejmě, je to evropský problém, obecněji problém krize „sociálního státu“, romantického pojetí lidských práv, migrace obyvatel a dalších problémů současného světa a Evropy. Podle Mezinárodní organizace FEANTSA je v Evropě 25 milionů bezdomovců a současně miliony prázdných bytů. Je tedy zřejmé, že dosavadní řešení jsou neúčinná. Mám za to, že bude třeba opustit některé dosavadní „jistoty“ a že bydlení prodělá v dohledné době stejný převrat jako zdravotnictví. Od zcela soukromé záležitosti každého bez jakéhokoliv práva nebo intervence státu, až po zcela samozřejmé obecné právo na zdravotní péči (bydlení) každého bez ohledu na cokoliv.
Robert Malecký
