Lidská důstojnost, téma pro mnoho lidí citlivé, živé, ale především nadmíru lidské, vybral pro svoji přednášku před hosty kolokvia pořádaného Ústavním soudem jeden z nejvlivnějších právníků světa Aharon Barak. Ve své přednášce vyzdvihl rostoucí význam komparatistiky jakožto i architekturu ústavy.
Aharon Barak zahájil přednášku konstitucionalistickým vymezením pojmu samotného, tedy lidské důstojnosti. Zdůraznil přitom, že je nutné rozlišovat mezi lidskou důstojností, která je ústavní hodnotou, ale není ústavním právem; a mezi lidskou důstojností, která je ústavní hodnotou a současně i ústavním právem. Funkcí lidské důstojnosti coby ústavní hodnoty je podle něj interpretace lidských práv na podústavní úrovni, přičemž důstojnost je znakem humanity lidského jedince, svobodné volby lidské bytosti a autonomie její vůle. Při své rozhodovací činnosti však musí soudci brát do úvahy i externí a interní kontext této hodnoty, což vede logicky ke konfliktu hodnot, překrývání dílčích lidských práv a vyvažování ústavní hodnoty.
Takový přístup je však potřeba odmítnout. Profesor Barak doslova uvedl: „Nechť na ústavní úrovni kvetou tisíce květů ústavních hodnost (kontradiktorních i komplementárních. Řešení je na podústavní úrovni.“.
Pojem a vymezení lidské důstojnosti jako ústavního práva pak uvedl na příkladu několika ústavních úprav (Jižní Afriky, Německa, ale i České republiky), přičemž i v této části akcentoval skutečnost, že některá základní práva se mohou překrývat či dokonce mohou kolidovat, avšak ani zde není nasnadě řešení na ústavní úrovni a hledání „marginálnějšího ústavního práva“, nýbrž aplikace druhého stupně analýzy ústavy a proporcionálního rámce – “Zákon, který omezuje lidské právo proto, aby chránil jiné, může být ústavní jen tehdy, je-li i proporcionální.“.
Ze shora uvedeného vyvodil Aharon Barak dva závěry. Prvním je rostoucí význam právní komparatistiky, jejímž prostřednictvím lze nalézat význam pojmu lidské důstojnosti, rozšiřovat interpretační horizont a umožnit tak právnímu systému lépe poznat sám sebe. Ovšem nezávazně.
Druhý závěr je o poznání reduktivnější. Každý právní systém je totiž podle Aharona Baraka determinován faktory, které modelují ústavní zakotvení lidské důstojnosti. Vedle sebe tak existuje systém německý, který lidskou důstojnost zrcadlí jako absolutní a věčné lidské právo a systém Jižní Afriky, v němž je lidská důstojnost právem relativním a změnitelným. Architektura ústavy má proto vliv na interpretaci ústavy.
Eliška Wagnerová, která tematicky navázala na předchozí vystoupení, nejprve shrnula obtíže s ústavním zakotvením lidské důstojnosti v podmínkách České republiky, které se od prvorepublikového konceptu humanity, přes socialistické ústavy coby fikce práva objevilo až v ústavě z roku 1991 a v doplněné podobě existuje i dnes platné ústavní úpravě. Lidská důstojnost je zde princip a je také základním právem.
Následně byla popsána judikaturní praxe Ústavního soudu ve vztahu k lidské důstojnosti, která je jiné, než u ostatních ústavních práv. Při zkoumání možné limitace lidské důstojnosti skončil totiž Ústavní soud vždy u druhého kroku ze tří (nepřikročil ke zkoumání proporcinality), a to proto, že „uznal nepostradatelnost práva na lidskou důstojnost, a to v jeho plnosti, tj. neomezitelnosti jinými základními právy či ústavně chráněnými veřejnými statky.“.
Při jisté absolutizaci lidské důstojnosti v katalogu lidských práv a současně při normativně rozostřené interpretaci lidské důstojnosti je to tedy Ústavní soud, který tomuto pojmu dává tvar a obsahovou náplň. Neměl by však na obsahu panovat společenský konsensus, ptá se Eliška Wagnerová? A co když se mění v čase, s objektovou stránkou? A jaká je úloha státu? Emeritní místopředsedkyně odpovídá Dürigem, Böckenfördem a Alexym.
Závěrečná slova jejího vystoupení jsou pak i symbolickým doslovem ke kolokviu, jehož konec rozezněl dlouhý potlesk naplněného sálu: „Uvažování o lidské důstojnosti není ukončeno a ukončeno nikdy nebude. Bude reflektovat stále se zvyšující dynamiku změn v životě jednotlivých lidí, společnosti, států i nadnárodních společenství. To jsou velké výzvy pro ústavní soudnictví, na něž nebude snadné odpovídat. Na této cestě přeji hodně štěstí.“
Vlastimil Göttinger, Ústavní soud
