Z dílny Nejvyššího státního zastupitelství vzešel legislativní návrh na změnu Ústavy týkající se začlenění státního zastupitelství. Nově se má státní zastupitelství vyjmout z moci výkonné, kam bylo doposud systémově zařazeno, a má mít v Ústavě své samostatné místo prezentované Hlavou čtvrtou. Návrh pro Českou justici komentuje bývalý vrchní státní zástupce v Praze, dnes advokát Vlastimil Rampula.
Důvodem má být deklarace nezávislosti státního zastupitelství na moci výkonné a přiblížení se moci soudní. V odůvodnění této změny totiž zaznívá argument, že státní zastupitelství není správním úřadem a nepatří tedy do moci výkonné, ale patří do justice v širším slova smyslu, neboť je nabyto oprávněními se soudními pravomocemi shodnými nebo se jim blížícími.
Je tato změna důvodná? A co se změní, pokud bude mít státní zastupitelství v Ústavě svou hlavu? Jsem přesvědčen, že důvod ke změně Ústavy rozhodně není a touto změnou se nezmění vůbec nic.
Souhlasím s názorem, že státní zastupitelství není správní úřad. Tvůrce tohoto legislativního návrhu ale zřejmě zapomněl, jaké postavení má státní zastupitelství v trestním řízení, kam je namířena jeho hlavní působnost.
Státní zastupitelství je po podání obžaloby v soudním řízení, které je ze své podstaty řízením sporným, stranou sporu. Optikou navrhovatele změny by tedy mohla mít své místo v Ústavě i protistrana prezentovaná obžalovaným či obhajobou. A část činnosti státního zastupitelství před podáním obžaloby? Z pravomocí, kterými se státní zastupitelství prezentovalo jako pán přípravného řízení, už toho s postupem času moc nezbylo. A není to vlivem politických zásahů, ale vlivem vývoje judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Z torza těchto pravomocí, které završují výkon dozoru státního zástupce nad přípravným řízením, je tedy možno jmenovat rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu a rozhodnutí o zastavení či postoupení trestního stíhání.
Pokud ale jde o rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu, soudní praxe již stále častěji poukazuje na úzkou propojenost státního zástupce s policií, která mu brání nestranně posoudit její postup. Je tak jen otázkou času, kdy rozhodování o stížnostech proti všem rozhodnutím policejního orgánu bude svěřeno soudu, jako je tomu již nyní např. při rozhodování o stížnostech proti zajištění majetku či pořádkovým pokutám.
Pokud jde o významné oprávnění státního zástupce zastavit trestní stíhání, tohoto institutu státní zástupci užívají jako šafránu, i když příležitostí mají dost. Je přece mnohem pohodlnější podat obžalobu, i při vědomí malé šance na úspěch, než se trápit s usnesením o zastavení trestního stíhání. Svou roli v této neochotě určitě hraje i kasační oprávnění nejvyššího státního zástupce zrušit pravomocné, mnohdy stížnostním státním zastupitelstvím již přezkoumané usnesení, pokud se mu nebude zdát. Proč tedy dělat marnou práci? A proč se nechávat podezírat od různých policejních složek, že jim je mařena práce. Takže ani toto oprávnění státního zastupitelství podle mého názoru nemusí mít dlouhého trvání. Co tedy státnímu zastupitelství zbude z oprávnění, které ho má přibližovat soudům, pokud nepočítám určitý kvalifikovaný servis pro policii, pod jejíž vliv se státní zastupitelství poslední dobou významně dostalo?
A jak je to s údajnou nezávislostí státního zastupitelství na moci výkonné, kterou má změna Ústavy deklarovat? Vždyť státní zastupitelství již dle svého názvu má zastupovat stát. Musí tedy být na státu závislé, neboť svou pravomoc musí vykonávat v zájmu státu. A stát je prezentovaný mocí výkonnou. Koho tedy bude státní zastupitelství zastupovat, když nebude závislé na státu? Bude zastupovat stát i proti jeho zájmu? Kdo bude určovat, co je v zájmu státu a co není?
Nemohu se zbavit dojmu, že legislativní návrhy jak změny Ústavy, tak nového zákona o státním zastupitelství, jsou významně inspirovány slovenskou právní úpravou, která si stále ponechala prokuraturu. Znát je to zejména na zavedení speciálního Úřadu na Nejvyšším státním zastupitelství jako paralely s Úřadem speciálního prokurátora, který byl a je jako nesystémový prvek hojně kritizován. Shod by se ale našlo mnohem více.
Co je tedy skutečným důvodem návrhu změny Ústavy? Odpovědět na tuto otázku samozřejmě může jen jeho autor. Skutečnosti uvedené v důvodové zprávě, o kterých jsem se zmínil, to ale rozhodně nejsou.
Vlastimil Rampula
Autor je advokát a bývalý vrchní státní zástupce v Praze
