Jak je známo, když dochází pára, tedy argumenty, je nutno přikládat pod kotel. Argumenty Ištvanovi docházejí, tak se „přikládá“, jak to jde. Jen za několik posledních dnů:
- Policie obvinila pětici bývalých radních z Prahy 2, že zločinně hlasovali pro nějaké uzavření smlouvy.
- Desítky policistů zasahují na českobudějovickém magistrátu i jinde na jihu Čech. Uniformovaní, ale i pistolemi ozbrojení policisté zahájili velkou razii údajně kvůli investiční akci z roku 2007.
- Policie obvinila ústeckého primátora Mandíka a dva radní kvůli projektu vítání občánků.
- Policie obvinila tři osoby v kauze tuniských apartmánů. Česko údajně tratí 330 milionů.
- Policie v kauze údajné manipulace se zakázkami České pošty nově obvinila tři firmy včetně Agrotecu.
- Policie obvinila starostu Troskotovic kvůli další milionové zpronevěře (již jednou byl osvobozen).
- Policie obvinila pět lidí z korupce na ministerstvu obrany.
Snad ani nemá smysl dále uvádět příklady, jak je „přikládáno“ pod kotel a jak jsou obviňováni a označováni za zločince další a další lidé, za často nezjistitelné či jen státními zástupci viděné „zločiny“. Aniž by dosavadní „trestní věci“ došly k nějakému rozhodnutí či dokázání viny, často dokonce nedojde ani k samotnému řízení, protože jako v případě mediálně provařené kauzy Vlasty Parkanové nikdy nedošlo k jejímu obvinění, přestože většina posluchačů televize se domnívá, že je souzena za „strašlivé rozkrádání“. Superkauza Gripeny skončila nedávno tím, že není koho stíhat, žádný trestný čin se nestal. Další mediální sólokapr, kde byl vláčen medii bývalý ministr obrany Vondra, skončil tím, že exministr se ničeho nedopustil. Přesto důvod, proč se tak dělo, je jasný: „Vyrobit“ zločince a vsugerovat většině lidí, že to stejně byli zločinci. A tak zanést strach mezi všechny, kteří by mohli být příští obětí.
Akce pokračuje zároveň s kriminalizací a démonizací dalších a dalších obžalovaných. Policejní výkřiky jsou výrazně rozhlašované tiskem. Veřejnosti je předkládáno k tvrzení, že se jedná „o spravedlivý boj proti zlořádům“. Policie a stání zástupci houfně vyhlašují nová kriteria toho, co je trestné. Toto žalované, ale nikoli soudem přezkoumané anebo dokonce ani policií dále nepředané obvinění je vyhlašováno samo o sobě jako důkaz. Když někdo protestuje, je jeho jednání označeno jako nebezpečí ohrožující tento řád a je označeno jako deviantní či asociální. Ze strany policie a státních zástupců a po mediální ofenzivě je podstrkováno většinové společnosti, aby sama projevovala snahy o eliminaci „rozvracečů“ a požadovala očištění společenství od jejich vlivu a jejich přítomnosti, hlavně ve veřejném prostoru.
Prozatímním vyvrcholením akce bylo záhadné dodání do všech redakcí deníků a význačných týdeníků kompletního obžalovacího spisu „Nagyová a spol.“ o rozsahu 580 stran. Můžeme říci, že se u nás „něco takového ještě nestalo“. Přirovnat by se to dalo jedině k tomu, jak se „tajemně“ kdysi objevovaly tajné spisy Mečiarovi na stole, když byl předsedou vlády Slovenska. Přečtete-li si MfD z 22.5.2014, uvidíte nevídané. Tedy od padesátých let a začátku normalizace. Redakce z nelegálně získaného spisu vyrobila první stránku, tzv. otvírák, a hned dvě následující. Morální úroveň vydavatele a vůbec tohoto textu se dostala na úroveň StB ze začátku normalizace, když v sedmdesátých letech uveřejnilo Rudé právo a Československá televize soukromé a intimní fotografie Pavla Kohouta a jeho ženy. Blábol, který je podepsán T. Syrovátkou a A. Paclíkovou, dosahuje „kvalit“ těch nejhlubších žump naší novinařiny. Od protektorátních článků hanobících Beneše a Masaryka, přes články dehonestující „nepřátele státu“ za Gottwalda . Příště se možná dočkáme objevných odposlechů ze záchodů, z ložnic a možná i od gynekologa Nagyové. Tam se také určitě odehrávalo něco , co by „lidi“ zajímalo, že?!? Co předvedla MfD, nelze označit jinak než jako hnus.
Vraťme se ale k meritu věci: Proč a jak jsou tyto politické procesy, maskované jako kriminální kauzy, pořádány. V práci Magdy Klusákové najdeme kapitolu, kterou uvádí nadpis „Proces se Slánským jako romantický příběh se šťastným koncem“. (Doufám, že tím neurazím Martu Slánskou, to bych nerad.) Tak jako autorka práce můžeme vycházet z premisy, že politický proces je – z vnějšku viděno – presentován publiku příběhem vyrobeným podle osnovy, kterou obsahují romantické příběhy. Ty jsou postaveny na schématu porušení a následného znovuobnovení harmonie, jejich hodnotová struktura je přísně antagonistická: hrdina je ztělesněním dokonalosti, zloduch má přísně záporné vlastnosti. Vyprávění většinou začíná hrdinovým pádem z idylického prostředí (jeho ideálů) do hrůzného světa utrpení, přičemž je zpochybněna jeho totožnost, aby byla na konci příběhu znovu nalezena jeho původní autentičnost. Tímto šťastným koncem se příběh vyčerpá a končí (Pernes 2005).
Proč však příběh vůbec začíná? Proč mu lidé věřili a věří?
Na počátku je vždy nějaký přelom. Společenský, technologický, intelektuální. To ohrožuje do té doby poměrně klidnou společnost. Zde se intelektuálové disentu tragicky mýlili, když se domnívali, že československá společnost je strašně vyčerpaná komunismem a čeká jen na „své osvobození“. Podle představ v podstatě levicových intelektuálů disentu měli všichni toužit po „pravdě a lásce“ presentované idealistickou představou vlády „osvícených intelektuálů“ (viz Sluneční stát. Campanella).
Opak byl pravdou. Normalizační společnost byla mimořádně usazená, obyvatelstvo si našlo své soukromé cíle, relativně byli všichni stejně chudí, ale číst Camuse, rozebírat otázky „jáství“ a podobně chtěl málokdo. Společnost se tím otřesem začal měnit a její velká část se cítila ohrožena. Nejen tvrdí komunisté, ale obyčejní lidé.
Když se společnost cítí ohrožena, zvnějšku jinými společnostmi či zevnitř určitými kulturními a sociálními přeměnami společenského řádu, jsou její členové náchylnější podlehnout panice spuštěné médii. Věda na to říká: „Po staletí se objevují periodické vlny úzkostných a násilných reakcí, které se týkají obecně obav z narušení sociálního, politického či kulturního statutu quo, respektive tradičních hodnot rodiny, zákonnosti a řádu“ (Volek, 2000). To se stalo jak v roce 1948, tak po roce 1989. Společnost tuto tenzi nějak vnímá a část jejích politických špiček problém nějak řeší. Způsobem pochopitelným „masám“
V kapitole 2.2 autorka proces s Rudolfem Slánským přiblížila jako divadelní představení – romanci. Proces se „Slánským a protistátním spikleneckým centrem“ se jako celek stal součástí dobových vyprávění a, jak ukazuje debata u mého článku, přesahuje dodnes. Bylo to tehdy velké téma, lidé si o něm povídali, a Slánský a jeho „spoluspiklenci“ se stali zápornými hrdiny těchto vyprávění. Slánský sám zpodobňoval svým původem – český žid, intelektuál – přímo prototyp převtěleného Satana. Typické pro romance je totiž černobílé vidění světa, podobně jako v mnoha jiných totalitních ideologiích. Jde většinou o rozdělení na věřící/pohany, kapitalisty/proletariát, dnes vykořisťované chudáky a zbohatlíky, vše vykládáno jako souboj dobra se zlem. „My“, anebo „oni“. Zlo se může plně vyjevit pouze v konfrontaci s dobrem – pravdivý komunismus je cenný pouze na pozadí lživého imperialismu, feminismus na pozadí „falokracie“, ochrana přírody pouze jako protiváha zlotřilých vydřiduchů ničících „Matku Zemi“ (Gája).
Hlavním Satanem byl tedy Slánský (a v mnoha hlavách ten obraz stále ještě je), hlavním Svatým měl být jistěže Stalin jako Bůh Ochraňující, v křesťanské tradici Bůh Otec i Bůh Tvůrce a jeho archandělem měl být u nás Gottwald nebo ten, koho Bůh Stalin určí. Kohortou andělů, mýtických neomylných a nadpřirozených duchovních bytostí (viz Starý zákon), měla být KSČ a její ÚV. No, nepovedlo se to.
A jak je to asi intelektuálně naplánováno při přípravě dnešních politických procesů, „osvobozujících mysterií“, kdy bude zahuben Satan a do pouště bude jako oběť vyhnán (ve „znásobené existenci“) obětní kozel, aby tam svojí smrtí vykoupil všechny naše viny.
Kdo bude hlavním Bohem, je těžko odhadnout, je skryt za závojem mlhy. Hlavním Andělem archandělem s planoucím mečem v ruce má být pravděpodobně Bradáčová. Dnes je mediální a televizní doba, pánové Ištvan a Šlachta to už z tohoto důvodu nemohou být.
Kdo bude obětní kozlem, či podle Nového zákona obětním „beránkem“, také není jasné. Nebohá Nagyová na to prostě nemá. Nemá ty atributy správného vtělení Zla. Myslím, že stejně jako tehdejší sovětští poradci, soudruzi v Moskvě, StB a KGB zoufale hledají, kdo by byl vhodnou figurou. Rittig by se hodil. Ale asi se to nepovede. Janoušek se sám diskvalifikoval svým mediálním výkonem.
Možná že by to mohl být některý z nových miliardářů, to by se „lidu“ jistě líbilo. Klaus je ze hry, není už tak na úlohu Ďábla vhodný. Je moc bojovný a moc chytrý a po světě známý… Kdepak, myslí si, škoda, to by bylo divadlo. Klaus jako arciďábel, to asi nepůjde. Holt to mají spiklenci hodně těžké!
Největší problém je, že už je nová doba. Shromáždění rozhořčených pracujících žádajících „smrt zrádcům“ se jaksi nekonají, nějak nám zmizel proletariát a fabriky s deseti tisíci manipulovatelných zaměstnanců. Na to přišel už soudruh Štěpán. Organizátoři to zkusili přes internet. Facebook nevyšel, mladé lidi moc nezajímá kvílení střední generace a pláč starců nad údajnou ztrátou morálky a „spravedlnosti“.
Jistou možností byly diskuze na internetu pod hecířskými a zmanipulovanými články. Zpočátku to byla strašná četba, ta diskuze pod nimi, to volání po krvi. Ale jak se tiše vypařily z medií údajné desítky kilogramů zlata „zločinců“, když nějaký policejní osel nechal chodit Nagyovou v železech jako sériového vraha, když policie rabovala butiky (to se obzvláště dotklo nejen mladých žen – a ženy mají na muže největší vliv!). Aby policie hledala účtenky od kabelek, prstýnky a podobně a šlachtovci předváděli všem další podobné zhovadilosti, začal se trend obracet. Policie se z pohledu mužů dopouštěla neuvěřitelných lapsů z hlediska logiky. Navíc ztratila svým čmucháním v intimitách Nagyové, v jejích kabelkách, manipulaci s muži a svádění Nečase přízeň žen. Emancipované i „klasické“ ženy považují obsah a počet svých kabelek, své šperky, schopnost ovládat mužské a rozhovory s „vybraným samečkem“ za intimity, takže tohle naprosto nesnášejí. Ruce pryč, smradlaví policajti, od našich zásuvek s dívčími tajemstvími a od veřejného provětrávání našich způsobů manipulace s muži!
Články v novinách, mající hecovat „lid“, byly čím dále tím více trapnější. Ištvanem vyhlašované další a další zločiny byly i z laického pohledu čím dál nesmyslnější a nakonec úplně směšné. Dnes stačí kliknout na nějakou diskuzi. Už i vždy agresivní komentáře pod články na webu Novinky.cz si z toho policejního tyjátru začínají utahovat a posílat státní zástupce a policii „do háje zelenýho“. Přesně podle mé oblíbené historky ze Saturnina: „Když jdete v noci na hřbitově a potkáte kostlivce, bojíte se. Když dva kostlivce, bojíte se ještě víc. Když jich je najednou deset, tak už jen čekáte, kdy nastoupí do řad a začnou cvičit prostná.“ I kdyby ištvanovci a šlachtovci obžalovali a zavřeli ještě víc lidí, už jsou spíše lidem pro smích. Nebezpeční, ale stejně pro smích.
A že se této partě nepovedlo provést hned po svržení Nečasovy vlády státní převrat, za to můžeme vděčit právníkům. Vysoké platy soudců, aby byli nezávislí, se vyplatily. A také jejich morálka. Když pučistům nevyšlo zavřít dlouhodobě ony tři poslance a když museli pustit Nagyovou, když soudy smetly další ištvanovštiny jako právní paskvily, když jim vybouchly další monstrprocesy (výše uvedené), začal to být neodvratně začátek jejich konce. Přestože media a zaplacení novináři (tak hloupí, aby to psali zadarmo, snad být nemohou, i když kdo ví, vidíme-li Johna a Komárka v reálném životě) dělali, co mohli, a vyvolali štvanici na soudce, kteří nechtěli soudit podle „přání ulice“ a trvali na dodržování zákonů. Díky nim stále ještě žijeme v demokracii.
A také se nesmí zapomenout na obhájce. Přestože je policie kriminalizovala, pořádala loupeživé nájezdy na advokátní kanceláře i jejich byty, advokáti ani soudci se nedali.
Mohu – aniž vím, jak to celé dopadne – parafrázovat Churchilla: „Nikdy nevděčilo tolik lidí za tak mnoho takové hrstce.“
Ovšem pravda je, že tato naše „bitva o Británii“ s justičními agresory a lidmi toužícími nás zotročit, ještě není u konce.
Autor: Václav Vlk st.
