Žijeme v mediálním světě. Vědečtěji a světově řečeno: v globální mediální vesnici, v kterou se proměnil svět. Aspoň podle kanadského filozofa McLuhana. Mají to mít na svědomí elektronická média. Nic proti tomu, internet nás o tom stále více přesvědčuje, ale McLuhanův pohled byl poněkud zkreslený. Zaprvé jaksi počítal jako „svět“ jen ty, kteří mluví anglicky, a za druhé podcenil sílu i jiných medií než jen elektronických. I ta „zastaralá media“ mají obrovský význam, zvláště je-li určitá část „světové vesnice“ odříznuta od celku tím že, většina obyvatel místní ulice mluví jiným jazykem a má jiné dějiny.
Není úkolem tohoto článku soudit, zda jsou Nečas, Nagyová, Rittiga a další zločinci. To není ani mým úkolem I když si myslím, že nejsou. Tedy z hlediska toho, co jim Ištván klade za vinu a co prozatím ÚOOZ „odtajnil“ a z čeho je „usvědčují“ odposlechy. Spíše lze říci, že veškeré důkazy jsou „nula nula nic“ a je to jen sbírka pomluv, na ničem nezaložených domněnek a fantasmagorických konstrukcí. Jenže nezapomínejme, že nejen za Velké francouzské revoluce byly za podobné nesmyslné „zločiny“ popraveny tisíce lidí, ale i u nás v padesátých letech jich dostaly „špagát“ desítky.
Že je paní Nagyová osoba, které poněkud přecenila svůj význam a své duševní síly, že Nečas byl a je obětí jejích půvabů, je sice smutné, ale není to zločin. Je to spíše trapné. Ale vzpomeneme-li si na paní Grossovou a na její kabelky od Vietnamců, na paní ministryni zvanou lidově „blběnka“, na soudruha Biľaka („na saká nepúšťať“), na dementního starce Brežněva, na potrhlého šaška Sarkozyho, o co jde? To by museli zavřít většinu historických politických postav!
Co se týče obžalovacího spisu „Nagyová a spol.“, není možno dnes přesně určit, kdo je původním hybatelem tohoto útoku. Útoku na tyto vybrané jednotlivce a přes ně na celou demokracii. Ale můžeme se podívat na způsoby a důvody, jak taková věc vzniká.
Z práce Magdy Klusákové, mne upoutala část nazvaná „Podrobnosti inscenace procesu s Rudolfem Slánským: proces jako divadelní hra“.
Každá hra má svá pravidla. Politické procesy můžeme považovat za státem a medii řízenou lidovou formu epického dramatu (viz. B. Brecht; důraz na aktivní účast diváka)
K tomu, abychom „diváka“ vtáhli do svého „díla“, jej musíme nejprve přesvědčit, že je to divadlo „pravdivé“, a pak jej donutit, aby se stal součástí spektáklu, který mu předkládáme. Už jen z diskuzí k první části článku je jasné, že se to autorům povedlo. Divák je, často vášnivě, zapojen do přípravy „procesu“, tedy divadelního děje.
Autoři toho docílí jak propagandou, tak desinformací. Propagandu přitom chápeme jako „manipulaci veřejným míněním prostřednictvím politických či mediálních symbolů“ a zároveň jako „řízení kolektivních postojů pomocí manipulace důležitými symboly. “ (Laswel: Média a společnost).
Autoři takovýchto mediálních her také nezapomínají na Teorii davu (Gustave Le Bon) kdy „dav“, tedy seskupení osob na jednom určitém místě (sociální agregát – u nás obyvatelé ČR), má určité vlastnosti, které nazýváme psychologií davu (podle níž se lidé chovají pudově a emočně) a dochází tak ke ztrátě identity. Využívá se přitom sugestibilita, tedy ovlivnitelnost, když podstrčená smyšlenka za pomoci medií a „šuškandy“ působí jako duševní a citová nákaza. Většina osob se přitom domnívá, že své myšlení plně ovládá, vyjadřuje to termínem „používám zdravý selský rozum“ a nepřizná si, že je obětí masové manipulace.
Další důležité postavení mezi prostředky propagandy, v našem případě přípravy a zahájení další vlny politických procesů (typickými byly před několika lety například procesy s Mlynářem, dnes s Bartákem, s Parkanovou, s vedením Prahy atd.), jak píše Magda Klusáková, má kromě např. zkreslování, skandalizace, dramatizace, negativity apod. důležité místo využití stereotypu. Stereotyp je běžnou součástí každodenního vnímání a myšlení člověka, usnadňuje mu orientaci ve složité realitě. U nás například stereotyp – dnes už vlastně „mem“ -, který tvrdí, že „všichni politici jsou zásadě zloději“. Výraz stereotyp v tomto významu poprvé použil ve třicátých letech Walter Lippmann, aby jím označil „obrazy v našich hlavách“, jež se vztahují k ostatním lidem nebo událostem. Vycházel při tom z předpokladu, že člověk není schopen uchopit realitu komplexně, a proto si vytváří zjednodušené konstrukce prostřednictvím stereotypů. Stereotypy jsou nevyhnutelnou součástí našeho vnímání okolního světa a samy o sobě nejsou ničím negativním. Na druhou stranu jsou také prostředkem utváření předsudků, jsou v nich skryty mocenské vztahy, konflikty a napětí (Klusáková, Jirák, Köplová 2003-2008).
Můžeme si to ukázat na příkladu, kdy něco naprosto nevinného, co ovšem většina „obyčejných“ lidí nemá anebo nezná, je označeno jako lumpárna nebo zločin. Třeba jiný účes, jiné trávení dovolené, jiný způsob realizace. Příkladem budiž Topolánkova „dovolená v Toskánsku“. Všichni jsou pohoršeni, co si to dovolil, přestože do téhož Toskánska dělají zájezdy pro běžné občany české cestovní kanceláře a půjčit si loď a jezdit na ní po moři o dovolené je dnes již obvyklé (na internetu naleznete při zadání „dovolená na plachetnici“ 146 000 odkazů!! Přesto z takové dovolené udělala naše media kriminální čin.
Ještě důležitější pro tvůrce mediální reality a manipulace je dezinformace, tedy lživá, klamná informace, která má za cíl ovlivnit úsudek a názor jedince, více osob či celé společnosti tak, aby vyvolala zdání důvěryhodnosti a pravdivosti. Je v antagonistickém postavení k pravdivé zprávě. (Wikipedie).
Dezinformace byla a dnes opět je „informace“, že se dotyčný stýkal, sešel, mluvil s tou a tou osobou „kapitalistického zaměření“, s výrazně negativní konotací. Kontatkovaná osoba je označena za nepřítele, zločince, maliána a lobbistu atd. Aniž by byl podán jakýkoliv relevantní důkaz.
Díváme-li se na dnešní dezinformační hru státního zastupitelství a a ním spříznených novinářů, neustále jsou používána tvrzení typu „dotyčný nebo dotyčná XXX se stýkali / telefonovali si / znali se, se známým …“ a následuje dehonestující slovo, třeba „lobbista“, „podnikatel, který byl v podezření“ atd., takže je předem vytovořen dojem o té osobě i činnosti, že jde určitě o „grázla“ stýkajícího se s grázly. Aniž by zde byl jediný důkaz, u odposlechů – lidmi tak milovaných – je dokonce využívána dvojitá finta, kdy se sdělí, že osoba „A“ v odposlechu řekla, že od osoby „B“ ví, že se osoba „C“ údajně kontatkovala či setkala s osobou „D“, která je „podezřelá“ či obecně známá jako podezřelá. A je to!
Na to se pak navěsí, když je divák dostatečně zmanipulován, například tvrzení, že si Nagyová (asi, možná) kupovala kabelky za 100 tisíc, aniž by byl předložen nějaký důkaz. Ostatně kdo by si měl kupovat drahé kabelky než ředitelka kanceláře ministerského předsedy? Pokladní ze samoobsuhy?!? Z čehož pak známý novinář uplete fejetonek, do kterého zaplete vlastní manželku, která pozná kabelku za 100 litrů a on ne, a z toho pak jaksi usoudí že ti, co si kupují tak drahé kabelky, jsou podle něj takoví vlastně duševně bývalí „veksláci“. A co jsou ti, co ty kabelky poznají? Obdivovatelky veksláků? Ach jo! Aniž by si on i čtenář uvědomili, že veksláci si nekupovali kabelky za 100 tisíc. Oni i jejich ženy – viz Stanislav Gross – si kupovali laciné napodobeniny takovýchto kabelek.
Obvzláště odporné je, když je vypuštěna „strašlivá informace“ o zločinu, jak nějaký takový (určitě grázl) sháněl Nečasovi „zakódovaný telefon“. A čtenář si řekne: „To je šmejd, ten Nečas, co?! Na co potřebuje kódovaný telefon. To já ho nepotřebuju! A on to má určitě na nějaké lumpárny!!“ Aniž by mu došlo, že takový telefon není nic trestného ani špatného, že se nemusí „shánět“, ale dá se obyčejně koupit, že jej používají ve většině států Evropy třeba ministři, kteří jej „fasují“, protože nikdo nemá poslouchat, co si takový ministr povídá. S kýmkoliv. Ministr a ministerský předseda nejsou nějací „hej anebo počkej“. To se jen nějaký ten fízl opožděně rozlítostnil, že by nemohl, jak se mu zachce, odposlouchávat předsedu vlády!
Je tedy jasné, že je u nás za aktivní účasti medií opět vytvářena virtuální realita, která vede nejprve k dehonestaci, následně k odstranění od moci a posléze k odsouzení – když ne soudnímu, tak sociálnímu – vybrané oosby či skupiny osob.
Kdo tyto osoby určené k „politickému a lidskému zlikvidávání“ vybírá, není jasné. Mohou se na tom podílet i různé, jinak antagonistické skupiny – neúspěšní politici, kapitálové skupiny tu i cizozemské, policisté, osoby toužící po vyniknutí, blouznivci všeho druhu atd. A ti spolu tvoří obrovskou mocenskou sílu.
Důvody, proč se tak děje a proč jsou u nás vyvolávány pogromistické nálady, lze rozdělit na příčiny finančně-organizační a ideologické. Finančně-organizačně jsou uplatňovány proto, že jsou důsledkem mediální rutiny, organizace práce v médiích a jejich potřeby se prodávat bez ohledu na případné důsledky činnosti novinářů.
Ideologické příčiny odkazují ke skutečnosti, že „média podporují a posilují konstrukci, která vyhovuje těm, kteří média vlastní nebo ovládají“ (Jirák, Köpplová 2003). Upozorněme na to, že formální vlastnění ještě neznamená skutečné ovládání. V případě rozdmychávání nenávisti a touhy po řešení problémů metodou „soudce Lynch“ je kritériem výběru událostí a upozorňování pouze na jisté skutečnosti snaha podpořit určitou politickou orientaci či program před jinými a prosadit světonázor dané politické organizace.
Součástí studijní práce o Slánského procesu a jeho mediální přípravě bylo ověření hypotézy, která předpokládala, že tehdejší hlavní mediální síla, deník Rudé právo, používala pro konstrukci procesu záměrně hlavně nástroje vedoucí k démonizaci obžalovaného. Což se potvrdilo. A jak se zdá, s ochabnutím společenské paměti národa opět i dnes osvědčilo. Dnes můžeme považovat za hlavní mediální sílu vysílání televize jako takové a z hlediska vytváření pogromistických názorů obyvatel státu (stačí si přečíst diskuzi pod prvním článkem, z mnoha čtenářů tam vyvěrá naočkovaná nenávist, zatajené pudy a vnitřní zloba) jsou prvními v řadě ČT1, ČT24 a Nova a z tištěných medií hlavně Mladá fronta Dnes a Blesk.
Zaměříme-li se, jako Magda Klusáková, na přítomnost démonizačního mediálního mechanismu, nalezneme stejné prvky jako tenkrát: označení obžalovaného s negativním emocionálním nábojem – tehdy zrádce, špion, žid, zločinec ap., dnes podnikatel, lobbyista, politik, který krade, když jsme předtím mediálním vymytím mozků přesvědčili veřejnost, že politici kradou všichni, ale „my“ to změníme a politici, kteří poslouchají nás, jsou lepší.
Vytvoříme a vymyslíme nelidské a odporné charakteristiky vybraných cílů (v padesátých letech zrůda, bestie, ďábelský apod., dnes zloděj, podvodník, lhář, rozkrádač „našeho majetku“, duševní „vekslák“), vytvoříme údajnou nekalou činnost obžalovaného (zrada, příprava vraždy, maření zájmu lidu, dnes: obsazování postů-trafik, rozkrádání, dokonce už i sabotáž atd.), doplníme odkazy – dříve na válku -(příprava třetí světové války, Hitler, nepřátelé apod., dnes na údajnou krizi a „spálenou a rozkradenou zemi“ a „zbídačelé obyvatelstvo“ ) a to ve státě, kde existuje 130 tisíc soukromých rekreačních objektů, na jeden automobil připadá 1,6 člověka, počet mobilů na osobu je 135 % a největším problémem obyvatel otylost.
Předpokládám, stejně jako autorka, že dalším mechanismem uplatňovaným v připravovaném politickém procesu (kromě démonizačního mechanismu) je purifikačně-potlačující mechanismus vycházející z vnitřního napětí – tehdy po válce, dnes po politické změně systému: motivy zadostiučinění, demaskování, rozdrcení bandy zrádců a zlodějů (ne nadarmo vymyslel geniální matematik a pravděpodobně sociálně nevyvinutý psychopat Janeček termín „zlojed“). Dále pak, zneškodnění zločinců (a to dnes i proti přírodě), očištění národa od plevele, požadování nejvyššího trestu – dříve fyzická likvidace zrádců, dnes jejich likvidace finanční a sociální. Po občanech se vyžaduje aktivní spolupráce při morálním odsouzení „zločinců“, jejich opovržení a následně souhlas se samotným potrestáním viníků. Jde o vyústění mechanismu démonizace, resp. prvních tří perzekučních stereotypů (Girard, 1997) v mechanismus purifikačně-potlačující, respektive čtvrtý Girardův perzekuční stereotyp. Což je tzv. „rituál obětního beránka“, tedy potřeba nalézt nepřítele, na nějž by bylo možno svést negativní pohromy a vlastní neúspěchy. Nedávní lehce nalezitelní „obětní beránci“ všech osobních běd, komunisté „an sich“, kteří takzvaně „mohli za všechno“, se přežili. Přišla doba, kdy je zase potřeba na někoho svést zvláště naše osobní i kolektivní selhání.
V zásadě však platí, že bez medií by se něco takového nemohlo nikdy povést. Chceme-li poznat mechanismus děje, je nutno rozbít představu, kterou media o sobě ráda vytvářejí. A to že jsou nějakou „vyšší morální autoritou“. Již od dob vynálezu knihtisku slouží média – dříve hlavně noviny – spíše k ukájení a kanalizaci špatných lidských vlastností. A stála a stojí vždy jako hybatelé tvůrci nálad za velkými společenskými a státními zločiny, do kterých nahecovala celé národy. Od dob francouzské revoluce, přes volání po zahájení první světové války, přes pěstování antisemitismu, bolševického teroru a ničení vzdělaných vrstev až po rozdmychávání genocidního vraždění ve Rwandě. Jistě že to nedělají všechny noviny a všichni novináři. Ale, bohužel, většina ano.
Copak ve spolupráci s Ištvánem, Bradáčovou a Šlachtou připravují asi nám? A jak se jim to povede?
U nás je dnes uměle vybičovávána pogromistická nálada, aby bylo možno zahájit úspěšnější politické procesy. Ty, co byly doposud, se často nepovedly. Viz Mlynář, Hučín, Jourová, Barták a další. Někdo strašlivě touží uspořádat zásadní a veliký politický monstrproces, po kterém by převzal vládu. A k tomu slouží mediální lži o bídě, zlodějích atd., a to ve státě, který má dle statistiky OSN 28. nejvyšší životní úroveň na světě, podle statistiky OECD je celková kvalita života jeho obyvatel dvaadvacátá na světě… Co dodat?! Mediální realita je někde jinde než skutečnost. Obyvatelstvo trpící nadváhou, tloustnoucí u velkoformátových barevných televizorů, z něhož 60 % jezdí každý rok na dovolenou k moři či do hor, které vlastní tolik aut, že není kde zaparkovat, ve státě, kde má 95 % bytů s tekoucí a nezávadnou vodu, podobný počet splachovacích WC a ústřední či jiné moderní topení, se zaručenou zdravotní péčí pro všechny, se zaručenými důchody, i v této realitě má značná část národa pocit, že je týrána a okrádána.
O co vlastně tedy jde? Jen o to, že určitá skupina osob se neustále pokouší o dokonání státního převratu zahájeného monstrakcí na předsednictvu vlády. A ideologicky je podporována všemi těmi eko-femini-cyklo-oteplovači, kteří vystudovali zbytečná studia a z rozežranosti a chorobné touhy po moci chtějí vytvořit „Krásný nový svět“.
Nevím, kdo za tím vším stojí. Skutečně ne. Ale jenom Šlachta, Bradáčová a Ištvan to nejsou.
Pokračování na další straně.
