Již celý rok uplynul od zahájení dlouho očekávaného soudního procesu v kauze převzetí Mostecké uhelné společnosti u Federálního trestního soudu ve švýcarské Bellinzoně. V jednom z mediálně nejsledovanějších případů zatím ještě stále marně čeká šest bývalých akcionářů a manažerů MUS na písemné zdůvodnění rozsudku, který je nepravomocně poslal do vězení a uložil jim vysoké peněžité tresty. O tom, co tento fakt znamená pro obhajobu, hovoří advokátka Karolina Zelenková.

Jak vnímáte, že ani po půl roce od vyhlášení rozsudku nemáte v rukách písemné zdůvodnění?

Soud v Bellinzoně se zřejmě vážně domnívá, že moji klienti měli svým jednáním při nákupu mosteckých dolů od české vlády v roce 1999 poškodit Švýcarsko. Proto vedle nepodmíněných trestů odnětí svobody, které jim nekompromisně „nadělil“, rozhodl také o konfiskaci velkého množství finančních prostředků v řádu desítek miliard Kč ve prospěch švýcarského státu.

Kdybych si měla troufnout to hodnotit, nejspíš bych řekla, že se zjišťováním skutkového stavu věci a předloženými důkazy si soudci v rámci vynášení rozsudku a udílení trestů hlavu příliš nelámali. To je však dohnalo a nyní mají problém racionálně zdůvodnit, co před půl rokem vyhlásili.

Mohlo by vás zajímat

V čem měli odsouzení Švýcarsko konkrétně poškodit?

To mě ani v nejbujnějším snu opravdu nenapadá. Soud v závěru vyhlašování druhé části rozsudku překvapivě konstatoval, že Švýcarsko eviduje vůči mým klientům pohledávky v souhrnné výši cca 16 miliard Kč. Podle mého názoru neexistuje žádná myslitelná teoretická ani praktická konstrukce, jak by prodejem mosteckých hnědouhelných dolů ze státních do soukromých rukou v České republice mohlo být Švýcarsko poškozeno, nebo jak by mu mohl vzniknout nějaký takový dluh. Ale s chutí si přečtu argumentaci soudu, jakmile nám bude doručena.

Projeví se zpožďování doručení rozsudku i v procesních pravidlech?

Jak pro koho. Ačkoliv předseda soudního senátu soudce Jean-Luc Bacher dne 29. listopadu 2013 prohlásil, že do devadesáti dní od vyhlášení rozsudku mým klientům doručí podrobné odůvodnění tohoto rozhodnutí, doposud se tak nestalo. Soud si místo toho sám prodloužil lhůtu stanovenou pro doručení rozsudku o dalších devadesát dnů.

Toto neustálé prodlužování lhůty, kterou má soud na to, aby zkonstruoval a vyprecizoval odůvodnění svého rozhodnutí, bohužel nemá žádný vliv na délku lhůty, která je dána obhajobě na zpracování a podání případného odvolání. Ta je zákonem stanovena na třicet dnů od doručení rozsudku bez možnosti prodloužení.

Co to pro vaše klienty bude znamenat?

Na straně jedné se oddalováním písemného rozsudku oddaluje i samotné jednání odvolacího soudu, což má přirozeně negativní důsledky jak pro odsouzené, tak pro jejich obhájce. Daleko více nás ale trápí, že očekávaný písemný rozsudek bude mít rozsah několika stovek stran a bude celý ve francouzštině. Žádali jsme soud, aby nám rozsudek doručil v češtině, neboť většina obžalovaných, kteří se k němu mohou v rámci institutu odvolání vyjádřit, francouzsky neumí. V České republice bývá překlad rozsudku, je-li souzen cizinec, samozřejmostí, švýcarský soud ovšem tuto naši žádost smetl ze stolu.

Seriózní zpracování odvolání k vyšší instanci bude u takto rozsáhlého materiálu a v takto šibeničním termínu mimořádně náročné. I s týmem kvalifikovaných právníků zabere jen důkladné prostudování těchto materiálů několik týdnů. Tato časová disproporce je neúprosná, hrubě nás diskriminuje a je ve svém důsledku velmi nespravedlivá.

V čem vidíte hlavní problém, že písemné zdůvodnění trvá tak dlouho?

Je to velice složitý případ a pochybuji, že se soudcům podařilo jej správně v celé hloubce pochopit. Na jedné straně viděli zablokované miliardové částky a obří transfery peněz, tak rozdali drakonické tresty úměrné právě těmto částkám a nikoliv charakteru údajného provinění. Na druhé straně si zároveň uvědomují, že musí napsat dokument, který bude mít šanci obstát u vyšší instance, což není nic jednoduchého. Podle mě se tím velmi trápí. Problém také může být v tom, že jeden ze tří soudců senátu s verdiktem kategoricky nesouhlasil, takže těm zbývajícím dvěma s vypracováním podrobného odůvodnění – které v době vynesení rozsudku ještě neexistovalo – nijak nepomáhá.

Hodláte se odvolat. O co chcete obhajobu u odvolacího soudu opřít?

Obhajoba již dříve avizovala úmysl využít řádného opravného prostředku odvolat se k vyšší instanci – k Spolkovému nejvyššímu soudu v Lausanne. Jsme přesvědčeni o tom, že soud se nevypořádal s předloženými důkazy, které spáchání trestné činnosti při prodeji MUS vylučují a které jednoznačně hovoří ve prospěch obžalovaných.

Spis švýcarské prokuratury byl natolik obsáhlý, že z něj v průběhu procesu doslova vypadávaly desítky vysoce relevantních dokumentů, které svědčily v náš prospěch, ale které – světe div se – nebyly přeložené do francouzštiny. Byly tam česky. O tom, které dokumenty se soudcům přeloží a které pro ně zůstanou navždy nesrozumitelné, zodpovědně rozhodovala pracovnice prokuratury, jejíž jedinou kvalifikací bylo, že „hovořila polsky“. S něčím tak absurdním jsem se ještě nikdy nesetkala.

Prokuratura zřejmě v celé kauze sehrála podivnou roli. Jak je vůbec její činnost ve Švýcarsku vnímána?

Pro mě osobně je práce tamní prokuratury velkým profesionálním zklamáním. Nevím, zda by u našeho soudu státní zástupce uspěl např. se svědkem, který by byl zaměstnancem jeho vlastního úřadu. Nejspíš by to ani nezkoušel a neztrapňoval se. V Bellinzoně se to stalo a ten člověk byl ještě vydáván za nezávislého experta.

Jak je ale prokuratura vnímána samotnými Švýcary, vím pouze z tisku. Nedávno mi Jiří Diviš ukazoval článek ze švýcarského Blicku, který se s prokuraturou rozhodně nemazal. „Neustále dělají chyby“, „Nevyřeší žádné případy“, „Stojí nás miliony“, „Potřebujeme je vůbec?“ Po těchto větách následoval popis neuvěřitelně zpackaných řízení, která byla bezvýsledně vedena proti mafiím typu Ndrangheta, nebo proti místní buňce Hell´s Angels, kterou vyšetřovali osm let. V jiných případech například doslova zničili život nevinným osobám. Jako u jistého bankéře Holenwegera, jehož soud v plném rozsahu osvobodil osm let po zatčení. Soudci tehdy suše konstatovali, že jeho vyšetřování bylo protiprávní od samého počátku.

Takže když teď konečně mohli dostat skutečně velkou rybu, navíc z banánové republiky, co leží kdesi mezi Itálií a Skandinávií, a které se jistě nikdo zastávat nebude, šli do toho naplno. Věděli, že klienti nebudou vypovídat, protože je proti nim ve stejné věci vedeno trestní stíhání rovněž v České republice, takže panovala oprávněná obava, že výslechy obžalovaných učiněné ve Švýcarsku budou účelově zneužity orgány, které dozorují řízení v ČR.

Dušan Šrámek