Toby Vogel se ve svém článku pro European Voice ohlíží deset let zpět, kdy došlo k zatím největšímu rozšíření EU v historii. Počet členských států se vyšplhal na dvacet pět a nebylo divu, že na tento krok někteří nahlíželi pesimisticky. K žádným zásadním změnám však díky tomuto rozšíření ve fungování a rozhodovacích procedurách EU nedošlo, či o tom minimálně nejsou dostupné informace.
Pátá vlna rozšíření EU, jež byla završena 1. května 2004 oficiálním přijetím deseti nových členů, přinesla obavy zejména z toho, že by mohla učinit rozhodování na půdě EU těžko ovladatelným, či ho dokonce paralyzovat. Kritiky znervózňovala čísla – skok z patnácti na dvacet pět členů byl zajisté obrovský. Nervozita však panovala rovněž ohledně velmi rozdílných postojů těchto nováčků. Noví členové měli na své sousedy nejrůznější názory. Stejně tak na jejich historii a samotnou pozici ve světě. Zdálo se, že se více zajímali o Rusko a východní Evropu, než o bývalé evropské kolonie, a více o demokracii a svobodu, než o stabilitu a statut quo. Invaze do Iráku v roce 2003 některé z těchto rozdílů mezi “novou” a “starou” Evropou ještě zesvětlila.
Mimo obavy politické nátury se objevil například strach z toho, že by mohlo dojít k zablokování rozhodování v Radě ministrů. Vogel píše, že rozhodování mezi stávajícími patnácti členy bylo v Radě nahlíženo jako lehce elitářské a lpějící na dosažení konsenzu. Někteří pozorovatelé si dále nebyli jisti schopností nových členů poskytnout dostatečný počet úředníků do institucí EU. O deset let později existuje jen velmi malé množství důkazů o tom, že vstup deseti nových členů způsobil v rozhodování EU nějakou velkou překážku. European Voice zdůrazňuje, že jak politicky, tak institucionálně, se Evropská unie stala více diverzifikovanou, a to aniž by se v průběhu této transformace musela vypořádávat s nějakými zásadními problémy.
Je těžké najít přesné výsledky toho, jak jednotlivé státy hlasovaly. Rada ministrů upřednostňuje přijímání rozhodnutí prostřednictvím konsenzu, před evidencí jednotlivých hlasů. Zůstalo tomu tak i po přijetí Lisabonské smlouvy, která hlasování prostřednictvím většiny v doplňkových oblastech politiky limituje. Záznamy hlasování také často maskují přetrvávající neshody mezi jednotlivými členskými státy. Zpráva organizace VoteWatch z loňského roku ukázala, že vstup nových států v roce 2004 nebyl o nic více problematický než dřívější rozšiřování EU. Z dostupných dat vyplývá spíše opak. Zemí, která nejčastěji hlasovala proti většině, byla tradičně Velká Británie. Následovalo ji Německo, Rakousko, Dánsko a Nizozemí. Nikdo z nově přistoupivších.
European Voice dále zdůrazňuje, že státy, které nejčastěji hlasovaly s většinou jsou Francie a Litva. Dalšími v pořadí jsou Kypr, Řecko, Finsko a Lotyšsko. Jedná se tedy o skupinu zahrnující hned tři nováčky z roku 2004.
Tyto statistiky však nereflektují ostře sledované případy formující veřejné mínění. V roce 2012 například Polsko, z obavy o své uhlím poháněné elektrárny, blokovalo návrh tzv. Energetické cestovní mapy EU vymezující cíle v oblasti změn klimatu. Polsko nakonec donutilo ostatní členské státy a Evropskou komisi k hledání kompromisu za účelem pokračování cesty k „čistší“ energii.
Takové případy jsou však ojedinělé a pro každý nový stát snažící se o konfrontační přístup se najde případ jednoho starého člena, který dělá to samé. Drsné lobbování a hájení národních zájmů a obrana postojů své země je těžko doménou pouze nováčků. Toto je patrné na případu rozhovorů o přistoupení Turecka. V každé kapitole o snahách blokace vstupu Turecka ze strany Kypru se dočteme rovněž o Francii a Rakousku, kteří tureckou otázku blokují také.
V roce 2007 analyzovala profesorka Helen Wallace, specializující se na Evropu, dosavadní výzkum fungování institucí EU po rozšíření. Je toho názoru, že v legislativním procesu EU všeobecně převládá byznys. Podrobněji pak zmiňuje, že tam, kde došlo k nějakým změnám ve fungování Rady, neexistují důkazy o tom, že by došlo k odsunu od přijímání rozhodnutí na základě konsenzu. Nebo dokonce důkazy, že by byl nějaký nový stát nějak zvlášť zdrženlivý ohledně legislativy v určité oblasti politiky EU.
Toby Vogel svůj článek zakončuje tím, že rozšíření z roku 2004 žádné zásadní změny ve fungování EU nepřineslo. Zdůrazňuje fakt, že do procedurálního fungování Rady byly naopak vzneseny reformy po summitu v Seville v roce 2002, které měly za účel zvýšit produktivitu Rady a učinit její práci efektivnější.
-red-
