Zástupce Rady Evropy Nils Muižnieks vypracoval stanovisko s názvem „A boy or a girl or a person – intersex people lack recognition in Europe“. V textu se tvrdí, že lidé, „které není možné po porodu jasně klasifikovat jako ženu nebo muže, se setkávají s předsudky a ignorancí“. Intersexuální lidé jsou tak prý většinovou společností opomíjeni. Muižnieks toto stanovisko vydal ke „Dni proti Homofobii a transfobii“. Jako by homosexuální orientaci počítal k „intersexu“.
Soudí se zde, že intersexuální osoby narážejí v životě na velké bariéry v uplatňování svých lidských práv. Tvrdí se zde, že intersexuální osoby jsou obětí neuvážených chirurgických výkonů, prováděných bez jejich souhlasu. Tato „korekční chirurgie“ je prý někdy traumatizující a ponižující. „Normalizační“ terapie intersexuálních osob prý narušuje jejich právo na sebeurčení a tělesnou integritu. Intersexuální děti nejsou přitom schopny dát k takové léčbě kvalifikovaný souhlas. Pokud již jsou chirurgické výkony nezbytné, pak by měly být provedeny až tehdy, kdy je pacient schopen dát hodnotný souhlas a aktivně se na rozhodování podílet. Úřední doklady jaksi automaticky předpokládají označení subjektu za muže, nebo ženu. Německo zvláštním zákonem zavedlo možnost, neoznačit při narození novorozence jako chlapce či děvče, a ponechat u nejasných případů tuto rubriku nevyplněnou. Praktické dopady této úpravy se mají studovat.
Pan Muižnieks vyzývá vlády Evropy, aby prověřily svou stávající legislativu a lékařskou praxi tak, aby byly identifikovany mezery v ochraně intersexuálních lidí a přijata opatření k nápravě těchto nedostatků. „Ochrana lidských práv je univerzální a nesmí záviset na sexu. Intersexuální individua musejí mít zaručeny úplný právní respekt od porodu a jejich sexuální či genderové zařazení musí respektovat jejich individuální volbu“.
Mám-li uvedený dokument charakterizovat z hlediska medicinského, pak je třeba nejprve alespoň stručně popsat objekty péče tohoto lidskoprávního dokumentu. „Intersexualita“ není jednotný a homogenní pojem. Doporučuji minimálně rozdělit ten problém na dvě části.
Tou první jsou novorozenci, kteří při svém narození mají zevní genitál neurčitého vzhledu. Jedná se tedy o feminizovaný genitál genetických chlapců, nebo maskulinizovaný genitál genetických dívek. Tyto „poruchy sexuální diferenciace“ (disorders of sexual differentiation, DSD) mají celou řadu možných genetických a endokrinologických příčin. Lékařská věda se těmto případům věnuje s velkým respektem a zcela jistě není pravda, že jsou zde nějak porušována práva narozených dětí. Pokud není možné spolehlivě pohlaví určit, pak se případem zabývá interdisciplinární tým specialistů, kteří v těsném kontaktu s rodiči volí a plánují příslušná terapeutická opatření. Představa, že zde je zneužíváno metod „normalizační“ chirurgie není správná. Moderní medicína již roky v těchto případech zastává velmi opatrný postoj ve vztahu k chirurgickým korekcím. Výskyt takových případů je vzácný, spíše raritní. Uvádí se ve statistikách asi poměrem 1 : 30 000 novorozenců.
Nikdy jsem se nesetkal s žádostí pediatrů po uzákonění možnosti, označit tyto děti nějakým neurčitým pohlavím. U dětí velmi malých by to konec konců bylo jedno. Pokud bychom však takto označili děti, zařazované do kolektivu, pak by byly nepochybně spíše stigmatizovány a poškozovány, než nějak pozitivně ovlivňovány. Správné určení pohlaví u dětí s neurčitým zevním genitálem je někdy složitým problémem. Moderní medicína upřednostňuje co nejčasnější řešení. Experti jsou zpravidla schopni rozhodnout do 19. měsíce věku dítěte, jen vzácně je třeba čekat až do třetího roku života. Bez aktivní a poučené účasti rodičů na tomto procesu si věc nedovedu představit. Je třeba v zájmu objektivity říci, že i na nejexceletnějších pracovištích dochází někdy k nesprávnému určení pohlaví, a že takové případy je třeba řešit i pozdější změnou pohlavní příslušnosti. Zde jsme již tak trochu u další kategorie problému, tedy u jedinců s poruchou sexuální identifikace. Jejich vnitřní sexuální identita je totiž zcela nezávislá na tělesném stavu. Podle mého názoru nepotřebujeme žádný specifický zákon pro děti s neurčitým pohlavím. Lékaři a rodiny si s tou věcí poradí. V komplikovaných případech náš právní systém umožňuje nesprávně určené pohlaví poměrně snadno změnit, je-li to z vědeckého hlediska nezbytné.
Druhou kategorií, která však do „německé“ právní úpravy nijak nespadá, jsou lidé s poruchou sexuální identifikace. Tedy lidé, kteří někdy již od dětství, někdy až v dospělosti, dospívají k různě pevnému niternému pocitu, že jsou příslušníky opačného pohlaví, než k jakému je řadí jejich tělo. Tyto „genderové dysforie“ mohou mít různě intenzivní podobu. Sotva však jde o lidi, kteří by si přáli být pohlaví „třetího“, „neurčitého“, nebo „bezpohlavního“. Výskyt těchto stavů se uvádí různě, data kolísají mezi 1:30 000 a 1:12000.
Medicína má pro vyhraněné stavy neslučitelnosti niterné sexuální identity s tělesným vzhledem řešení. Jde-li o spolehlivě diagnostikovanou transsexualitu, může se subjekt podrobit lékaři vedenému procesu přeměny pohlaví. Ten má dnes jasně definované metody, které jsou diskutované a přijímané i mezinárodně. Jde o snahu, transsexuály postupně přivést k životu v opačná sexuální roli. Aby se jejich tělesný stav připodobnil opačnému pohlaví, je možné podávat příslušné pohlavní hormony.
Pokud uspějí s neutrál ním příjmením v životě v opačné sexuální roli, je možná úplná přeměna pohlaví. Ta předpokládá chirurgické výkony, směřující k přeměně pohlaví. Tedy minimálně odstranění gonád stávajícího pohlaví. O chirurgické výkony pacient musí požádat komisi odborníků při Ministerstvu zdravotnictví. Je zřejmé, že zdaleka ne všichni lidé, nespokojení se svou sexuální rolí, podstupují úplný proces přeměny pohlaví. Někdy se proces zastaví ještě před zahájením hormonální léčby, někdy až ve fázi, kdy hormony provedly své a změnily některé tělesné vlastnosti. Právě tito jedinci s nedokončenou přeměnou pohlaví by se někdy mohli zajímat o neurčité pohlaví. Nesetkal jsem se však mezi těmito lidmi s výraznějším zájmem o takové označení. Naprostá většina našich klientů s „genderovou dysforií“ si naopak přeje být příslušnými k mužskému či ženskému pohlaví.
Co se týče stávajících českých právních norem, nevidím žádný rozumný důvod k jejich změně. U malých dětí jde o problém ryze odborný, medicínský, který nelze řešit úpravou zákona. U genderové dysforie je to podobné. Pohlavní příslušnost by neměla být volenou záležitostí. V některých státech snad existuje právní stav, ve kterém se pohlavní příslušnost mění na žádost subjektu, a to nezávisle na jeho tělesném stavu. Vznikají tak situace, kdy muži rodí děti a ženy se stávají tatínky. Nemyslím, že by to bylo k něčemu dobré. Jedinci s genderovou dysforií nejsou u nás nijak diskriminováni, tedy ne zákonem. Jako příslušníci někdy dosti nápadné menšiny mohou být samozřejmě přijímáni svým okolím s nepochopením. Mám-li však soudit podle našich transsexuálních pacientů, toto nepochopení bývá dočasné a není nepřekonatelné.
Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc. je předseda Sexuologické společnosti ČLS
