S europoslancem a lídrem kandidátky ODS Janem Zahradilem o tom, jak se změnila EU za deset let od našeho vstupu, evropské integraci a politických poměrech v EU. Kdybych to hodnotil zcela striktně z právního hlediska, tak je to jiná organizace, než do které jsme vstupovali, a máme v ní méně pravomocí, říká.
Jak byste zhodnotil oněch deset let, co jsme v Evropské unii, z pohledu práva?
Právní uspořádání Evropské unie se změnilo velice podstatně. Za oněch deset let jsme byli svědky kontinuálního posunu pravomocí směrem nahoru. V tom, v čem se nacházíme dnes, je tedy úplně jiný právní stav, než byl v době, kdy jsme do unie vstupovali. Mezitím vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, což je jakýsi derivát stažené evropské ústavy, a právě zde došlo k onomu zásadní mu posunu. Kvůli ní máme méně autonomie, z právního pohledu máme méně suverenity a dokonce máme menší sílu prosadit něco v orgánech EU, protože Lisabonská smlouva změnila i poměry sil v Evropské radě. Kdybych to hodnotil zcela striktně z právního hlediska, tak je to jiná organizace, než do které jsme vstupovali, a máme v ní méně pravomocí.
V čem konkrétně se ta změna projevuje?
Nejde o to, že by to byla nějaká konkrétní oblast, ty pravomoci jsou v obecné rovině. My jsme v Lisabonské smlouvě přistoupili na dvě zcela zásadní věci. Za prvé se rozšířil okruh politik, o kterých je možné hlasovat kvalifikovanou většinou v Radě, což znamená, že se snížily možnosti pro uplatňování práva veta. Takže kdyby se nám něco nelíbilo, tak už u řady věcí nemáme právo to zavetovat. S výjimkou zahraniční politiky a přímých daní už tohle právo nemáme.
Navíc v Radě máme menší podíl, protože se změnil systém vážených hlasů, podle kterých se hlasuje kvalifikovanou většinou, přičemž naše váha poklesla asi o třetinu proti tomu, co jsme měli v době, kdy jsme do Evropské unie vstupovali. No, a třetí věc, která s tím souvisí, je ta, že Evropský parlament jako nadnárodní těleso získal více pravomocí. Na druhou stranu je pravda, že rovněž národní parlamenty získaly právo tzv. žluté karty, ale bohužel, a to se dá dovodit, se ještě nenaučily tuto možnost využívat a navzájem spolupracovat, aby jim k něčemu vůbec byla.
Neměl by mít Evropský parlament nakonec více pravomocí, aby se stal jistou protiváhou Evropské komisi, z níž se pomalu ale jistě stává jakási evropská vláda?
To je oblíbená téze, a spousta kandidátů do Evropského parlamentu ji razí. Říkají, že je to jediné přímo volené těleso, tedy jediné těleso s demokratickou legitimitou, a že by mělo mít co nejvíce pravomocí. Já s tím nesouhlasím, protože Evropský parlament moc dobře znám, a to je těleso, v němž se neagregují nějaké celoevropské zájmy, ale v němž hlavní roli stejně nakonec hrají čistě národní zájmy. I když pod pláštíkem evropanství či eurofederalismu, což je tam dnes hlavní politická doktrína. Myslím, že parlament má pravomocí dost, na to si nemůže stěžovat. Co mi vadí, je fakt, že se neustále odebírají pravomoci národním vládám, to znamená Evropské radě. Ono když se podíváte na praktické uplatňování mocenského boje uvnitř Evropské unie, tak to není, že by Evropský parlament soupeřil nebo se vymezoval vůči Evropské komisi, ale je to tak, že se spolu s ní vymezuje vůči Evropské radě. Spolu konkurenčním způsobem vystupují proti Evropské radě a tedy i národním vládám.
Dochází na úrovni EP vůbec ke klasickému střetu opozice vs. koalice, respektive pravice vs. levice?
Hlavní linie procházející EP se skutečně neodehrává na tomto poli, ale je vedena mezi zastánci hlubší integrace a odpůrci. Ti první poslanci jsou v drtivé převaze, a jsou to téměř všechny frakce – socialisté, lidovci, liberálové, Zelení a vlastně i komunisté. Proti je pouze naše konzervativní frakce, UKIP a někteří nezařazení poslanci. Skutečná opozice dnes představuje takových patnáct procent poslanců. Předpokládám, že po letošních volbách toto číslo vzroste, a kritiků integrace tam bude daleko více. Ale jako fakt se ukazuje, že soupeření v ideologických tématech, jako je výše daní, míra státní regulace, či přerozdělování je zde zcela překryto diskusí, na jaké úrovni se to má vše odehrávat. Zda má mít EP více či méně pravomocí, a to je dnes klíčovější, než je běžné pravolevé dělení.
Neukazuje ale naopak současné dění kolem Ukrajiny, že by EU měla být daleko integrovanější například v zahraniční politice, aby promlouvala jedním jazykem?
To je klasický přiklad toho, jak se EU jako ten had kouše do vlastního ocasu. Spousta lidí dnes říká, že právě ukrajinská krize je příkladem toho, že bychom měli mít hlubší integraci zahraniční politiky. A tam je klíčové ono slovo „bychom“. Protože ono je hezké o tom mluvit, ale v praxi je to neproveditelné, a právě Ukrajina to plasticky ukázala. Všechny úřady, které EU zřídila, včetně Úřadu představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku, najednou nefungují. Jenom tak arbitrárně věřit, že už zřízením nějakého úřadu bude vytvořena nová pravomoc, je nesmysl. Sice se vytvoří úřad, ale ten je úplně prázdný, jeho kompetence nikdo nerespektuje, a když dojde ke krizi, tak si ji odehrávají ministři zahraničních věcí jednotlivých států sami, a baronka Ashton slouží jenom jaká jejich tisková mluvčí. Realita je taková, že zahraniční politika je v rukách jednotlivých států – tak to bylo, je a i bude, a hrát si na něco jiného nemá smysl. Maximum, čeho se dá dosáhnout je to, že se jednotlivé státy vůbec na něčem shodnou, a najdou nějaký nejmenší společný jmenovatel, což se právě v případě Ukrajiny ukázalo. Dosáhnout větší integrace v zahraniční a bezpečnostní oblasti je možná hezká myšlenka, ale nerealizovatelná.
Jak se díváte na možné řešení, o němž se rovněž hovoří, a to je „vícerychlostní“ Evropská unie?
Já si myslím, že je to jediná možná cesta. Vícerychlostní EU je přece realitou již dnes. Máme přece země, jež nejsou v eurozóně, máme země, jež nejsou v NATO, a těchto linií můžete vést víc. Je to i zásadní spor o další směřování EU tady v České republice. Jsou zde strany, které říkají, že musíme být v takzvaném tvrdém jádru, a že musíme sedět u toho stolu za každou cenu vždycky se všemi. Já říkám, že nemusíme, a že si můžeme vybrat, a že když se u toho stolu bude podávat nějaké menu, které nám nebude chutnat, tak se té večeře nemusíme zúčastnit.
Na koho bychom se měli i vzhledem ke své váze orientovat, případně v jakých oblastech?
Většinou je to v mezinárodní politice a v mezinárodních svazcích tak, že tam není nějaký trvalý spojenec, ale že se vybírají ad hoc podle toho, jaká konkrétní situace nastává. Ten, kdo je v jednu chvíli spojenec, nemusí být spojenec v jiné situaci. Proto bych se příliš nevázal na jednotlivé státy, ale právě na ty situace. Je například jasné, že pokud se Česká republika stane během nějakých pěti let čistým plátcem do evropského rozpočtu, tak naším daleko větším spojencem bude Německo než Polsko, protože Polsko bude stále ještě příjemcem. Když se bude jednat o budoucí architektuře EU, tak naším spojencem bude spíše Velká Británie než Německo, protože ta usiluje o rozvolnění a vícerychlostnost, což se zase nelíbí Německu. V každém dílčím tématu tak budeme mít jiného spojence. Kdybych měl vybrat jedno téma, které by měla Česká republika razit v tuto chvíli, tak je to energetická bezpečnost. Ukazuje se totiž, že to bylo z ideologických důvodů zanedbáno, a kdyby se v posledních letech starala EU o diverzifikaci zdrojů, místo toho, aby skočila na zelenou módní vlnu boje s globálním oteplováním, tak jsme se dnes nemuseli bát, že nám Putin utáhne kohoutky.
Přitom energetika je jednou z oblastí, kde by mělo docházet z přirozených a strategických důvodů k integraci, ale nějak se to nevede.
Přesně tak. Já rozhodně nepatřím mezi zastánce hlubší evropské integrace, ale jestli existuje nějaká oblast, kde má smysl, tak je to právě energetická politika, protože tam žádná země samostatně nedocílí nic. Jestliže máme jednat s USA o nějakých stabilních, konstantních dodávkách zkapalněného břidlicového plynu, nebo se zeměmi severní Afriky o dodávkách fosilní ch paliv, tak to musí dělat EU jako celek. A to se trestuhodně zanedbalo. Druhou takovou oblastí je obchodní politika, protože když se vyjednávají smlouvy o volném obchodu s mimoevropskými zeměmi, tak vždycky je lepší, když unie jedná jako celek, než kdyby jednaly jednotlivé země samostatně, protože nikdy nesjednají tak výhodné podmínky, jako když budou jednat dohromady. Říkám teď jako eurorealista, který je občas označován za europesimistu, že evropská integrace je občas potřeba, ale pouze v těch oblastech, které přinesou občanům skutečně hmatatelný efekt. A to se bohužel dnes v EU neděje.
Dušan Šrámek
