S rostoucím počtem těch, kteří veřejně ohlašují, že uplatní u státu nárok na úhradu škody za neoprávněné trestní stíhání, narůstají otázky, kdo má často milionové odškodné zaplatit. Stát může náhradu škody požadovat po konkrétním státním zástupci nebo soudci, avšak za podmínky, že je kárně zažaluje nebo s nimi povede trestní řízení. To se neděje a je to chyba. „Výsledkem je další exploze nesmyslných trestních řízení,“ říká v rozhovoru advokát Marek Nespala.

Je to opravdu diskutovaná otázka, v jaké míře požadovat regresní úhradu od osob, které přímo svým rozhodnutím škodu způsobily, potvrzuje Marek Nespala. Právní úprava regresní úhrady je v zákoně zakotvena od samého počátku jeho vzniku, to znamená od roku 1998, komentuje ustanovení zákona 82/1998 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Znamená to, že nahradí-li stát škodu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu, na níž se podílel soudce nebo státní zástupce nebo poskytl- li stát ze stejného důvodu zadostiučinění za vniklou nemajetkovou újmu, může stát požadovat regresní úhradu pouze tehdy, pokud byla vina soudce nebo státního zástupce zjištěna v kárném nebo trestním řízení, cituje Nespala zákon 82/1998.

Znamená to tedy, že soudce a státní zástupce se musí dopustit kárného provinění nebo trestného činu, aby na něm stát mohl způsobenou škodu vymáhat. Že se dotyčný těchto činů dopustil, lze ovšem zjistit pouze příslušným řízením a aby se řízení konalo, musí být podána kárná žaloba nebo vedeno trestní řízení a provinění musí potvrdit soud.

Mohlo by vás zajímat

„Pravdou je, že příslušné podněty k zahájení kárného řízení či dokonce trestní oznámení na soudce nebo státní zástupce, se prostě nepodávají. Z jednoho prostého důvodu: Aby soudce či státní zástupce neměl obavu přistupovat k razantním rozhodnutím. A to je právě ta největší chyba. Právě ono zbavení odpovědnosti těchto rozhodujících osob znamená, že máme naprostou hypertrofii trestních stíhání a hypertrofií soudních procesů, které by vůbec neměly proběhnout,“ říká k situace advokát Marek Nespala, který je sám kárným žalobcem při České advokátní komoře.

Státní zástupci podle něho v současné době uvažují tak, že jsou-li po přípravném řízení pochybnosti o tom, zda došlo k trestnému činu nebo zda je pachatelem ten, který byl obviněn, tak i v těchto pochybnostech podávají obžaloby, aby se před soudem ukázalo, jak to ve skutečnosti bylo. „I nová koncepce trestního řádu by měla jednoznačně vycházet z toho, že při pochybnostech se obžaloba prostě podat nesmí. V pochybnostech by se nemělo dokonce ani zahajovat trestní stíhání,“ vysvětluje Nespala.

„Do okamžiku, kdy osoby, které jsou osobně odpovědné za trestní řízení, nebudou tuto osobní odpovědnost cítit – nejenom kárnou odpovědnost, trestní odpovědnost, ale i prostou lidskou odpovědnost za to, že někomu zničí život, protože se skutek tak nějak tváří, že mohlo dojít k trestnému činu nebo proto, že je společenská objednávka, aby se určité společenské vztahy brousily trestním procesem, nemůže to vyústit v nic jiného než to, co tady máme, to znamená ve stíhání každého každým a honu na čarodějnice,“ říká Marek Nespala.

Zaveďme osobní odpovědnost veřejné žaloby

„Podle mého názoru spravedlivé řešení je sytém, který je dávno zakořeněný ve Spojených státech. Ve Spojených státech podle místních i federálních zákonů zastupuje obžalobu advokát. Barrister, který je za tímto účelem přes kancelář najat, takže není výjimkou, že během jediného dne zamění talár žalobce za talár obhájce, to znamená, že jednou žaluje, jednou hájí,“ říká Marek Nespala.

„Jednak to přispívá k vysoké erudici a k možnosti podívat se na věc očima té druhé strany, ale zejména právě soukromý prvek v obžalobě znamená i soukromou odpovědnost. Kanceláře návladních nebo žalobců v trestních věcech mají svůj rozpočet. Z rozpočtu hradí běžné náklady na provoz a pokud koncem roku skončí přebytkem, je to jejich odměna. Dojde-li ke zproštění obžalovaného a advokát vystaví fakturu, která je uhrazena, jedná se o náklad, který neoprávněně stíhaný musel vynaložit, a tudíž je mu v plné výši uhrazen. A je uhrazen právě z nákladů kanceláře žalobce,“ vysvětluje Marek Nespala systém americké veřejné žaloby.

Podle něj z toho plyne, že američtí žalobci si dobře rozmyslí, než k soudu podají obžalobu, protože ji musí ustát. Ne kvůli tomu, že když ji žalobce neustojí, že by byl kárně nebo trestně stíhán, ale proto, že není- li si jist úspěchem obžaloby a obžaloba bude neúspěšná, bude muset náklady uhradit z rozpočtu svého nebo z rozpočtu té které skupiny žalobců.

„Jedná se o anglosaský právní systém, který u nás nemá tradici, ale stojí za hluboké zamyšlení, aby odpovědnost za zahájení trestního stíhání jak v případech do očí bijících, tak zejména za zásadní úsek trestního řízení, což je podání obžaloby, skutečně byla v případě naprostého fiaska, ať už důkazního nebo právního, vyvozena osobní majetková odpovědnost,“ říká Marek Nespala.

„Podmiňovat ji pouze veřejnoprávním deliktem, až už kárným obviněním nebo trestným činem, je příliš omezující. Ačkoli jsme v současné době byli svědky několika fatálních pochybení při zahájení trestního stíhání, kde podle mého názoru jakožto kárného žalobce České advokátní komory, by bylo možné u konkrétního státního zástupce tuto odpovědnost nalézt. Není to nic složitého, pouze seřazení několika právních pojmů a vědomosti o právním důsledku svého konání,“ uzavírá advokát.

Irena Válová