Jistý nejmenovaný senátor se v deníku Právo nedávno rozhořčeně podivil nad tím, že právníci pracující v justici mohou bez jakéhokoliv studu či dokonce překážek jen na základě svého rozhodnutí a za splnění zákonných podmínek zvolit práci advokáta a fungovat zde na této pozici stejně jako před tím u státního zastupitelství nebo soudu. Je to senátor, který rád prohlašoval, že nemá rád gaunery, advokáty neváhal označovat za zločince. Sám pak všem šel osobním „příkladem“, píše Renáta Vesecká.
Hrdinně se v pravý čas zbavil rudé knížky. Střílel po Romech po konfliktu v restauraci a stejně hrdinně neváhal v práci konzumovat alkohol, což vedlo k jím zaviněné dopravní nehodě. Zřejmě jen drobná chybička se stala ve způsobu, jak se postavil k projednání svého provinění, v důsledku čehož došlo k jeho promlčení a neprojednání.
Nejzajímavější na celé věci je však to, že na základě svého uvážení (ne vždy zcela svobodné volby) stejně lehce vystřídal působení státního zástupce, policisty, pracovníka soukromé firmy a posléze politika. Nad jeho vyjádřením by se tedy dalo mávnout rukou, kdyby se však nejednalo o možná záměrně, možná nezáměrně prezentované a šířené pomýlené nahlížení na justici v užším i širším slova smyslu.
Hra na čestné a spravedlivé státní zástupce a soudce na jedné straně a nečestné po penězích lačnící advokáty, rozlišování prospěšnosti a etičnosti jejich práce na straně druhé, by mohla být jen projevem nevyzrálého, neobjektivního nahlížení na společenskou realitu, ale bohužel i záměrem potlačit v demokracii zaručované právo na právní ochranu poskytovanou právě advokáty, a to komukoliv včetně pro společnost nebo pro stát nepohodlným lidem. Může jít o snahu prezentovat advokáty nikoli jako profesionály, ale jako spojence či spoluspiklence takových osob. Dalšími kroky při takových úvahách pak může být zastrašování advokátů od hájení zájmů klientů jejich dehonestováním, protože se jejich činnost zrovna státním orgánům či veřejnosti nelíbí nebo nehodí.
Takové postupy a rozdílné nahlížení na činnost prokurátorů, soudců a advokátů byly vlastní společnosti a politikům 50. či 70. let. Doufám, že právní vědomí současné společnosti již takovéto excesy v nahlížení nepřipustí a prostupnost právnických profesí bude považována za pozitivní nabývání zkušeností, když v řadě demokratických zemí je dokonce předpokladem pro práci např. soudce vykonat i jinou právní praxi, třeba advokátní.
Renata Vesecká
(autorka je advokátka a bývalá nejvyšší státní zástupkyně)
