S bývalým premiérem a předsedou ODS Petrem Nečasem o jeho trestním stíhání, Jiřím Pospíšilovi, současné trestněprávní praxi, ale i tom, kde udělal největší chybu.
Už jste se dokázal vyrovnat s pádem vlády a s okolnostmi stíhání vás a vaší manželky?
S pádem vlády a odchodem z aktivní politiky jsem se již vyrovnal, to patří k politice. Těžko se mohu samozřejmě vyrovnat s okolnostmi, za jakých se to stalo. Odchod z politiky je věc, kterou zvládám, s čím se ale nemohu srovnat, a s čím se nesrovnám, je mediální lynč, který je dlouhodobě za pomoci lží a polopravd veden proti mé ženě. To je věc, se kterou se vyrovnat nedokáži, a se kterou se nevyrovnám. S tím souvisí i účelové informace ze soukromí mé manželky, které jsou zcela evidentně pouštěny některými policisty a státními zástupci. Chtěl bych například připomenout, že již v listopadu loňského roku server Aktuálně a jeho redaktor Hrubeš konstatovali, že mají k dispozici celý spis, tedy ještě dříve, než jej měli advokáti. Čili neobstojí ta obvyklá výmluva policistů a státních zástupců, že to pouštějí advokáti, když citace z toho spisu zaznívaly ještě dříve, než se k nim dostali.
Na vašem obvinění mě zarazila jedna věc. Do inkriminovaného 7. listopadu 2012, kdy se hlasovalo o úsporném balíčku, v něm nepadlo ani jednou vaše jméno. Na čem stojí právní konstrukce, že šlo o dopředu domluvenou akci „posty za hlasování“?
Jednoznačně se ukazuje, že se jedná o politicky motivovanou kauzu vedenou některými policisty a státními zástupci, kteří jsou osobně a politicky podjatí. Jde opravdu jenom o jakousi bizarní a zcela fiktivní právní konstrukci, protože žádná dohoda o rezignaci tří poslanců výměnou za posty ve státní správě nebyla nikdy uzavřena. Je to pouze výmysl orgánů činných v trestním řízení a mimochodem to, že bylo něco dopředu domluveno, je věc, kterou nemohou nikterak dokázat, ani jakkoli podložit důkazy. Navíc kompetenční zákon říká zcela jasně, kdo má právo obsazovat jaké funkce, a drtivá většina těchto pozicí se týká Ministerstva financí. Ministr financí uplatnil své kompetence, a jak v případě Marka Šnajdra tak Ivana Fuksy oba splňovali kvalifikační předpoklady pro posty, do kterých byli umístěni.
Nemohu si pomoci, ale na mne to obvinění působí jako jakýsi dadaistický text. Někdo, nevím kdo, se někde sešel, nevím kde, a tam se podle mne usnesli na tom a tom. Aniž by byly vůbec splněny požadavky, které na trestní stíhání klade trestní řád a trestní zákoník.
I já mám, ten pocit, tedy nejenom pocit, ale i osobní zkušenost. Ještě tam chybí dodat, že na blíže neurčeném místě, v blíže neurčenou dobu spáchali blíže neurčený trestný čin. Tím už by to státní zástupci dovedli k absolutní dokonalosti.
Jaký jste si odnesl z práce orgánů činných v trestním řízení pocit, když jste se s nimi ocitl takříkajíc „face to face“?
Jednoznačně chci říci, že si vážím absolutní většiny lidí, kteří pracují v orgánech trestního řízení, ať již se to týká policistů či státních zástupců. Považuji je za slušné a poctivé lidi, a odborníky na svém místě. To platí i o drtivé většině příslušníků ÚOOZ. Nicméně je tady několik jedinců, kteří zcela zjevně nezvládají svozu pozici, jsou politicky a osobně podjatí, a ti pověst policie a státního zastupitelství nesmírně poškozují.
Myslíte si, s odstupem času, že všechny následné děje na politické scéně, včetně role prezidenta, byly dopředu naplánované, anebo šlo o spontánní lavinu, kterou už nešlo zastavit?
Myslím si, že součástí těch záměrů prezident republiky nebyl, nicméně ze strany oněch prokurátorů a policistů šlo o předem připravené kroky. Žonglování s místní příslušností státního zastupitelství bylo spojeno se snahou najít povolné soudce, kteří bez rozmýšlení dají povolení k odposlechům, k domovním prohlídkám, zatčením, vazbám. Kdy tady podle mého nejhlubšího přesvědčení došlo k porušení základních práv občanů České republiky
odnětím zákonnému soudci.
Bylo tomu přesně rok od vašeho projevu v Poslanecké sněmovně, kdy jste při vydávání exministryně Vlasty Parkanové řekl, že „parta policejních plukovníků a podplukovníků nebude rozhodovat, kdo bude ve vládě“. Zároveň den před zásahem prošel do druhého čtení návrh zákona o státním zastupitelství, kterým měla být zrušena vrchní státní zastupitelství. Náhoda?
Vše nasvědčuje tomu, že motivy udržet si svá místa u pánů Šlachty a Ištvana byly velmi silné, že byly součástí motivací ke krokům, které oni dělali, a o tom vůbec žádné pochybnosti. Vláda například připravovala vznik ústředního kriminálního útvaru, pod nějž by přešly i současné policejní speciály. Na druhou stranu, o tom, že vše měli již dopředu připravené, svědčí i návrhy k domovním prohlídkám a zadržením, které již byly sepsány. To načasování bylo i v tom, že to bylo před víkendem, takže si dopředu vyhlédli konkrétního soudce, toho si připravili. Moc dobře znali povolné soudce, kteří vyhoví policistům a státním zástupcům, takže vše bylo dopředu nachystáno.
Nešlo tehdy, i s odstupem, postupovat jinak? Snažit se to ustát, nepodávat demisi, nevydat Vás případně trestnímu stíhání. Za rok do řádných voleb by to celé vyšumělo (což se nakonec i děje), a volby v řádném termínu by dopadly jinak?
Jako premiér jsem prokázal velkou bojovnost a přestál mnoho výzev k rezignaci. Dokázal jsem ustát a vyřešit mnoho politických krizí. Ale tato situace ustát nešla.
Personální obsazení klíčových pozic na státním zastupitelství osobami, které se podílely na protivládním puči, by nebylo možné bez Jiřího Pospíšila. Co Vás vůbec vedlo k tomu, že jste jej opět jmenoval ministrem spravedlnosti, a to i přes varování Mirka Topolánka?
Předně musím říci, že mně není vůbec známo jakékoli varování Mirka Topolánka. S Mirkem Topolánkem jsem od té doby, kdy rezignoval na pozici předsedy ODS, do svého jmenování premiérem vůbec nemluvil. Takže mne těžko mohl varovat. Jiří Pospíšil v té době byl místopředsedou strany zvolený na kongresu, takže byl logickým pretendentem na Ministerstvo spravedlnosti. Přiznám se, že jsem jej neodhadl, že až časem jsem zjistil, co je mediální obraz Jiřího Pospíšila, a co je Jiří Pospíšil ve skutečnosti. I v tom, jak silně byl provázán s Romanem Jurečkem, tedy s jedním z těch zákulisních hráčů v ODS. V podstatě neudělal žádný závažný krok, aniž by na něm nebyl s Jurečkem domluven. To pro mne bylo velkým překvapením.
Kdy jste začal vnímat, že vaše a Pospíšilovy představy se začínají rozcházet a přestal mu důvěřovat? Byl to nějaký konkrétní krok, anebo šlo o déletrvající proces?
Mně nevadí, když má někdo odlišné názory, a to ani u spolustraníků, či v případě, že byl členem mého kabinetu. To, co bylo ale podstatnější, bylo to, že Jiří Pospíšil nebyl schopen rezort manažersky zvládat. Zaměřoval se pouze na populistické věci, na svůj mediální obraz, a dělal pouze ty věci, za něž sklízel potlesk od mainstreamových médií. Zato nepopulární věci nebyl ochoten vůbec řešit.
Můžete uvést nějaký příklad?
Klasicky to bylo v oblasti vězeňství. Jestliže je kapacita našich věznic 18 000 míst, a ve vznicích bylo 23 000 vězňů, tak bylo jenom otázkou času, kdy dojde k obrovským problémům. Jediným smysluplným opatřením u bagatelních trestů, kdy do půl roku u nás sedělo kolem čtyř tisíc vězňů, bylo je propustit pod podmínkou dobrého chování. Jenomže veřejnost nechce vidět žádného předčasně propuštěného vězně, a to ani toho, který byl odsouzen za nedbalostní trestný čin. A to Pospíšil dobře věděl, a proto se bál takový krok udělat, aby si nepošpinil svůj mediální obraz.
Pospíšil se stal velkým kritikem Klausovy amnestie. Ale podle mých informací chtěl už rok před tím po tehdejším prezidentovi, aby ji vyhlásil právě s ohledem na přeplněnost věznic. Klaus ho tehdy odmítl, s tím, že to pro něj není legitimní důvod.
No vidíte, s tím se mi ani nesvěřil. Tuto informaci mně zatajil. Byly tam ale i další věci. Všichni moji ministři museli šetřit, škrtali ve svých rozpočtech, jen Jiří Pospíšil přicházel s dalšími a dalšími požadavky na zvyšování rozpočtu Ministerstva spravedlnosti. Navíc se mu nedalo věřit, nedržel slovo, což je mimochodem jeho všeobecná pověst v ODS. Strana to ale bohužel pochopila až s rok a půl letým zpožděním. Mé odvolání Jiřího Pospíšila se v té době setkalo s velkým nesouhlasem v ODS. Dnes mi drtivá většina spolustraníků naopak vyčítá, proč jsem jej odvolal tak pozdě.
Jak jste vůbec vnímal tehdejší průvan ve státním zastupitelství?
Lze dobře dohledat mé tehdejší výroky, kdy jsem odmítal dělení státních zástupců na ty čisté, a na ty špinavé. Vždycky jsem tvrdil, že jsou to dva klany, které se uvnitř státního zastupitelství perou o moc a o vliv. Jsem přesvědčený, že další vývoj mi dal fakticky za pravdu. Šlo o mediální klišé, které tady část mainstreamových médií rozehrávala a které bylo od počátku falešné.
A nedá se to vysvětlit i tak, že určitá skupina státních zástupců se drala k moci a potřebovala se prostě zbavit těch liberálnějších kolegů?
Musím říci, že tyto věci mně v té době nedošly, neměl jsem tyto informace, a až postupně jsem začal chápat, že jsou tady někteří státní zástupci, kteří ohýbají právo, kteří konstruují kauzy, kteří je vyrábějí, jako jsou například čelní představitelé Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Tady je ale třeba říci, že k tomu potřebují prostředky, a těmi jsou v první řadě policisté, kteří jsou ochotni splétat a vymýšlet příběhy, jako je tomu i v mé kauze. No, a potom k tomu potřebují povolné soudce, kteří bez velkých řečí orazítkují cokoli – od žádosti o odposlechy až po nezákonné udělení vazby.
Co říkáte spekulacím, že prvotní informace o vás a o dění v ODS, které se pak promítly do trestního stíhání, dostávali příslušní státní zástupci právě od Pospíšila?
Jsou to opravdu jenom spekulace, a proto je nemíním komentovat. Nicméně to, že na mne začaly být sbírány informace a zakládány spisy právě v době, kdy Jiří Pospíšil začínal mít problémy s udržením své funkce, je skutečností. Zda je to pouze časová souhra okolností, anebo tam byla nějaká motivace z jeho strany, by byla opravdu čirá spekulace. Pokud by tomu tak bylo, byla by to děsivá výpověď o charakteru Jiřího Pospíšila.
Vidíte zpětně nějaký moment, kdy měla politická reprezentace říci ne, a vzepřít se snahám o kriminalizaci politických rozhodnutí? Já takový symbolický moment vidím v okamžiku, kdy jste při vydávání Davida Ratha pustili do jednacího sálu policisty.
Zpětně to hodnotím také jako chybu, na které nesu svůj díl odpovědnosti, ale musím říci, že v určitém okamžiku jsem se pokusil zatáhnout za záchrannou brzdu. Tím spouštěčem byla řad politických kauz, počínaje kauzou CASA a kriminalizací Vlasty Parkanové, přes kriminalizaci pražské magistrátní rady včetně primátora Svobody v kauze Opencard až po pokus kriminalizovat Tomáše Julínka kvůli letecké záchranné službě. V té chvíli už jsem hodně zvýšil hlas.
Nicméně Miroslav Kalousek vám tehdy vyčítal, že jste se jej nezastal příliš silně.
Zastal jsem se ho velmi vehementně, a nakonec také bylo toto trestní stíhání zastaveno. Já jsem tehdy volil i veřejně velice ostrá slova, a další ode mne slyšeli i nejvyšší státní zástupce, policejní prezident, ministr vnitra i ministr spravedlnosti. Mezi začátkem dubna a 23. dubnem proběhlo několik jednání mezi mnou a těmito státními funkcionáři. Celé to vyvrcholilo právě 23. dubna, kdy jsem jim řekl, že orgány činné v trestním řízení se zaměřují pouze na politické kauzy, že konstruují kauzy na základě politického rozhodování. Podle mých informací jsem právě v tomto období dubna, to znamená mezi 1. a 23. dubnem byl připsán na seznam podezřelých. Takže pokud je to pravda, tak to vůbec nepovažuji za náhodu, ale za snahu mne umlčet.
Co říkáte na policejní signály, že by mohl být někdo stíhán za to, že „tlačil“ na odvolání Jiřího Pospíšila, případně bránil jmenování Lenky Bradáčové?
To považuji za vrchol bizarnosti. Předseda vlády může odvolat jakéhokoli ministra za jakýchkoli okolností, nebo čistě proto, že se mu ministr nezamlouvá. Nemusí to zdůvodňovat, pouze veřejnosti. Na ministerskou funkci není žádný nárok, a premiér má právo vyhodit ministra jenom proto, že ho štve. Nikdo nemá právo to přezkoumávat, a už vůbec ne orgány činné v trestním řízení. Pokud tohle šetří, tak už se pohybujeme na hraně blázince.
ODS se pod vaším vedením připojila k protikorupčnímu tažení, a začala prosazovat věci, které ještě jako opoziční strana odmítala. Mám tím na mysli trestní odpovědnost právnických osob, opětovné snížení hranice pro povolení odposlechů a naopak opětovné zvýšení trestní sazby za daňové delikty i zavedení přípravy jako trestné fáze. Nepovažujete to za chybu, která mohla odradit část skalních voličů?
To jsou rozdílné problémy. Za prvé, trestní odpovědnost právnických osob byla věc, za kterou jsme byli kritizováni OECD, protože jsme byli jedinou členskou zemí, která tento institut neměla ve svém právním řádu zavedený. Tak jak byla u nás zavedena, byla u nás zavedena ještě docela rozumně, ačkoli dnes se obávám, že určitá část policistů a prokurátorů, tak jako dnes rozhodují o politice, od komunální, přes krajskou až po celostátní, tak budou v podstatě rozhodovat i o ekonomice. Kriminalizací určitých subjektů mohou vybírat vítěze a poražené v celých sektorech ekonomiky. Tak, jako se nebáli svrhnout legálně zvolenou vládu, tak se možná nebudou bát ani ovlivňovat trh. To je pravda, na druhou stranu závazky České republiky nás nutily k tomu, abychom trestní odpovědnost právnických osob přijali.
Pokud se týká snížení hranice pro odposlechy, byla Česká republika vázána mezinárodní konvencí, která z hlediska našeho ústavního pořádku byla nadřazena našim zákonům, takže ta úprava byla čistě formální, protože mezinárodní pravidla nám to ukládala.
A co se týká daní, ano to připouštím, že je to věc diskuse, a je otázka, zda to bylo to pravé ořechové. Uznávám rovněž, že jsme měli našim voličům lépe vysvětlit, že tyto kroky neděláme za svého vnitřního přesvědčení, ale z nutnosti.
Co považujete za největší chybu či selhání své vlády v právní oblasti?
Jako koncepční chybu vidím to, že jsme více naslouchali státním zástupcům než obhájcům. ODS má přitom ve svých řadách spoustu advokátů, ale žádného státního zástupce. Strana, která nade vše staví svobodu jedince, si měla být vždycky vědoma, že tady stojí jedinec proti státní mašinerii, a je jedno, zda je vinen, či nevinen. Stojí tady proti desítkám policistů a státních zástupců, takže intuitivně bychom měli stát na straně toho jedince, byť je to někdy nepopulární, a ubírající politické body. Vyčítám si jako vrcholný představitel ODS, že jsme více nenaslouchali advokátům v našich řadách.
Dušan Šrámek
