V posledních letech evidentně narostly kauzy týkající se korupce a hospodářských trestných činů. Ve veřejnosti a médiích panuje přesvědčení, že je to díky tomu, že byli ze státního zastupitelství odstraněni takzvaní „zametači pod koberec.“ Je to ale skutečně tak, anebo je příčinou narůstající voluntarismus a extenzivnější výklad trestněprávních norem z hlediska trestněprávních orgánů?
Obecně platí, že trestní stíhání je zahajováno vždy, kdy prověřováním je zjištěno, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala konkrétní osoba. Co to ale v praxi znamená? Že musí být naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu tak, jak jsou definovány v trestním zákoníku. Podstatné je, aby byla splněna i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, přičemž u většiny trestních činů musí existovat úmysl. To znamená, že dotyčná osoba věděla, že páchá trestný čin nebo jej chtěla spáchat. Policejní orgán by ale měl svůj závěr o úmyslu hodnověrně odůvodnit. A zde bývá první z řady problémů, v němž se současný aktivismus policie a státního zastupitelství projevuje.
Absence úmyslu, absence znaků trestného činu
Prokázání úmyslu jednoznačně absentovalo jak v obvinění tří bývalých poslanců ODS tak v probíhajícím stíhání Petra Nečase. Anebo si někdo vážně myslí, že by jednali tak na očích veřejnosti, kdyby byli srozuměni, že páchají trestný čin? Své o tom vědí i advokáti. „Ano, s absencí zavinění se setkávám i ve své právní praxi,“ říká kupříkladu advokát a bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula.
Ve sdělení obvinění musí být rovněž uveden popis skutku, který by se v podstatných skutečnostech již neměl v průběhu vyšetřování měnit. Navíc skutek musí být popsán tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Pokud jde o stíhání konkrétní osoby, musí být naplněna základní podmínka, že je zde důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin a že je důvodné podezření, že jej spáchala právě ona osoba. To musí být důkazně popsáno v odůvodnění zahájení trestního stíhání. Není možné mít jiné parametry a jiný výklad pro to, aby bylo zahájeno trestní stíhání. Právě zde je jeden a aspektů, proč se rojí trestní stíhání jak houby po dešti. Sdělení obvinění často popisují určité jednání, aniž by bylo přesně formulováno, v čem konkrétně lze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu. I s tím se dnes advokáti bohužel setkávají. „Nejde jenom o absenci úmyslu, ale i to, že sdělení často nenaplňují znaky skutkové podstaty,“ říká advokát Stanislav Němec.
Trestní stíhání jako předvádění se médiím
Oprávněně je třeba se ptát, do jaké míry jsou některá trestní stíhání ovlivněna mediálně, případně snahou současného vedení státního zastupitelství a policejních orgánů ukázat, že předchozí garnitura „zametala kauzy pod koberec“, a že při dobré vůli lze odstíhat cokoli. Klasickým příkladem je kauza Mostecké uhelné společnosti, která byla třikrát odložena, aby ji na počtvrté předloni otevřelo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci poté, co média začala pranýřovat politiky, že se včas nepřipojili k trestnímu řízení ve Švýcarsku. U některých médií je dokonce vidět jasnou spolupráci s trestněprávními orgány. Naposledy se tak stalo v případě týdeníku Respekt, který se pochlubil, že má text sdělení obvinění Libora Grygárka, ačkoli jej prokazatelně neměl ani od něj ani od jeho právního zástupce. „Ten mediální kontext je znát a informace často nejsou objektivní,“ připouští advokát Jiří Novák. „Sám mám jednu kauzu, o níž se informuje vždy, když má být zrovna proveden nějaký úkon,“ doplňuje Jiří Novák.
Materiální nahrazeno formálním
Určitá změna právní praxe souvisí i novým trestním zákoníkem. Ten znal pojem společenská nebezpečnost. Trestný čin tak musel být společensky nebezpečný, to znamená, že protispolečenské jednání muselo dosahovat určité intenzity. Nová právní úprava již operuje s pojmem společenská škodlivost, což znamená, že trestní stíhání se zahajuje již tehdy, kdy jsou splněny formální znaky spáchání trestného činu. Jenže vedle toho existuje v trestním zákoníku i tzv. zásada ultima ratio.
Podle paragrafu 12 tr. zák. odst. 2 se konstatuje: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ A právě na onu druhou část zmíněného ustanovení se především v případech trestné činnosti majetkové a hospodářské povahy jaksi zapomíná. Přitom trestní právo a prostředky trestního práva by měly být využity až na posledním místě a pouze v případě, ve kterém je nutno ať již celospolečensky či individuálně postihnout prostředky trestního práva. Podle Nováka je ale samotný problém již v tom, že materiální stránka trestného činu byla nahrazena formální. „Spravedlnost v Čechách tím velmi utrpěla, přitom to byla věc, kterou nám v okolních zemích záviděl,“ říká.
Hysterie a výběrové rozhodování policie
Je otázkou, do jaké míry se zásada ultima ratio neuplatňuje právě u hospodářských trestných činů záměrně, kdy trestní řízení supluje to, co by mělo být předmětem civilních, ať již občanských či obchodních sporů, například o náhradu škod. I zde může jít část trestních stíhání na vrub mediální a společenské hysterii posledních let. V čem by dotyčného dříve represivní orgány odkázaly na civilní řízení, dnes řeší zahájením trestního stíhání.
„Vícekrát jsem se setkal s tím, že policejní orgán či státní zástupce supluje poškozeného a vnucuje mu tezi, že je poškozen, byť dotyčný se jako poškozený necítí. Nastává tak paradoxní situace, že zatímco škodu v civilním řízení musí poškozený dokazovat, v trestním řízení ji za něj dokazuje stát,“ upozorňuje Rampula. „Zásada ultima ratio se navíc uplatňuje selektivně. Když se jí to hodí, tak ji policie použije, když se jí to naopak nehodí, tak na ni nebere zřetel.“
Leckdy tak dochází až k absurdním situacím, kdy se údajný poškozený, především jedná-li se o veřejnou osobu, sám přihlásí o náhradu škody i proti vlastnímu přesvědčení jenom proto, aby sám nebyl popotahován, že nejednal s péčí řádného hospodáře. Opět je možné zmínit kauzu MUS, kdy stát nebyl schopen sdělit, jaká a v jaké výši mu vznikla údajná škoda, a proto tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek nechal o připojení se k řízení ve Švýcarsku alibisticky hlasovat celou vládu. Obdobně je to v případě údajně předražených jízdenek v pražské MHD. V této kauze je stíháno pět osob, ačkoli sám Dopravní podnik hl. města Prahy předložil znalecký posudek, z něhož žádná škoda nevyplývá.
Právní kutilství
V neposlední řadě je potřeba zmínit i právní „kutilství“. Státní zástupce nemá suplovat trestní politiku státu a zkoušet, kam až může zajít při co nejextenzivnějším výkladu příslušných paragrafů. Trestní politiku státu vytváří legislativa a následně jí korigují soudy. To ale neznamená, že tato korekce má probíhat testováním na konkrétních osobách s alibistickým poukazem na to, že soudy si to přeberou. Opět je namístě v této souvislosti připomenout kauzu „trafikantů“. „Státní zastupitelství má především povinnost prevence a předcházení trestným činům. V médiích byla celá kauza dostatečně probírána, takže pokud byli státní zástupci přesvědčeni, že jde o trestný čin, ačkoli doposud takové jednání nebylo trestné, měli to dotyčným oznámit, a ne čekat na to, až jej spáchají,“ míní advokát Stanislav Němec
Dušan Šrámek
