Na severu Pilsudski, na jihu Horthy, na západě Hitler a na východě Stalin. Skoro celou Evropu uchvátili diktátoři. A mezi tím existuje ostrov demokracie, svobody, prosperující země Československo, v jehož čele stojí Tomáš Masaryk, syn moravské Němky a Slováka, říká obdivně. O Tomáši Masarykovi píše odborné články a historii Československa zná lépe, než mnozí Češi. Nebude rozebírat Švýcarsko, ale Československo, neboť fenomén osměleného demokratického státu uprostřed evropských diktatur ho fascinuje.
Přirovnání Krymu k Sudetům odmítá s historickým výkladem tisíce let dějin českého státu a jeho různě hovořících skupin obyvatel, kteří v různých dobách byli ke svému státu různě loajální. Takový byl úvod rozhovoru se soudcem Ústavního soudu Litevské republiky Gediminasem Mesonisem. První otázka se proto nemohla netýkat ruské menšiny v Litvě.
„Rusové tvoří 5% menšinu a jsou po Polácích, kterých je v Litvě 7 %, druhou největší menšinou. S Rusy v Litvě není žádný problém,“ reaguje na otázku s údivem. Co se týče obecně menšin, zastává jasný názor: základní rozhodnutí o soužití menšin nelze činit na základě emocí, ale výhradně na základě práva. Klíčové slovo je respekt a modus vivendi pro celou společnost se musí odehrávat přes adopci práva. Respekt k právu a institucím musí mít všichni stejný, říká soudce Mesonis.
O právu však rozhodují především ti, kteří mají legislativní iniciativu, tedy politici. Jaký je vztah litevského ústavního soudu a politiků? Je ústavní soud politická instituce? Přenášejí litevští politici svá rozhodnutí na prostřednictvím stížností na ústavní soud?
„Ústavní soudy jsou instituce, které rozhodují, řeší legální problémy. Někdy vznikne politická krize, která nemůže být rozhodnuta jinak, než legální cestou. Takovým příkladem může být konflikt prezidenta s parlamentem. Nastane-li taková situace, stává se ústavní soud součástí politické diskuse. Veškerá jeho rozhodnutí však musí být založena na ústavě, nikoli na politické vůli. Ústavní soud není politická instituce. Politici i společnost rozhodování soudu komentují, což má ovšem politický kontext. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že rozhodnutí soudu má vždy právní důsledky. A právo je blízko politice. Proto může mít ústavní soud jako nepolitická instituce politický vliv, který však mít nikdy nechtěl,“ vysvětluje ústavní soudce Mesonis a dodává, že v Litvě existuje jev, který nelze nazvat jinak, než paradox.
Je soud soudem?
„Paradox: mnoho politiků kritizuje ústavní soud a jeho rozhodnutí. Tato kritika jim ovšem nebrání podávat další a další stížnosti k ústavnímu soudu. Tento paradox tedy vytváří novou situaci. Jde o konstitucionalizaci práva. Debata o normách se stává hlubší a širší a jurisprudence ovlivňuje právo a stává se jeho součástí. Čím více je podáváno ústavních stížností, tím je konstitucionalizace práva hlubší. Považuji to za velké plus. Případ po případu vytváří ústavní soud prostřednictvím jurisprudence zázemí pro celý právní systém. Je to normální stav na společenském stupni vývoje našich stále ještě mladých demokracií. Je lépe, když je ústavní soud kritizován, než aby byla společnost upadla do chaosu,“ říká s tím, že v našem „mladém“ stádiu demokracie máme stále potřebu mnoho věcí a jejich významů vysvětlovat, zpřesňovat, objasňovat a nabízí příklad.
„Parlamentní opozice podala ústavní stížnost. Ta stížnost spočívala v otázce, která zněla: Je ústavní soud opravdu soud? Ústavní soud k tomu napsal mnoho zajímavých věcí,“ říká ironicky s tím, že nejdůležitější byla tato odpověď: „Skutečnost, že apelujete ústavní soud ve věci otázky, zda ústavní soud, je soud, potvrzuje, že ústavní soud je soud.“
Jinými slovy, „proč se ptáte právě nás, pokud si myslíte, že jsme nebo nejsme soud?“, parafrázuje jeden z ústavních procesů v Litvě.
Za opravdový problém, kterým se musel ústavní soud v Litvě zabývat, považuje tzv. sociální práva v souvislosti s ekonomickou krizí, kdy Litva musela přehodnotit systém penzí a některé snížit. Situace v Litvě přirovnává k Portugalsku.
Sociální dávky součástí soumraku civilizace
„Je to velký problém nejen pro ústavní soud, ale pro celou západní civilizaci, ve které existují skupiny lidí, kterým se dostává rozsáhlých benefitů, aniž by jakkoli přispěli k tomu, čemu se říká společenské dobro. Považuji to za soumrak civilizace v souladu s názvem oné knihy. Jedni tvrdě pracují, zatímco druzí získávají bez ničeho prospěch. Není to jednoduché rozhodování, protože benefity jedněch musí vždy zaplatit jiná část lidí. To nastoluje zásadní otázky: Kde je hranice státu? Kde je limit povinností a práv? Kde je limit práva na prospěch?,“ říká a opět přidává příklad.
„Soud v souvislosti s krizí a s krácením penzí v Litvě rozhodoval, zda je důchod majetek. Učinil dvě rozhodnutí. Předně, že penze je majetek člověka, kterému patří. Avšak právo na majetek nemůže být v tomto případě chápáno tak, že existuje právo dostávat od státu určitý konkrétní obnos peněz, přičemž právo obdržet tento obnos musí být zachováno.“
Jak nacházíme další a další podobnosti mezi mentalitou a stavem věcí v českém státu a v Litvě, nelze se nezeptat na korupci. Také v této disciplíně stojí v různých přehledech Litva vedle České republiky.
Nepochopení demokracie
„Na korupci předně pohlížíme z hlediska materiálního. To je otázka pro kriminální policii a je to tak všude. Jiný aspekt však je názor společnosti na korupci. A ve všech postkomunistických zemích je představa o korupci vyšší a větší, než je skutečnost. Mám k tomu vysvětlení,“ říká soudce ústavního soudu Litvy.
„Velká část společnosti nerozumí demokracii. Velká část lidí nerozumí tomu, jak se v demokracii tvoří rozhodnutí. Lidé nerozumějí tomu, co to znamená v demokracii kompromis, co to je rozhodování v koalici. Když se lidem některé demokraticky učiněné rozhodnutí nelíbí a jsou s ním nespokojeni, jediné vysvětlení, které mají, je, že jde o korupci. Pak už je jen krok k tomu používat naši svobodu slova a právo psát a říkat cokoli a často u toho překračovat meze. Jeden německý kolega mi potvrdil, že stejná situace byla v Německu v padesátých letech. Je to další nemoc našeho mládí. Učíme se vládu práva na jedné straně. Na druhou stranu máme povinnost uznat, že čeho jsme dosáhli, je ve skutečnosti kolosální. Důkazem o tom je naše debata, ve které nehovoříme o systému, debatujeme jako společnost o detailech, což znamená, že si to můžeme dovolit,“ uzavírá Gedimias Mesonis.
Kdo je Gediminas Mesonis
Gediminas Mesonis je soudce ústavního soudu Litvy a hostující profesor na katedře ústavního práva na fakultě práva Karlovy univerzity, kde spolupracuje s kolegy profesorem Janem Gronským, o kterém říká, že je chodící historie českého práva, a profesorem Janem Kudrnou. Do České republiky jezdí pracovně pravidelně už deset let.
Soudci Gediminasovi Mesonisovi je 46 let, původně vystudoval fyziku, poté v roce 1998 ukončil studium práva, přednášel právo, v rámci Fulbrightovy nadace působil jako vědec v USA, do roku 2011 byl ředitelem oddělení ústavního práva na univerzitě Mykolose Romerise, je hostujícím profesorem v ČR, v Itálii a v Holandsku. V březnu 2011 byl jmenován soudcem Ústavního soudu Litvy.
Irena Válová
