Ani týden staré jednání bratislavského soudu, který řeší žalobu Andreje Babiše proti Ústavu paměti národa, nepřineslo odpověď na to, zda byl vědomým spolupracovníkem StB, a zda je tedy registrován oprávněně jako její tajný spolupracovník v kategorii „agent“.
Ze dvou vyslýchaných příslušníků StB, kteří měli Babišův svazek na starosti, jeden tvrdil, že už si nic nepamatuje, a Július Šuman, příslušník, který měl Babiše naverbovat, tvrdil dokonce, že byl svazek zfalšován. Bylo to ale možné?
Státní bezpečnost rozlišovala několik kategorií osob, které byly v jejím hledáčku. Pokud by byl Babiš vyšetřován, jak také jednu dobu tvrdil, vedla by na něj takzvaný signální svazek, a figuroval by v kategoriích jako přinejmenším prověřovaná, ale spíše nepřátelské osoba. Babiš byl ale od roku 1980 veden jako důvěrník, od roku 1982 pak jako tajný spolupracovník. Jestliže ještě kategorie „důvěrník (D)“ neznamenala nutně vědomou spolupráci, o kategorii „tajný spolupracovník (TS)“ to neplatí. Tajný spolupracovník o své spolupráci musel vědět.
Po seznámení s podmínkami spolupráce tajný spolupracovník podepisoval závazek ke spolupráci, tedy takzvaný „vázací akt“, a bylo mu přiděleno krycí jméno, pod nímž obě strany vystupovaly ve vzájemném styku i v dalších dokumentech StB. V Babišově spise vedeném pod registračním číslem 25 085 na krycí jméno BUREŠ je uveden zápis ze strany 9 „Závazek ke spolupráci.“ Závazek byl sice stejně tak jako většina spisu údajně zničen 4. prosince 1989 ve známé skartovací akci, kdy se masivně pálily estébácké dokumenty, to ale neznamená, že neexistoval.
Ve výjimečných případech, kdy si dotyčný nepřál závazek podepsat, StB vyhověla. To ale není případ Babiše. Pokud byl závazek ve spisu uveden, každý agent jej musel i podepsat. „Verbovky“, jak se v estébácké hantýrce získání agenta také říkalo, se navíc musel účastnit i nadřízený příslušníka, který agenta ke spolupráci získal.
StB byla vojensky řízená organizace, v níž podléhalo vše příslušným rozkazům a nařízením. Jejich součástí bylo i to, že žádný občan nemohl být evidován jako spolupracující osoba bez vlastního souhlasu a vědomí. Pravidelně každé dva roky probíhaly prověrky, kterých se účastnili nadřízení řídícího důstojníka, a celý spis procházel několikanásobnou vnitřní kontrolou.
Konkrétně, pokud se týká Babiše, dokonce v roce 1987 byla provedena prověrka všech agentů XII. Správy StB v Bratislavě. Ze 127 jich bylo 66 vyřazeno či přeřazeno do kategorie „Důvěrník“. Babišovo jméno však vyřazeno nebylo. Navíc spisová a archivní služba, tedy evidence, byla striktně oddělena od operativy. Žádný její příslušník nemohl jen tak ze své vůle zápis do registru svazků provést. K zápisu musel přiložit všechny náležitosti, včetně vázacího aktu, vyjádření nadřízeného atd. K omylům pochopitelně docházelo, ale byly v rámci statistických chyb. Stávalo se, že neseděla adresa u osob stejného jména a data narození, případně dvě osoby mohly mít stejné rodné číslo. Pokud už probíhaly nějaké úpravy v registrech, týkaly se již období po 17. listopadu 1989 do února 1990, kdy byla StB zrušena. Příslušníci StB tehdy ale naopak chtěli zastřít spolupráci s osobami, které si vyhlédli ke spolupráci i ve změněných politických podmínkách. Podrobnou informaci o faktické nemožnosti falšovat dokumentaci StB už ostatně přednesl v roce 1991 tehdejší poslanec FS a člen Komise pro objasnění událostí 17. Listopadu Petr Toman.
XII. Správa StB, která vedla Babiše v evidenci, byla kontrarozvědnou správou pro celé Slovensko. Konkrétně III. odbor, pod který spadal, měl v referátu „ochranu ekonomických zájmů.“ Z fragmentu spisu, který se zachoval, se ale můžeme dozvědět, že byl vytěžován například i ke zjišťování ohlasů na úmrtí Leonida Brežněva. V evidenční části spisu je uvedeno několik jím vypracovaných agenturních záznamů týkajících se konkrétních osob, ale všechny vlastnoručně psané zprávy byly údajně zničeny v prosinci 1989, stejně tak jako většina spisu. U vlastnoručně vypracovaných zpráv je uvedeno datum 23. listopadu 1982. A Brežněv zemřel 10. listopadu.
Právě z různých zmínek ve fragmentu spisu se dají rekonstruovat a především najít i podpůrné důkazy o vědomé spolupráci Babiše s StB. Tak se to stalo například se svazkem
týkajícím se konspiračního bytu, kde se scházel se svými řídícím i orgány. Dodnes Ústav paměti národa přinesl před soud šest svazků, v nichž se jméno agenta BUREŠE vyskytuje, a v nichž hraje aktivní roli. Pokud by byl Babiš zlanařen bez svého vědomí a souhlasu, znamenalo by to rozsáhlé spiknutí, v němž by figurovalo několik desítek příslušníků StB.
Příslušník, který agenta zaváděl, také nemohl mít jistotu, že svou agenturu bude mít na věčné časy. Mohl být přeřazen na jinou pozici a svou agenturu předat. Každopádně se z Babišova spisu zachovalo málo a záznamy po jeho odchodu do Maroka se v něm již prakticky nevyskytují.
Z výše uvedeného vyplývá, že falšování spisů a vedení agentů bez jejich souhlasu bylo de facto nemožné. Zbývá jenom odhadnout, proč Július Šuman před soudem i pod přísahou lhal. Vysvětlení mohou být čtyři. Buď nenávidí současný režim, který jej připravil o práci, nebo ze zásady nechce prásknout svého agenta, i když už pro něj léta nepracuje. Může mít rovněž strach, aby jej v případě výhry svého sporu Babiš nežaloval v žalobě na ochranu osobnosti. Z postihu, že by porušil zákon, už mít strach nemusí. Zneužití pravomoci úřední osoby už je dávno promlčené. No a čtvrté možné vysvětlení? To je nejprozaičtější. Peníze jsou mocná čarodějka, a těch má Babiš dost.
Dušan Šrámek
