Server iDnes přinesl rozhovor s vedoucím jihočeského útvaru protikorupční policie Markem Belkem o vyšetřování vojenských zakázek. Je to jeden z největších případů cinknutých veřejných zakázek, v němž figurují desítky osob. Rozhovor je ovšem zajímavý především z jiného úhlu pohledu. Z toho, jakým způsobem bylo vedeno vyšetřování vzhledem k obstarávání důkazů.
„Věděli jsme, že trestnou činnost skupina páchala jak v letech předchozích, tak i v době, kdy jsme případ začali vyšetřovat. Pro složitost věci jsme nebyli schopni zahájit trestní stíhání hned. Proto jsme přistoupili k domovním prohlídkám dlouho předtím, než jsme vůbec první osoby obvinili, abychom trestnou činnost dokázali zastavit a onu chobotnici ochromili,“ říká kriminalista v inkriminovaném rozhovoru.
Policie tedy v tomto případě nadřadila veřejný zájem nezpůsobit ještě vyšší škodu nad zájem mít všechny důkazy stokrát ložené, případně před chycením nějaké eventuální velké ryby. Taková zodpovědnost kontrastuje s dosud užívanou, či spíše zneužívanou praxí, kdy policie z nejrůznějších důvodů monitoruje trestní jednání, a čeká, kdo všechno jí uvízne v síti. I Belko připouští, že zvolili postup, který do té doby nebyl typický. „Dali jsme přednost zajištění důkazů před zajištěním pachatelů,“ říká doslova.
Jsou pochopitelně případy, kdy je rozhodování lehké. Například v případě nájemné vraždy. Následek, tedy že si nájemného vraha zaplatí někdo další, je nepochybně větší, než to, jestli policie bude monitorovat, kdo stál v pozadí. Tak to vidí například bývalý důstojník ÚOOZ Jaroslav Hruška. „Když jsme šli po vrazích Jiřího Kubína, tak jsme dali přednost zajištění pachatele,“ říká. Podle jeho slov ale není možné říci jen tak od stolu, jaké důsledky by měl okamžitý zásah, a jaké vyčkávací taktika. Ta se naopak vyplácí v případech drogové trestné činnosti, kdy zatčeného pouličního dealera zítra nahradí jiný. „V takových případech je efektivnější jít po co nejvyšším článku. Tak jsme to například dělali, když jsme šli v devadesátých letech po kuplířských sítích v severních Čechách.“
Diskuse o tom, kdy měla policie zasáhnout, se rozproudila po obvinění Davida Ratha a dalších osob v souvislosti se zakázkami ve středních Čechách. Policie tehdy připustila, že informace o trestné činnosti měla již rok a půl. Neměla tedy zasáhnout již tehdy? Bylo efektivnější „čekání na velkou rybu“, nebo zabránění další trestné činnosti? Pokud bude případ odsouzen, je jasné, že peníze z ovlivněných zakázek se budou muset vracet a že konečná škoda může zruinovat krajský rozpočet, případně může dojít k zastavení evropských dotací. Vyplatí se Rath za takovou cenu?
Jenže žádný právní předpis nikde nestanoví, aby se podobnými úvahami policie či dozorový orgán řídili. V trestním řádu pouze je, že policie musí jednat, jakmile se dozví o spáchání trestného činu. Jaké řešení ale zvolí, už těžko může trestní řád předjímat. Na druhou stranu má ale policie zákonnou povinnost trestné činnosti předcházet. Prevence a předcházení trestné činnosti je z hlediska společenského zájmu na stejné úrovni, ne – li vyšší než snaha cosi roky monitorovat, než přijde zásah.
Zcela absurdní je v tomto ohledu případ Františka Mrázka, respektive spis Krakatice. Ten protikorupční policie před sebou valila téměř dvacet let jako sněhovou kouli, na níž se postupně nabalovaly další a další věci, aniž by byla uskutečněna jakákoli realizace. Mediálně byl spis prezentován jako příklad policejní mravenčí práce. Ve skutečnosti to byla jedna velká policejní blamáž, kdy se roky odposlouchávalo, sledovalo, analyzovalo, aniž by to k něčemu vedlo. Bylo by zajímavé zjistit, kolik nás tenhle „policejní koníček“ stál.
Je tedy možné udělat nějakou alespoň pomyslnou dělící čáru mezi okamžitým zásahem a vyčkávací taktikou? „To rozhodnutí musí být vždycky individuální. Podle mne by tato dělící čára měla vést mezi trestnými činy proti zdraví a životu na straně jedné, a trestnými činy na majetku na straně druhé. Tam by měla být rozhodující výše škody, ale i to, zda je tato škoda napravitelná, či nikoli. Konkrétně by měl ale rozhodnout policejní orgán, a především státní zástupce, který by měl danou věc posuzovat i v širších souvislostech,“ míní bývalý státní zástupce a expert na trestní právo Zdeněk Koudelka.
Dušan Šrámek
