Stovky let staré zvyklosti a lidská ujednání se ocitly pod tlakem té části společnosti, která věří, že důvěrnost lidského jednání, či dokonce závazek některých profesí zachovávat tajemství o druhých lidech nemá v tzv. společnosti 21. století co dělat. Ze zpovědního tajemství či lékařského tajemství se pod největším tlakem ocitá tajemství advokátní a bankovní.
Vládní materiály k centrálnímu registru účtů, o které se nyní intenzivně vyjednává, přiznávají, že cílem není samotné prolomení bankovního tajemství, ale zrychlení a zjednodušení procedury, vedoucí k již existujícímu průlomu.
„V posledních letech se bankovní tajemství stává zneužívaným fenoménem, a to především v oblasti daňové kriminality a finančních podvodů, kdy dochází k poměrně rozsáhlým daňovým únikům a „praní špinavých peněz“. Na základě těchto skutečností vyvíjí Evropská unie na členské, ale i nečlenské státy velký tlak, aby institut bankovního tajemství se stal prolomitelný, tzn. aby informace podléhající bankovnímu tajemství se staly v globálním měřítku pro jednotlivé státy dostupné,“ píše ve své tři roky staré práci z oboru právo a finance na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně Lenka Mrázová.
Trend prolamování bankovního tajemství, tedy udělování oprávnění orgánům státu zjišťovat bez souhlasu a vědomí majitele informace z jeho peněžního učtu nebo účtu pro obchodní transakce, potvrzuje také dokument pracovní skupiny Progres, když zdůvodňuje nutnost zavedení centrálního registru účtů občanů a firem: „Stávající systém, kdy je nutno v rámci prolomení bankovního tajemství i tzn. finančního šetření postupem dle § 8 odst. 2 trestního řádu dotazovat všechny finanční instituce, je časově a administrativně náročný pro všechny zainteresované strany. Existence CRÚ by celou proceduru vyžadování údajů podléhajících bankovnímu tajemství (jedná se zejména o následující typy subjektů finančního trhu – banky, pojišťovny, stavební spořitelny, družstevní záložny, investiční společnosti, investiční fondy, podílové fondy, burza cenných papírů, RM-systém, centrální depozitář cenných papírů atd.) nepochybně urychlila a dovolila by orgánům činným v trestním řízení následně oslovit pouze konkrétní finanční instituce, u kterých mají zájmové subjekty vedeny účty,“ píše se v dokumentu. Účelem centrálního registru účtů tedy není prolamovat bankovní tajemství, nýbrž již existující prolomení nahradit přímou a rychlou cestou k cíli – informacím o účtech a transakcích občanů.
Již nyní zákon o bankách vyjmenovává, komu je banka povinna poskytnout informace o účtu, aniž by měla svolení klienta, tedy kdy je povinna prolomit bankovní tajemství.
K informacím o účtu kohokoli se dostanou ze zákona soudy, a to ve všech typech řízení – dědických, občanských, obchodních a dalších. Prostřednictvím žádosti, jak popisuje skupina Progres, pak za splnění zákonných podmínek získávají informace o účtech občanů a firem orgány činné v trestním řízení, to je policejní orgán, státní zástupce a soud.
Dalším oprávněným získávat informace jsou orgány daňové správy: „V případě vyžádání zprávy ze strany správce daně jsou banky a spořitelní a úvěrní družstva povinni na takové písemné vyžádání poskytnout čísla účtů, údaje o jejich majitelích, stavech peněžních prostředků na účtech a o jejich pohybu a údaje o úvěrech, vkladech a depozitech,“ popisuje ve své práci Lenka Mrázová a otázkou tedy zůstává, proč svoje oprávnění nevyužívají vzhledem k údajně zvyšujícímu se počtu a objemu daňových úniků.
Dalším, kdo má právo získat informaci o účtech, je finanční arbitr. Avšak zcela mimořádným oprávněným a současně příjemcem povinných informací o našich účtech a transakcích ze zákona je ministerstvo financí. „Ministerstvo financí ČR je oprávněno požadovat zprávu týkající se klienta při výkonu zákonného dozoru a v souvislosti s aplikací zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a zvláštního právního předpisu zákona č. 69/2006Sb., o provádění mezinárodních sankcí, jenž upravuje uskutečňování mezinárodních sankcí za účelem udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrany základních lidských práv a boje proti terorismu. Ze zákona č. 253/2008 Sb. přímo vyplývá povinnost pro povinné osoby, mezi které patří také banky, nahlásit Ministerstvu financí každý podezřelý obchod. V oznámení podezřelého obchodu jsou samozřejmě uváděny údaje, které podléhají bankovnímu tajemství,“ popisuje Lenka Mrázová to, co nazýváme FAÚ.
Dalším příjemcem informací o účtech jsou orgány sociálního zabezpečení: „Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, Ministerstvo spravedlnosti České republiky, Ministerstvo vnitra České republiky, Ministerstvo obrany České republiky, Česká správa sociálního zabezpečení a Okresní správy sociálního zabezpečení. Oprávnění požadovat po bance informace, jenž jsou předmětem bankovního tajemství, je založeno zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Orgán sociálního zabezpečení je oprávněn žádat zprávu o záležitostech klienta podléhajících bankovnímu tajemství v konkrétních případech,“ vyjmenovává autorka práce.
Zdravotní pojišťovny mají právo získat informace o účtu v řízení o pojistném. Banky jsou dále povinny sdělit informace o účtu soudnímu exekutorovi. Jsou povinny sdělit informaci i úřadům práce, a to v případech řízení o vrácení neoprávněného vyplacení státní podpory.
Že má právo na informace o účtech Národní bezpečnostní úřad a tajné služby, je po výše uvedeném výčtu již samozřejmost.
Kromě toho mají právo na informace o účtech ještě soukromé osoby a cizí země. Jsou to insolventní správci, likvidátoři, osoby oprávněné dle exekučního titulu, osoby poškozené bankou a orgány cizích států. Jako bonus se pak banky ještě informují o účtech klientů navzájem například prostřednictvím registru úvěrů a dlužníků.
Irena Válová
