V právnické obci se začíná hovořit o možnosti povinného zastupování advokátem i v případě civilních sporů. Má to vůbec naději na úspěch? Z vyjádření oslovených poslanců vyplývá, že to nemusí být až taková chiméra.
Podle Michala Žižlavského, jednoho z advokátů, kteří tuto myšlenku razí, by bylo zavedení tzv. advokátského procesu logickým pokračováním reformy justice. „Výjimky z něj by měly být minimální a o jejich rozsahu se musí vést odborná diskuse. Advokátní proces znají v různé míře Anglie, Francie i Německo,“ říká advokát. Prosazení myšlenky, že „normální je se nesoudit“, ale když k tomu dojde, mají spor řešit advokáti, by podle Žižlavského mělo příznivý dopad na omezení počtu soudních sporů, zprůchodnění justice a nastolení tolik potřebného stavu právní jistoty v soukromých i korporátních vztazích. „Abnormality v jiných oblastech také řeší profesionálové a zanícené slepé střevo operuje lékař,“ říká advokát.
Vedle srovnání s některými západními zeměmi upozorňuje Žižlavský i na naši domácí tradici. Připomíná, že povinné zastupování advokáty v civilním soudním řízení u nás přerušili až komunisté po únoru 1948. Advokátní proces (spor advokátský) byl zaveden § 27 civilního řádu soudního (z. č. 113/1895 ř.z.), a platil na našem území do 31.1.1949. Platil tedy i v průběhu celé tzv. První republiky. „Advokátní proces v uvedeném období znamenal, že se strany musely nechat povinně zastoupit advokáty před sborovými soudy první instance a před všemi soudy vyšší instance s výjimkou řízení ve věcech manželských před soudem prvé instance a některých jednotlivých procesních úkonů např. v řízení před dožádaným soudem. Advokátní proces tedy platil jako pravidlo. Výjimky z pravidla byly minimální.“
Podle advokátova vyjádření postupné novelizace občanského soudního řádu posílily koncentraci řízení, která klade zvýšené nároky na kvalifikovaný postup účastníků v řízení před soudem, což omezuje přístup ke spravedlnosti nekvalifikovaným účastníkům řízení, pokud nejsou zastoupeni advokáty.
„Česká advokátní komora již v minulosti vyjadřovala přesvědčení, že v mnohých typově určených civilních sporech by bylo povinné zastoupení advokátem ku prospěchu účastníků řízení i celého sporu, podobně jako je v případě notářů povinné sepsání určitých typově vymezených listin v podobě notářského zápisu,“ říká k povinnému zastupování mluvčí ČAK Iva Chaloupková. „V současné době se povinné zastoupení advokátem týká pouze zastoupení u vrcholných soudů české soudní soustavy, kde je důvodem skutková složitost případů a detailní znalost procesní právní úpravy včetně obsáhlé judikatury. Rozšíření povinného zastoupení advokátem i na jiné stupně soudů ve skutkově vymezených sporech potom představuje určitou možnost, jak stranám sporu zajistit účelnější vymáhání (nebo naopak obranu) jejich práv a právem chráněných zájmů, a to zejména poté, co došlo k rozsáhlé rekodifikaci občanského práva hmotného i procesního a je nutné zajistit adresátům právních norem náležitou a účinnou právní pomoc.“
Podle mluvčí jde však o změnu, které by musela předcházet odborná diskuse v rámci justice, při níž by došlo ke stanovení pravidel tak, aby tato případná změna přinesla maximální užitek. Chloupková zároveň připomíná, že v současné době ještě „neleží na stole“ žádný konkrétní návrh, který by Česká advokátní komora podporovala nebo prosazovala.
Ani oslovení politici návrh na povinné zastupování úplně nezavrhují, ale zároveň uvažují o určitých podmínkách, které by měly být v takovém případě splněny. „Jsem názoru, že změna dosavadní úpravy není na pořadu dne. Pokud by se o ní mělo vůbec uvažovat, pak jedině až po přijetí zákona o bezplatné právní pomoci. V opačném případě by totiž řadě lidí zkomplikoval nebo zamezil obranu jejich práv z ekonomických důvodů,“ říká kupříkladu předseda ústavnprávního výboru sněmovny Jeroným Tejc (ČSSD). Rozšíření povinného zastoupení by na jedné straně vedlo k lepší ochraně práv zastoupeného a jeho nároku, na straně druhé by bylo značně nákladné. „Už dnes každý rozumný účastník sporu vyhledá advokáta, má-li k tomu prostředky a přenechá případ profesionálnímu právníkovi, který je navíc povinně pojištěn,“ říká poslanec.
Daleko větší problém vidí Tejc tam, kde činnost jinak svěřenou advokátovi provádí „profesionální amatéři“ a svým chováním klienty často poškozují. Nemají totiž potřebné vzdělání a praxi, ale ani nejsou podrobeni přísnému dohledu komory a pojištění. „Proti těmto „poradcům“ by měl stát účinněji zasahovat. Nicméně tady není třeba změny zákona, ale přístupu státních orgánů,“ míní předseda ÚPV.
Proti by nebyl ani opoziční poslanec Stanislav Polčák z TOP 09. „Se stanoviskem ČAK v zásadě souhlasím, jsou určitě typové věci, které by mohly svědčit pro povinné zastoupení stran i v civilních věcech, např. směnky – viz směnečná přísnost, kde každý úkon stran může mít fatální dopad v řízení, nebo u statusových věcí obchodních společnostech,“ říká Polčák. Zároveň ovšem dodává, že tato debata musí být vedena se zásadním ohledem na nutnost nového občanského soudního řádu.
Dušan Šrámek
