Nechci, aby to vypadalo jako že se vytahuju, ale trvale jsem žil s pocitem, že pokud jde o legislativní výtvory, nic už mě nepřekvapí. Včetně příšerností, zplozených v poslaneckých doupatech pod vlivem politického třeštění a laciného alkoholu. Jednu dobu, nyní již tak vzdálenou, že zmínka o ní dokáže vyvolat už jen mlhavou vzpomínku na minulé události, jsem byl i místopředsedou legislativní rady české vlády. Nicméně vyznávám veřejně, tváří v tvář kruté realitě, že aktuální návrh poslanců na změnu exekučního řádu, takto sněmovní tisk číslo 127, pod nímž je také podepsán pan Okamura, je i pro mne hodně silný zážitek.
Mimochodem, jednou z věcí, kterou vytýkám dnešním politikům je, že nectí žánr. Dříve, když se skupina lidí rozhodla živit se, korektně řečeno, ne zcela tradičně, odešla do lesů a nazvala se tlupou nebo bandou. Pak si zvolili náčelníka a v jeho jméně slavně přepadali a loupili. Tlupa pana Okamury se ale jmenuje Úsvit. Což je v rozporu se zmíněnými pravidly žánru, a navíc zcela nepřípadné. Ledaže byl míněn poslední úsvit, případně úsvit před popravou.
A ještě než to nepěkné téma opustím, abych se přesunul k legislativě, věnoval bych pietní vzpomínku nedávno zesnulému Vasilu Biľakovi. Prý měl ve svém krejčovském výučním listu kategorickou poznámku „Na saka nepúšťat!“ Pokud jde o tlupu pana Okamury, někde by mělo být zapsáno podobné varování: „Na legislativu nepúšťat!“ Což se týká i těch poslanců, kteří zrovna nejsou Úsvit, ale pod zmíněný návrh se podepsali.
Představuji si to takhle. Kdosi, kdo sám nebyl zrovna světlem inteligence, prozradil tlupě pana Okamury, že u nás dochází k přeprodávání pohledávek, a to tak, že ve velkém. Po krátké poradě to tlupa nazvala kupčením (tak to je v důvodové zprávě!) a z nějakého důvodu dospěla k závěru, že je třeba tomu zabránit. Nejlíp změnou exekučního řádu. A tak se zrodil poslanecký návrh, podle kterého by exekutoři měli exekuovat jen v kraji, kde mají sídlo. Jak souvisí cedování pohledávek s exekucí z návrhu zákona patrné není, což je to nejmenší.
Ostatně nic proti tomu, samotný nápad přistřihnout exekutorům křídla zmítá i jinými nepřáteli exekuce. Ovšem řešení podle lidí pana Okamury má přesně ten esprit politbyra komunistické strany Severní Koreje, který je pro tohohle pána tak typický. Doposud začíná exekuce doručením návrhu oprávněného jím zvolenému exekutorovi. Nic složitého. Příslušné ustanovení, § 29 exekučního řádu, by ale mělo být podle pánů poslanců změněno tak, že k vedení exekuce je příslušný exekutor se sídlem v obvodu krajského soudu a takto určeným exekutorům „…se exekuční návrhy rozvrhnou rovnoměrně.“ Podmínky pak má stanovit Exekutorská komora vnitřním předpisem.
Stručně řečeno, exekuce v podání těchto inovátorů prostě nemá začátek a ani místo doručení exekučního návrhu. Exekuce bez zahájení, to je pecka. Symptomatická je i formulace, podle které se exekuční návrhy exekutorům rozvrhnou rovnoměrně. Představa, že v Poslanecké sněmovně sedí lidé, kteří si vážně myslí, že v právu se prostě něco „stane“, něco „se rozdělí“ není moc příjemná.
Jak jsem řekl, v oboru legislativních zrůd jsem viděl už hodně, ovšem novelu, která polovičku svého záměru vyjadřuje v paragrafovém znění a zbytek dopovídá v důvodové zprávě, považuji za naprosté unikum. V principu je to stejné jako v tom vtipu, ve kterém cirkusový ředitel anoncuje publiku hada tak velkého, že jeho hlavu mohou vidět v manéži a ocas jim ukáže Tonda v pokladně. Podle navrhované úpravy § 28 exekutorského řádu „Podmínky rozvrhu stanoví Exekutorská komora vnitřním předpisem.“ To je ona hlava. Tondou v pokladně pak je věta v důvodové zprávě o tom, že: „Komora povede automatizovaný systém výběru exekutora příslušeného k vedení exekuce…“. Nikde jinde, najmě v normativní části textu, jiná zmínka o nové a zajisté marginální povinnosti Exekutorské komory rozdělit ročně necelý milion návrhů není. Což ovšem ještě zdaleka není všechno, co mělo být k vidění v oné „pokladně“. V dalším textu důvodové zprávy je ještě cudná zmínka: „Doručením je zahájeno exekuční řízení.“ Dát definici zahájeného řízení do důvodové zprávy , to věru nedokáže jen tak někdo.
Novela má asi tisíc dalších nedostatků, ten zásadní je, že zmíněná úprava se nijak nepromítá do celé řady jiných ustanovení exekučního řádu, kam by se promítnout měla. Vycházeje z výše uvedené metody lze předpokládat, že dle autorů „se to nějak stane“. Představám korejských soudruhů o právním státě pak zjevně konvenuje konstrukce, podle které by měla Exekutorská komora určovat podmínky exekuce, a tak zasahovat do práv subjektů, které s ní nemají absolutně nic společného.
Těm, kteří by problému chtěli věnovat víc času, než bylo při čtení těchto několika řádek, pak znovu nemohu doporučit jinak než důvodovou zprávu. Ta se, abych řekl s klasikem, perlami jen hemží. Například tvrzení, že „Rovnoměrný rozvrh na území působnosti krajského soudu zvýší efektivitu vymáhání.“, je pitomost, která by snad posléze mohla mít i sběratelskou hodnotu. Co má exekutor třeba v Severomoravském kraji, jehož příslušnost by podle návrhu byla založena místní příslušností soudu povinného, společného s nemovitostí, kterou povinný vlastní na druhém konci republiky a jež by měla být exekuována, mi není jasné. Obdobně jako v případě všech dalších způsobů exekuce, povolených ustanovením § 59 exekutorského řádu, který ale páni legislativní zlepšováci v životě neviděli.
Kdysi, už je to bohužel hodně dávno, mne co neklidného koncipienta, obtížně formujícího petit žaloby, uklidňovali starší kolegové, že neexistuje tak blbý petit, aby se nenašel ještě blbější soudce, který mu vyhoví. Zdá se, že předkladatelé svůj návrh zpracovali ve světle stejných idejí a jest nám teď sledovati, zda jejich představa najde adekvátní naplnění.
Tomáš Sokol,
autor je advokát
