Mexiko, Jižní Korea, Polsko, Turecko, Indonésie, Filipíny a region Mekong mají potenciál se v příštích pěti letech stát významnými hráči světové ekonomiky, píše Foreign Affairs. Gideon Rose a Jonathan Tepperman nabízí stručný výčet slabých a silných stránek těchto rostoucích ekonomik.
Před deseti lety se v mezinárodní ekonomice hodně hovořilo o tzv. vzestupu ostatních (rise of the rest), jednalo se o impozantní růst desítek rozvíjejících se trhů z nejrůznějších částí světa. Počet osob ohrožených chudobou klesal, střední třída prudce rostla a odborníci mluvili o velké konvergenci. Stavu, kdy méně vyspělé ekonomiky začínají dohánět ty etablované.
Slibný vývoj však posléze narušila globální finanční krize a ekonomiky začaly postupně ochlazovat. Hospodářské společenství Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky, známé pod akronymem BRICS, se začalo rozdrolovat. Třídekádový rapidní růst čínské ekonomiky se zdá být u konce a vyvstává otázka, zda její pád bude měkký či tvrdý. Pět let po začátku ekonomické krize se Evropa stále zmítá v problémech. Ne všechny vyhlídky jsou však špatné. Ačkoliv pomalý, ale přesto setrvačný růst americké ekonomiky, kterému vévodí energetika a průmyslová výroba, překvapil všechny skeptiky.
Potenciální noví hráči světové ekonomiky
Mohlo by vás zajímat
Foreign Affairs píše, že nyní je pravděpodobně ten vhodný čas pro analýzu slibných zemí a regionů, ze kterých kombinace jejich velikosti, nedávných hospodářských výsledků a ekonomického potenciálu v horizontu příštích pěti let dělá hráče hodné pozornosti zahraničních pozorovatelů a investorů. Jedná se o Mexiko, Jižní Koreu, Polsko, Turecko, Indonésii, Filipíny a region Mekong.
Díky zpomalování čínské ekonomiky a pravděpodobnému konci komoditního boomu, se autoři článku domnívají, že tyto vybrané země mají největší předpoklady k prosperitě. A díky svým velmi silným stránkám budou hrát v globální ekonomice čím dál důležitější roli. Upozorňují však na to, že všichni zmínění zároveň čelí i zásadním výzvám.
Po letech stagnace, násilí a politických otřesů si nyní Mexiko užívá nové nadšené vlády a nových reforem. Země je navíc bohatá na ropu a má velmi blízko ke světovým trhům, což by Mexiko mohlo v příštích několika letech hnát strmě kupředu.
Jižní Korea a Polsko rovněž prosperují z chytrého vládnutí a blízkosti k velkým hráčům. Obě země za posledních několik desítek let zásadně rostly a podle Foreign Affairs by se již v podstatě neměly řadit mezi rozvíjející se. Obě země jsou však stále spíše nestabilní než plně rozvinuté. Svou výrobou poháněnou ekonomiku tak nečiní zásadně zajímavou pro investory.
Příběh Turecka je více méně podobný. I turecká ekonomika je však méně rozvinutá a vedení země má méně osvícené názory. S úctyhodnou dekádou, kterou má Turecko za sebou, a s důležitými volbami před sebou, čelí nyní největší výzvě v podobě vývoje domácí politiky. Premiér Erdogan si pohrává s autoritativním populismem. Země osciluje mezi dalším rozvojem a návratem k hodnotám Dálného východu.
Rozlehlá Indonésie rovněž čelí politickým výzvám a v roce 2014 ji čekají zásadní volby, které rozhodnou, jestli dostojí očekáváním anebo se navrátí ke stagnaci. Na Filipínách mezitím dochází k masivnímu energetickému outsourcingu. Země se pod jasným a odhodlaným vedením prezidenta Benigno Aquino III. řítí kupředu.
Region v jihovýchodní Asii nacházející se okolo řeky Mekong a jejích přítoků znovu objevuje výhody vzájemné propojenosti. Její rozmanité ekonomiky využívají svých starodávných pout a nových způsobů přepravy ke společné prosperitě.
Autoři článku na závěr konstatují, že jejich záměrem byl pouhý výčet fakt, která mohou mít v blízké budoucnosti vliv na úspěch či neúspěch některých nových hráčů na poli světové ekonomiky. Zdůrazňují také, že samozřejmě nemohou dopředu počítat s určitými faktory, které mohou mít na ekonomiky zmíněných zemí zásadní vliv, jako například neočekávaný technologický vývoj, fluktuace měny či přírodní katastrofy (jako například tajfun Haiyan, který zasáhl Filipíny těsně před uzávěrkou tohoto článku).
Smutná historie Polska v kostce
Každému, kdo zná polskou historii pravděpodobně nezbývá nic jiného, než žasnout nad způsobem, jakým se tato země vyrovnala se staletími plných válek a podmaňování. Polsko se posledních dvacet pět let těší míru, vyrovnané a stabilní ekonomice a úspěšně se integruje se zbytkem Evropy.
Po osmi staletích nezávislosti bylo Polsko v roce 1795 vymazáno z mapy a rozděleno mezi tři sousední mocnosti – Prusko, Rusko a Rakousko-Uhersko. V tomto stavu setrvalo až do roku 1918. Po první světové válce došlo k vytvoření demokratického Polska. Tento státní útvar ovšem vydržel pouze dvě desetiletí, neboť země byla roku 1939 znovu rozdělena. Tentokrát mezi nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz. V následujících šesti letech se Polsko nacházelo mezi zeměmi, které historik Timothy Snyder nazval „krvavými zeměmi“ Evropy.
V období 1939 -1945 zemřelo okolo pěti milionů Poláků, z nichž více než polovina byli polští Židé. Nacisté a Sověti rovněž zemi zbavili nejdůležitějších představitelů polské inteligence a duchovenstva. Varšava se proměnila v hromadu trosek a její okolí bylo poseto masovými hroby. Následovaly čtyři dekády komunistické dominance. Jedinou jiskru naděje pro Poláky představovala katolická církev.
Polsko po roce 1989
Od pádu komunismu v roce 1989 začalo Polsko pociťovat obrovský obrat k lepšímu. V čele protestního hnutí proti režimu, díky kterému se nakonec podařilo komunistickou nadvládu svrhnout, stála odborová organizace Solidarita, která následně zvítězila v prvních demokratických volbách a přinesla agresivní tržně orientované ekonomické reformy. Komunistická Polská sjednocená dělnická strana se proměnila v kapitalistický Svaz demokratické levice, která vyhrála volby v roce 1993 a 1995 a dovedla zemi k přijetí do NATO v roce 1999. V roce 2004 se Polsko stalo členským státem Evropské unie a začalo se sbližovat se svým bývalým nepřítelem – Německem.
Polská ekonomika mezitím po dobu dvou desetiletí prudce rostla (o více než čtyři procenta ročně) a byla v tomto ohledu nejrychlejší z celé Evropy. Polsko rovněž masivně investovalo do svých společností a infrastruktury.
Polsko je v současnosti šestou největší ekonomikou Evropské unie. Životní úroveň se mezi roky 1989 a 2012 více než zdvojnásobila. Země rovněž dosáhla 62 % úrovně prosperujících zemí, které se nacházejí v jádru Evropy. Tento úspěch vedl ekonoma Světové banky Marcina Piatkowskeho k tomu, že v nedávné zprávě uvedl, že Polsko pravděpodobně zažilo nejúspěšnějších dvacet let za více než posledních tisíc let své historie.
Jak se Polsku podařilo se takhle zásadně přenést přes opakované hrůzy své minulosti? Mitchell A. Orenstein pro Foreign Affairs zdůrazňuje, že při analýze polského úspěchu není možné se zaměřovat pouze na reformy, kterými země prošla v 90. letech, ale je nutný zevrubný pohled na dlouhou a problematickou historii Polska
Vzhůru na Západ!
Po celá století se Polsko potýkalo s geografickými problémy. Rozpoloženo na rovné a otevřené ploše východní Evropy bez jakýchkoliv přírodních hranic, které by ho oddělovaly od Německa na západě a Ruska na východě, se často ocitalo roztrženo mezi oběma zeměmi. Od roku 1569 do roku 1795 mělo Polsko své vlastní východní impérium: polsko-litevskou unii, která zaujímala rozsáhlé oblasti dnešního Běloruska, Estonska, Lotyšska a Ukrajiny. V dnešní době se však Polsko rozhodlo zařadit se k Západu, a to až do té míry, že Poláci nenávidí, když je jejich země řazena do východní Evropy. Zdůrazňují, že jejich země se nachází ve střední Evropě. I přesto, že někteří tuto změnu směru ukládají Evropské unii, tím opravdovým autorem polské západní transformace nebyl nikdo jiný než Josif Stalin.
Tento Stalinův mimovolný přínos byl způsoben násilnými změnami hranic, ke kterým sovětský vůdce po druhé světové válce přistoupil. Jeho největší prioritou byla expanze SSSR a tudíž si ponechal všechny části východního Polska, které v roce 1939 anektoval, a zemi to kompenzoval velkými kusy východních německých teritorií Slezska, Pomořanska a východního Pruska. Kromě fixace na navýšení rozlohy svého impéria se Stalin také soustředil na potrestání Němců. Z tohoto důvodu pak došlo k vyhnání milionů Němců z nových polských teritorií. Miliony Poláků tak byly přemístěny z anektovaného východu do nově „vyprázdněného“ západu.
Dnes je však jasné, že rozhodnutí Moskvy o přemístění Polska směrem na západ bylo zásadní chybou, jelikož jeho dlouhodobým efektem bylo přemístění Polska do sféry Německa. Současné Polsko je skutečně, do značné míry, Německem obydleným Poláky. Od té doby, kdy Německo tento stav podepsáním mírové smlouvy v roce 1990 oficiálně akceptovalo, Polsko se Němcům ještě více přiblížilo. A Varšava se v tomto přibližování prokázala být ochotným partnerem.
Tím, co z Polska částečně tvoří tak zajímavé místo pro investory je hloubka svazku, který ho s touto vedoucí evropskou ekonomikou svázal. Z tohoto vztahu však mají benefity obě země. Velká část německého strojního průmyslu je v současné době usazena v Polsku. Polsko je příjemcem velkého množství investic z německé strany a rovněž má k dispozici velký německý trh pro své zboží. Německo zase profituje z možnosti využívat Polsko jako nízkonákladovou, vysoce kvalitní platformu produkce k soutěžení s východní Asií. A skutečně, některé části německého průmyslu jsou schopné vyrábět zboží v Polsku za méně peněz, než by stálo jej vyrobit v Číně. Polsko rovněž nabízí Německu přátelské obchodní klima, mnoho vyškolené pracovní síly a kromě toho všeho také blízkost.
Německo za svůj úspěch v automobilovém průmyslu vděčí svému východnímu sousedovi. Ve své továrně v Poznani zaměstnává Volkswagen téměř sedm tisíc osob. Tito lidé vyrábí jednotlivé součástky pro automobily a okolo 155 000 komerčních automobilů každý rok. Skupina MAN zaměstnává čtyři tisíce dělníků v Polsku, kteří vyrábějí nákladní auta, městské autobusy a podvozky pro autobusy ve třech různých továrnách.
Auta a automobilové komponenty jsou v Polsku nyní hlavním vývozním artiklem, navzdory tomu, že tato země nemá žádnou vlastní světově známou automobilovou značku. Hlavní podíl připadne německé značce. To samé platí pro ostatní druhy průmyslu, jako například domácí spotřebiče a oděvy. Německé oděvní domy Hugo Boss například vyrábí své boty v továrně v polském městě Radom.
Jelikož je nyní Polsko klíčovou částí německého dodavatelského řetězce, stalo se velkou exportní ekonomikou. Jeho export nyní činí až 46 % HDP. Nedávná zpráva Morgan Stanley odhaduje, že třicet až čtyřicet procent polského exportu do Německa nyní skončí jako německý export do zbytu světa. Tato vzájemná závislost vysvětluje, proč je Německo zdaleka největším polským obchodním partnerem, který kupuje či prodává 25 % polského exportu a importu, což tvoří celkově okolo 12 % celkové polské ekonomiky.
Nic z výše zmíněného by však nebylo možné bez pomoci Evropské unie. Od roku 2004, kdy se Polsko stalo členem, EU pro něj a zbytek východní Evropy, alespoň co se týče podpory demokratické svobody, administrativních reforem a pomoci regionům liberalizovat trhy, udělala téměř zázraky.
Za posledních deset let investovala EU do polské infrastruktury okolo 40 miliard euro. Vybudovala dálnice, které Polsko nikdy nemělo, nahradila jeho zastaralé, přeplněné a často smrtelně nebezpečné dvouproudé dálnice, renovovala zchátralé vlakové stanice a koleje, čistila řeky a budovala širokou infrastrukturu. Během tohoto procesu se Polsko stalo největší stavební plochou Evropy. Mezi léty 2000 – 2013 celková délka polských dálnic a expresních cest vzrostla pětkrát. Dramaticky se tak snížila cena a čas nutný k transportu zboží na západ.
Podle Foreign Affaris by výhody měly přicházet i nadále: mezi léty 2014 až 2020 EU předpokládá, že do země napumpuje dalších 106 miliard euro. Tento příliv peněz se bude rovnat přibližně dvěma procentům polského ročního HDP, což je srovnatelné s tím, co Washington investoval do Evropy v podobě Marshallova plánu.
Vedení polského růstu
Kvůli centralitě mezinárodních investic do polské ekonomiky (většina jeho hlavních bank a podniků má zahraniční vlastníky), jeho závislosti na zahraničním obchodu a faktu, že mnoho Poláků pracuje za hranicemi své země, ekonomové Polsko často charakterizují jako „závislou tržní ekonomiku“. Tato závislost vytváří základní dilema: aby bylo Polsko schopné přitáhnout zahraniční investory a udržet si konkurenceschopnost, musí zároveň držet své platy při zemi.
Polské platy se nyní rovnají přibližně jedné třetině platů v rozvinutých zemích EU. Polští občané však ve velkém počtu cestují a také za hranicemi žijí a pracují a tudíž aspirují na vyšší standardy života. Právě tento fakt bude snahy Polska o udržení si výhody levné pracovní síly činit složitými.
Tímto problémem by se mělo Polsko zabývat zejména kvůli dalším zemím ze svého regionu s nízkými platy, které by mohly sloužit jako základny pro výrobu. Když výrobce počítačů Dell v roce 2009 přestěhoval svou továrnu z irského Limericku do polské Lodže, starosta Limericku s velkou škodolibostí předpověděl, že „Dell se stejně s největší pravděpodobností v horizontu šesti až osmi měsíců přesune z Polska na Ukrajinu“. To samé by se tak dalo říci i o mnoha ostatních zákaznických centrech, které se staly ústředními pilíři polské zaměstnanosti.
K překonání této výzvy musí Polsko zvýšit svou přidanou hodnotu a začít vyvážet špičkové technologie a znalostně zaměřené produkty (knowledge-intensive products). V současné době Polsko do výzkumu a rozvoje ve srovnání se svými více rozvinutými sousedy neinvestuje dostatečně – jedná se pouze o 0,7 % HDP ve srovnání s 2 % investic v poměru k HDP v EU jako celku.
Existuje však naděje, že Polsko svůj přístup změní. Největším přínosem je polský vzdělávací systém. Jedním z velmi mála přínosů komunistické vlády bylo to, že zanechal Polsko jako jednu z nejvíce vzdělaných zemí světa. Poláci od roku 1989 v investicích do vzdělávání pokračují, a to jak v podobě investic do výuky angličtiny, výstavby nových soukromých univerzit či účasti ve výměnném programu mezi evropskými univerzitami, který nese název Erasmus. Polsko má nyní druhý největší podíl studentů VŠ z celé Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj v Evropě (OECD). Díky boomu, který nyní prožívají malé polské technologické podniky, se zdá, že i cesta k high-tech technologiím není tak daleko.
V současnosti je pro Polsko největším strašákem to, že platy v zemi začnou rapidně růst, vytlačovat domácí investice a ohrožovat tak mezinárodní obchod. Polští politici tak ve snahách o udržení růstu země musí kráčet po tenké linii mezi uspokojením obav voličů a udržením si levné pracovní síly.
Toto dilema závislosti také vysvětluje, proč Polsko s největší pravděpodobností v blízké budoucnosti nepřijme euro. I přesto, že polská vláda a elity se původně přistoupení ke společné měně dožadovaly, finanční a úvěrová krize je přiměly ke změně názoru. Jedním z důvodu, proč Polsko krizi z roku 2008 přečkalo relativně klidně bylo i to, že bylo schopné devalvovat svou měnu, což Varšavě pomohlo udržet export a zaměstnanost v zemi. Ve chvíli, kdy v roce 2009 udeřila úvěrová krize, se Polsko spoléhalo na devalvaci a vládní stimuly za účelem vyhnutí se recesi, což z něj udělalo jedinou evropskou zemi, která tak učinila.
Varšava ví, že tím, že si bude udržovat svou vlastní měnu, způsobí to, že investoři budou muset platit transakční poplatky. Na druhou stranu to také přispěje k tomu, že bude země schopna udržet své platy při zemi. Foreign Affairs dodává, že eurobankovky nemáme v ulicích Krakowa či Gdaňsku očekávat do té doby, než se polské životní standardy přiblíží k těm v eurozóně.
Proč Polsko?
Poslední výzva, které Polsko čelí, a také ta výzva, na kterou by si potenciální investoři měli dát pozor, je rozsah toho, do jaké míry se v Polsku stejně jako v okolních zemích daří budovat efektivní byrokracii. Polsko se stále pohybuje na 41. místě z celkových čtyřiceti pěti míst žebříčku Transparency International o vnímání korupce (Corruption Perception Index) a žebříčku Světové banky, který je sestavený podle snadnosti podnikání v jednotlivých zemích. I přesto, že v Polsku podnikání představuje relativně malý risk – zejména v porovnání s podnikáním v Rusku – založit firmu tam může trvat až několik měsíců.
Některé firmy si stěžují, že Varšava upřednostňuje státem částečně vlastněné podniky a využívá regulací jako prostředku pro výběr vítězů výběrových řízení. Stěžují si i na to, že vláda nečiní dostatek pro to, aby odstranila bariéry pro růst. I přesto, že nabídek k investicím je mnoho, pomoc vlády je v této oblasti nepravděpodobná.
Navzdory tomu, že některé ostatní státy střední a východní Evropy nabízí obdobné možnosti, Polsko je v porovnání se svými sousedy stále atraktivnější variantou. Polsko má třicet osm milionů obyvatel, což je čtyřikrát více než počet obyvatel České republiky nebo Maďarska. To poukazuje na jeho velmi rozsáhlý domácí trh. I přesto, že ČR a Maďarsko mají bohatší a otevřenější ekonomiky, polská pracovní síla je mnohem levnější a jeho ekonomika roste rychleji. Současně jsou však jeho vládní struktury více vázané pravidly, než jeho hůře placených konkurentů jako jsou Bulharsko, Rumunsko či státy stojící mimo EU. Všechny tyto země tak musí pokračovat ve své cestě k technologicky sofistikovanějšímu průmyslu, aby dosáhly toho, že jejich občané dosáhnou vyšším životním standardům.
V některých ohledech je Polsko jakousi šablonou pro Evropu, což se německá kancléřka Angela Merkelová snaží podporovat. Polsko vyplnilo ziskovou mezeru na německém trhu strojního průmyslu a je schopné prosperovat z ekonomiky orientované na export založené na silné měně a utlumené domácí poptávce. Tento německý model sice vyvolal v jižní Evropě vlnu nevole, ale v Polsku funguje.
Varšavě se někdy kvůli tomu, jak zázračně se jí podařilo zvednout z popela druhé světové války, přezdívá „fénixovo město“. Mnoho investorů i řadových Poláků však nyní uvažuje nad tím, jak vysoko bude tento Fénix schopný vzlétnout. Ekonomové predikují, že polská ekonomika bude až do roku 2030 růst o 2,5 %. Nakonec se má stát jednou z dvaceti největších ekonomik světa předtím, než podlehne demografickému úpadku. Pokud by se Polsku podařilo vytvořit přátelštější obchodní prostředí, vybudovat ekonomiku založenou na vědomostech, povzbudit přistěhovalectví a porodnost, mohlo by růst ještě rychleji. Přeci jen, Poláci mají schopnost předčit všechna očekávání.
