Postup v některých mediálně známých kauzách může být technikou, jíž se obchází ústavní princip zákonného soudce až do takové míry, že umožňuje státnímu zástupci vybrat si soudce, jenž bude ve věci v přípravném řízení rozhodovat a vlastně též soudce, které by ve věci rozhodoval po podání obžaloby. Byť jen náznak takové možnosti považuji za nebezpečný, říká předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu Stanislav Rizman.
Jaké jsou podle vás největší problémy současného trestního řádu?
Víc než 60 zákonů, které novelizovaly trestní řád v období od roku 1990, se nemohlo nepodepsat na kvalitě zákona upravujícího trestní řízení. Všechny novelizace byly vedeny s upřímnou snahou zákon zkvalitnit, vylepšit a přizpůsobit společenským změnám, avšak někdy vedly k opačnému výsledku a vedly k nepřehlednosti, formulační těžkopádnosti některých ustanovení (např. ustanovení o vazbě, o odposlechu a záznamu telekomunikačního odposlechu) a někdy i k neprovázanosti jednotlivých ustanovení. Již tato skutečnost vyvolává potřebu komplexní rekodifikace trestního práva procesního, která by byla vedena jednotnou ideou.
Koneckonců již nová rekodifikace trestního práva hmotného přímo volala po současné rekodifikaci procesního práva, na čemž se shodla i většina odborníků podílejících se nějakým způsobem na této rekodifikaci. Považovali totiž za nezbytné, aby se novým procesním předpisem reagovalo na nejzásadnější změnu trestního práva hmotného spočívající v přechodu na formální pojetí trestného činu. Z toho, s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, plyne potřeba nové úpravy institutu zastavení trestního stíhání.
Dle mého názoru si přehodnocení vyžaduje mimo jiné i zákonná formulace zákazu reformace in peius. Současná úprava vede ve výsledku až k paradoxním rozhodnutím. Jsem přesvědčen, že by skutečně postačovalo, pokud by zákaz změny k horšímu týkal pouze uloženého trestu, event. sankce. Argumentaci, že současná úprava a její výklad chrání právo obviněného na odvolání, nepovažuji za přesvědčivou. Koneckonců v některých jiných evropských státech tento princip vůbec neaplikují a porušování lidských práv jim žádný mezinárodní orgán nevytýká.
Měl by zákonodárce jít cestou nějaké komplexní novely trestního řádu, nebo je potřeba přijmout úplně nový zákon?
Jak jsem již výše zmínil, od roku 1990 byl, pokud jsem se při počítání nespletl, trestní řád novelizován sedmašedesátkrát. Další dílčí novely, které by se víceméně náhodně, a ne systematicky dotýkaly jednotlivých kapitol nebo institutů, by těžko přispěly k významnému zkvalitnění zákona, proto podle mého názoru je vhodné přistoupit k rekodifikaci zákona upravujícího trestní řízení.
Vnímáte jako problém současnou úpravu místní příslušnosti především v přípravném řízení, a to i s ohledem na výrok Ústavního soudu týkající se Davida Ratha?
Považuji za vhodné upravit přímo v trestním řádu otázku příslušnosti státního zástupce a podmínky pro změnu příslušnosti a postup při delegaci. Na tento problém upozorňují poslední mediálně populární trestní věci a neprůhlednost postupu při jejich delegování státnímu zastupitelství, které není příslušné na základě obecných principů. Na problematičnost tohoto postupu poukázal ve svých článcích např. doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, ale i další právníci. Poukazovalo se přitom na nebezpečí, že tento postup může být technikou, jíž se obchází ústavní princip zákonného soudce až do takové míry, že umožňuje státnímu zástupci vybrat si soudce, jenž bude ve věci v přípravném řízení rozhodovat a vlastně též soudce, které by ve věci rozhodoval po podání obžaloby. Byť jen náznak takové možnosti považuji za nebezpečný a proto považuji za potřebné čelit takovému podezření změnou trestního řádu.
Samozřejmě, že není problémem místní příslušnost soudů po podání obžaloby, ale problém je ne příliš transparentně upravená místní příslušnost státního zastupitelství, procesní podmínky a postup při tzv. delegaci. Z hlediska soudů může být problémem řešení otázky příslušnosti soudu k úkonům přípravného řízení, pokud je v řízení věcně příslušný krajský státní zástupce. Dle současné právní úpravy si v podstatě může vybrat ze všech okresních soudů v kraji, soud, jenž pak bude v průběhu celého přípravného řízení příslušný k úkonům přípravného řízení.
Kritice se nevyhne ani délka a složitost trestního řízení, takzvaný soudní ping pong. Lze tuto situaci řešit i bez omezení práv stran?
Nepochybně si přehodnocení vyžadují i další otázky, zejména s přihlédnutím k potřebě jistého zrychlení, zpružnění trestního řízení.
Dle mého názoru si vyžaduje změnu odvolací řízení, v němž by měl být výrazně posilněn apelační princip, ale i zavedena jistá povinnost koncentrace odvolacích námitek, aby nebylo možno bez zásadního důvodu v odvolacím řízení přicházet se stále novými námitkami, odvolání jakoby neustále doplňovat, a to zejména za situace, že strana je zastoupena advokátem.
Kasační rozhodnutí by mělo být spíše výjimkou, ale pokud by již došlo k vrácení věci soudu prvního stupně, přimlouvám se za to, aby věc byla přidělována jinému soudci (senátu), a aby původní soudce, který ve zrušeném rozhodnutí již svůj názor na tuto věc vyjádřil, nebyl nadřízeným soudem nucen rozhodovat proti svému původnímu přesvědčení. Jsem si vědom komplikací, které by byly s takovým postupem spojeny, a proto si myslím, že by se nemusel aplikovat bezvýjimečně. Své místo by mohl mít např. při rozdílném závěru nalézacího a odvolacího soudu ohledně skutkového stavu.
Říká se, že mnozí policisté a státní zástupci mají své soudce, kteří jim vycházejí vstříc více než jiní, ať už jde o uvalování vazby či nařizování odposlechů. Lze s tím něco dělat v rámci trestního řádu, nebo jde čistě o profesionální a morální integritu daného soudce, který rozhoduje?
V tomhle tom směru nemám konkrétní informace a má odpověď by taky byla čirou spekulací. Něco je však naznačeno již v předchozích odpovědích.
Jak se díváte na různé protikorupční instituty, jako je korunní svědek či spolupracující obviněný?
Jedná se o poměrně nové instituty v našem procesním právu. Do značné míry kopírující zahraniční právní úpravy. To však tyto instituty nedegraduje a je úkolem zejména soudů se s věrohodností důkazů, které tito svědci či obvinění přinášejí do trestního řízení, vypořádat. Celkově mohu konstatovat, že po počáteční nedůvěře se na tyto instituty dívám s pochopením, vycházeje z úvahy, že chceme-li něco (důkaz nebo důkazy) v boji proti korupci získat, musíme těm, jež mohou tyto důkazy přinést, taky něco nabídnout.
Nepřípustnost svědectví policistů? Nepochopitelná mediální kampaň
Mediálně je dnes propíráno rozhodnutí NS o nepřípustnosti policejního svědectví z místa činu. Můžete to vysvětlit?
K této mediální kampani v Právu a zpravodajském portálu novinky.cz vydal Nejvyšší soud tiskové prohlášení 6. 2. 2014. Ohradili jsme se v něm proti neobjektivní a nedůvodné kritice, která v podstatě dezinformovala občany a rozladila policisty. Zde mohu pouze zopakovat, že kritizované rozhodnutí vychází z ústavní a zákonné úpravy, a je proto překvapující tak bouřlivá reakce po roce od jeho vydání. Nejedná se o nějakou svévoli Nejvyššího soudu, ale senát ve svém rozhodování vycházel jak z judikatury obecných soudů, tak z judikatury Ústavního soudu. Zejména pak z nálezu II. ÚS 2014/2007. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, ale i v dalším rozhodnutí z roku 2012 vyšel ze zásady, že nikdo není povinen sám sebe obviňovat z trestného činu, že každý obviněný má být nejdříve náležitě poučen, a až potom lze jeho vyjádření před policejním orgánem považovat za důkaz o vině. Dále z toho, že osoby, u nichž v budoucnosti přichází v úvahu, že by mohly být v procesním postavení svědků, mají být nejdříve řádně poučeny, a až pak lze vycházet z jejich vyjádření před policejním orgánem. Tento nedostatek nelze zhojit s tím, že jako svědka vyslechneme policistu, který bude vypovídat ne ke skutku, který je předmětem řízení, jež však neviděl, ale k tomu, co mu o něm (údajně) řekla další osoba. Podle trestního řádu o takovéto informaci má sepsat policista úřední záznam, který však v zásadě nemůže sloužit jako důkaz, ale pouze jako podklad (informace), kterým směrem vést dokazování. Nejvyšší soud však nikdy nekonstatoval, že policista, který viděl zločin (byl svědkem zločinu), nemůže vypovídat jako svědek.
Jak se díváte na současnou úpravu zastavení trestního řízení? Neměla by se změnit například tak, že by měla právo zastavit přímo policie, případně, že by se naopak žalovalo vše, a rozhodl by soud?
Určitě ne. Dominus litis je státní zástupce a nelze jeho postavení ve vztahu k policii takto zeslabovat. A druhý extrém naznačený v otázce nepřichází v úvahu nejméně ze dvou důvodů. Předně by vystavoval strastem trestního řízení i člověka, u něhož by již v přípravném řízení bylo jasné, že jeho odsouzení nepřichází v úvahu. Navíc by tento postup vedl ke zbytečnému a neúměrnému zatěžování soudů.
Řada právníků si stěžuje i na složitost přípravného řízení. Vnímáte to rovněž jako problém?
Nevím, v čem je spatřována složitost přípravného řízení. Nevím, zda ti, co si na ni stěžují, myslí na právní úpravu tohoto stádia řízení nebo na rozsah dokazování nebo na co? Osobně mě někdy udivuje rozsah dokazování. Mám dojem, že se někdy provádí nadbytečné množství různých důkazů, výslechů vyžadují se písemnosti, různé zprávy apod., které vedou pouze k nabobtnání spisu, ale k objasnění věci přispívají pramálo.
Dušan Šrámek
