Ministerstvo spravedlnosti, státní zastupitelství, soudy ani Policie ČR nevedou statistiku, kolik lidí bylo informováno o tom, že byli odposloucháváni. Tuto povinnost jim přitom za zákonem daných podmínek nařizuje trestní řád. Nejde o malou skupinu lidí: je jich kolem osmi stovek ročně.
„Je to problém. Je to poměrně velké číslo. Ten problém spočívá v tom, že kde není žalobce, není soudce. Ti lidé sice byli odposloucháváni, ale nemohou se domoci svého práva na přezkum správnosti tohoto rozhodnutí, protože vůbec nevědí, že byli odposloucháváni. Příslušný paragraf trestního zákona je navíc formulován poměrně vágně, takže z něho plyne, že informaci podává ten, ten, anebo ten. Závěr, že informaci podává onen orgán, který věc pravomocně skončil, je sice logický, ale z dikce zákona explicitně nevyplývá. Na ustavujícím zasedání komise jsme o této věci mluvili, zjistili jsme, že vůbec nevíme, kolik těch lidí je, jak jsou zpravováni o tom, že jsou odposloucháváni, a budeme se tím dále zabývat,“ říká předseda sněmovní komise pro kontrolu operativní techniky poslanec Daniel Korte (TOP 09).
Podle poslance je možné řešení v tom, že komise může v rámci výroční zprávy podat návrh na případnou legislativní změnu, která by příslušné ustanovení paragrafu 88 zpřesnila, aby bylo jasné, na koho ta povinnost padá. „Zároveň budu žádat, aby komise dostávala v souvislosti se zprávou o odposleších i doplnění o informování. Bez této statistiky nelze zjistit, zda tuto povinnost příslušné orgány plní.“
Policie se chlubí tím, že účinnost odposlechů se prokázala, tedy že zjištěné informace byly použity v trestním řízení, u 78 procent případů. U zbylých 22 procent, což představuje odhadem osm stovek lidí za rok, takové spojení prokázáno nebylo, a povolení odposlechu bylo tedy zbytečným zásahem do jejich soukromí. Policie ani vnitro o počtu těchto lidí a o tom, jak byli informováni, nevede podrobnou statistiku.
Analýza, kterou MV vypracovává vždy v polovině následujícího roku, je přitom jinak velice podrobná, včetně naznačení určitých trendů. Ta loňská, která obsahuje čísla za rok 2012, například konstatuje, že k přípravě a organizaci trestné činnosti využívají pachatelé stále více i moderních technologií, zejména elektronických a telekomunikačních prostředků, takže je možné si udělat i určitou představu o tom, zda se například odposlechy nezneužívají.
Zatímco v roce 2011 evidovali tři největší mobilní operátoři na českém trhu přes 13 milionů klientů, o rok později je to již přes 15 milionů klientů. „Především při organizované trestné činnosti pachatel zcela běžně mění SIM kartu a telefonní číslo třeba i několikrát za den, každé číslo se však započítává jako nově nasazený odposlech. Téměř 39 % odposlechů ukončených v roce 2012 souviselo s šetřením trestné činnosti s prvkem organizovanosti. Při analyzování příčin a míry nárůstu využívání odposlechů telekomunikačního provozu je proto třeba zohledňovat a vyhodnocovat i aktuální vývoj na telekomunikačním trhu,“ vysvětluje mluvčí MV Pavel Novák.
Od roku 2010 počty odposlechů opět rostou
V rámci celé České republiky policie odposlouchávala v roce 2012 3 965 osob, což představovalo celkem 6 241 odposlouchávaných linek. Zatímco do roku 2009 vykazuje počet odposlechů výrazně sestupnou tendenci, od roku 2010 se směr vývoje mění. V roce 2012 se počet odposlechů zvýšil o 475 úkonů (8,2 %). Přesto je při porovnání počtu odposlechů realizovaných v roce 2004 a v roce 2012 vidět značný pokles (o 3 369, tj. 35,1 %). Na poklesu odposlechů se projevila především aféra z roku 2006, kdy se zjistilo, že policie odposlouchávala některé poslance ODS (Jan Vidím, Ivan Langer), respektive jejich rodinné příslušníky, a následné legislativní úpravy, včetně informační povinnosti. Laxní přístup k nasazování odposlechů charakterizoval výrok policejního prezidenta Jiřího Koláře z roku 2004. „Mě ta myšlenka vůbec netrápí. Já vedu rozhovory a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.“
O tom, že problém informovanosti může být reálný, svědčí i to, že dodnes nebyli informováni například tři bývalí poslanci ODS, obvinění v tzv. kauze Nagyová z korupce, ačkoli jejich věc byla již pravomocně skončena. Informační povinnost sice může být prolomena v případech, že se jedná o organizovanou skupinu, o to ale v tomto případě podle Korteho nejde. „Prostě platí, že do tří měsíců od pravomocného ukončení věci měli být informováni. Nějaká následná trestní stíhání s tím nesouvisejí, protože jejich trestní stíhání již bylo pravomocně zastaveno. To je naprosto nesmyslná konstrukce, a je-li tomu tak, tak je to nehorázná a nejapná výmluva, a jde o porušení zákona.“
Dušan Šrámek
