Je možné, že se velké ekonomiky bez pomoci podpůrných politik nevrátí k plné zaměstnanosti a silnému růstu? Tuto otázku se snaží odpovědět Lawrence Summers, přední americký ekonom a klíčový ekonomický stratég Clintnovy i Obamovy administrativy pro Financial Times.
Své znepokojení opíral o několik bodů. Zaprvé, i přesto, že k finančním obnovám docházelo většinou před čtyřmi lety, obnova držela krok s populačním růstem a s klasickým růstem produktivity pouze ve Spojených státech. V ostatních částech industriálního světa byla horší. Zadruhé, zjevně neudržitelné bubliny a uvolňování úvěrových standardů v polovině uplynulé dekády společně se snadno dostupnými penězi stačilo pouze k dosažení mírného ekonomického růstu.
Zatřetí, krátkodobé úrokové sazby jsou výrazně omezeny nulovou dolní hranicí: reálné sazby nemusí klesnout tak hluboko, aby pobídly dostatečné množství investic, což by následně vedlo k plné zaměstnanosti. A konečně začtvrté, v takovýchto situacích se stává, že padající příjmy a ceny, či alespoň nižší než předpokládané, pravděpodobně zhorší výkonnost ekonomiky tím, že přimějí zákazníky a investory odložit své investice a redistribuovat příjmy a bohatství od dlužníků, kteří utrácejí více, k těm, kteří utrácejí méně.
Závěry z těchto myšlenek jsou takové, že předpoklad, že se někdy navrátí klasické ekonomické a politické podmínky, již nelze dále udržovat. Podívejme se na Japonsko: hrubý domácí produkt „země vycházejícího slunce“ je v dnešní době o dvě třetiny nižší, než se předpokládalo o generaci dříve, a to i přesto, že úrokové sazby jsou na nule již několik let.
Stojí za to zdůraznit, že japonské HDP zklamal v pěti letech po vzniku ekonomických bublin na konci 80. let méně, než HDP Spojených států od roku 2008. V dnešní Americe je HDP více než deset procent pod hranicí toho, co bylo předpovídáno před vypuknutím ekonomické krize.
Pokud jsou obavy ze sekulární stagnace pro současnou ekonomickou situaci relevantní, existují samozřejmě i hluboké politické důsledky. „Než ale přejdeme k politice, je nutné se zabývat dvěma ústředními otázkami, které se vztahují k sekulární stagnaci,“ píše pro FT Lawrence Summers.
Nejsou na pořadu dne snahy o zrychlení růstu, a to jak ve Spojených státech, tak i všude jinde? Vzhledem k nejnovějším statistickým číslům, silným akciovým trhům a zpřísnění fiskální politiky je rozhodně možné myslet pozitivně. Je rovněž nutné poznamenat, že strach ze sekulární stagnace byl běžný na konci druhé světové války. Ukázalo se však, že tento strach byl zbytečný. V současnosti by sekulární stagnace podle Summerse měla být nahlížena jako něco, proti čemu se můžeme pojistit, nikoli jako osud, na který musíme rezignovat.
Je rovněž nutné podotknout, že dosažení únikové rychlosti se v konsenzuálních předpovědích objevuje již několik let. Ostatně byli jsme také svědky několika jeho falešných úsvitů, jako například v Japonsku v 90. letech. V zásadě je možné říci, že i kdyby ekonomika v roce 2014 akcelerovala, neexistují záruky toho, že bude schopna udržet trvalý růst na normální úrokové míře. Evropě a Japonsku je predikováno, že rostou hluboko pod úrovní USA. Inflace je napříč průmyslovým světem pod cílovou hranicí a nesignalizuje, že by měla začít růst. To ukazuje na chronický nedostatek poptávky.
Zadruhé, proč by se ekonomika neměla vrátit zpátky do normálu poté, co důsledky ekonomické krize pominou? Existuje snad důvod k tomu, aby se věřilo, že vyvažování reálných úrokových sazeb klesá? Existuje mnoho a priori důvodů, proč se snížila úroveň výdajů na daný soubor úrokových sazeb. Investiční zájem mohl být snížen v důsledku pomalejšího růstu pracovní síly a možná i pomalejším růstem produktivity. Spotřeba může být snížena v důsledku prudkého zvýšení podílu příjmů v držení velmi bohatých a rostoucí podíl příjmů těch, kteří akumulují kapitál. Averze k riziku se zvýšila v důsledku krize a zvýšením šetření. Jak ze strany státu, tak ze strany spotřebitelů.
Krize zvýšila náklady finančního zprostředkování a zanechala po sobě obrovská předlužení. Pokles nákladů na zboží dlouhodobé spotřeby, a to zejména toho, které souvisí s informačními technologiemi, znamená, že stejná úroveň úspor zakoupí každým rokem více kapitálu.
Nižší inflace znamená, že jakákoli úroková sazba se promítá do vyšší sazby po zdanění, než tomu bylo v době, kdy byla míra inflace vyšší. Logika je v tomto případě podepřena důkazy. Po mnoho let měly výnosy indexovaných dluhopisů sestupný trend. Reálné úrokové míry USA jsou v pětiletém horizontu v podstatě negativní.
Někteří odborníci jsou toho názoru, že víra v sekulární stagnaci vyjadřuje, že ekonomické bubliny jsou nezbytné k podpoře poptávky. Tato myšlenka však zaměňuje předpověď s doporučením. Je samozřejmě lepší podpořit poptávku tím, že dojde k podpoře produktivních investic nebo vysoce ceněného zboží, než tím, že bude docházet k umělému vytváření bublin. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že nízké úrokové sazby zvyšují hodnotu aktiv a podněcují investory, aby více riskovali. Takže riziko finanční nestability poskytuje ještě další důvod, proč je preventivní strukturální stagnace tak důležitá, zakončuje své úvahy Lawrence Summers.
