Student Bernanke
Ke konci roku 2009 bylo jasné, že Bernanke, pomyslný student deprese, svou zkoušku složil. Ale jeho druhé funkční období, které začalo v roce 2010, pro něj představovalo zcela jinou zkoušku. Jednalo se o zkoušku Bena Bernanka jakožto monetárního teoretika.
„Jsem si jistý, že Fed by udělal vše nezbytné pro to, aby se vyvaroval vážné deflaci ve Spojených státech“, prohlásil Bernanke v roce 2002. „Centrální banka, jejíž obvyklá úroková sazba klesla na nulu, ještě zdaleka nepřišla o všechny své trumfy,“ cituje Financial Times.
V roce 2002 byly podivné nápady Bena Bernanka – jako například nákup dlouhodobých aktiv či zastavení růstu výnosů dluhopisů – pouze teoretizováním nejbláznivějšího člena představenstva Fedu. V létě 2010 se však hrozba deflace v americké ekonomice stala vážnou hrozbou. Nezaměstnanost byla stále na hodnotě 9,5 %. Inflace spotřebitelských cen neúprosně padala.
V následujících letech přistupoval Fed k jednomu kolu kvantitativního uvolňování za druhým, tyto nákupy aktiv centrální banky jsou známé jako QE2, QE3 a Operace Twist. To slibovalo nízké úrokové sazby do poloviny roku 2013, poté do konce do roku 2014, následně do poloviny roku 2015 a nakonec do té doby, než se zaměstnanost dostane na 6,5 %. Důvodem k tomuto rozhodnutí byla důvěra Fedu v Bernankeho vizi efektivní politiky s úrokovou mírou na nule.
Fed čelí velké kritice
Tato politika Fedu si však vysloužila velkou kritiku ze všech stran. Kritiky navíc nadále přibývá. „Jestřábi“, jak se přezdívá ekonomům upřednostňujícím fiskální politiku, například předpovídali inflaci. Dnes je již ale jasné, že jejich předpovědi byly špatné. Aby však mohly být úplně zavrženy, je třeba, aby se Fed vyrovnal se svou bilancí, která již překonala čtyři biliony dolarů.
Kritika ze strany holubic, tedy ekonomů upřednostňujících monetární politiku, je zajímavější. Řadí se mezi ně několik Bernankeho kolegů, monetárních ekonomů jako je například Paul Krugman. Ten je toho názoru, že činy předsedy Fedu nebyly v souladu s jeho ambiciózními plány, které popsal ve svém projevu z roku 2002. Ostatní, jako Michael Woodford z Kolumbijské univerzity, tvrdí, že Fed užil špatných nástrojů.
„Já bych jim tak dobré známky za tuto krizi neuděloval,“ cituje Financial Times Laurence Balla, profesora ekonomie na univerzitě Johna Hopkinse. „To, čeho dosáhli, sice vypadá v porovnáním s tím, kolik miliard dolarů je ve hře, velkolepě, ale například jejich snahy v oblasti obnovy zaměstnanosti byly neadekvátní,“ řekl Laurence Ball.
Jedním z důvodů je přirozená starost centrální banky o využívání inovativních a nových nástrojů. Je také důležité brát v úvahu to, čím byl Bernanke limitován, totiž Federálním výborem volného trhu (Federal Open Market Committee) a nepříznivě naladěným Kongresem. A také tím, jak přeorientoval Fed na stabilní a agresivní akce.
„Dále je tu také výbor, u jehož stolu sedí devatenáct osobností,“ cituje Financial Times Richarda Fishera, prezidenta Fedu v Dallasu, jenž je jedním z nejdéle sloužících členů FOMC (Federal Open Market Committee) a byl odpůrcem QE. „Myslím si, že existují limity toho, co mohl udělat,“sdělil Fisher.
Pravděpodobně nejférovější cestou, jak soudit Bena Bernankeho, je podívat se na čísla. Konkrétně jedno číslo je šokující: za své osmileté funkční období a navzdory kolosální finanční krizi, byl průměrný růst inflace 1,8 %. Cíle Fedu byly 2 %. Pokud tedy bylo jeho cílem zabránit deflaci, můžeme říci, že uspěl.
USA se rovněž dařilo lépe než většině ostatních vyspělých ekonomik. A to i přesto, že byly epicentrem finanční krize. HDP na obyvatele v USA je vyšší než byl v roce 2007. Ve Velké Británii, Francii a Itálii je výrazně nižší. USA se daří podobně jako Kanadě, která byla krizí zasažena podstatně méně.
Jak velkou zásluhu má na výše zmíněné situaci v americké ekonomice monetární politika, to je těžké odhadnout. Série nezávislých dluhových krizí zasáhla eurozónu. Ve Spojených státech byly fiskální politiky utaženy dříve než kde jinde, ale destruktivní boje o rozpočet v Kongresu po roce 2010 byly pro Bernankeho konstantní frustrací. Pravděpodobně není náhodou, že se Spojeným státům dařilo lépe poté, co zavedly více agresivnější monetární politiku než ostatní státy.
Finálním testem bude srovnání předchozích finančních krizí a zjištění, zda tato byla něčím jiná. V srpnu 2010 Bernanke přednesl projev, ve kterém představil plán Fedu na další kolo takzvaného druhého kvantitativního uvolňování (QE2), ve kterém mělo dojít k odkoupení aktiv za celkově 600 miliard dolarů. Dalším řečníkem byl toho dne Vincent Reinhart, který představil plán zvaný After the Fall. Tento plán ukazoval, že v dekádě následující po finanční krizi by se bohatá země měla potýkat s o pět procentních bodů vyšší nezaměstnaností než v předchozích letech. Po šesti letech se stav nezaměstnanosti v USA průměrně pohybuje okolo 3,3 procenta výše. To by se mělo ještě zlepšit před dokončením první dekády.
Na druhou stranu byl během těchto šesti pokrizových let růst HDP v ostatních zemích průměrně o 1,5 procentního bodu níže, zatímco v USA je zatím o 2,1 procenta nižší. Jedná se sice o horší výsledek, ale srovnávané země byly menší.
Pravdou je, že monetární politika ani Ben Bernanke neumí dělat zázraky. Nicméně až bude odcházet z mramorového paláce Fedu na Constitution Avenue, může tak učinit se vztyčenou hlavou, zakončuje pro Financial Times svou analýzu Robin Harding.
