Ve vedení americké centrální banky pomalu končí Ben Bernanke. Vystřídá ho Janet Yellenová. Při nástupu Bernankeho do funkce šéfa Federálního rezervního systému (Fed) byly vyhlídky pro americkou ekonomiku pozitivní. Netrvalo však dlouho a nový šéf Fedu musel čelit finanční krizi obrovského rozsahu. I přesto, že na komplexní analýzu jeho působení je ještě brzy, Financial Times přichází s alespoň částečným rozborem jeho působení.

Ve Washingtonu byl v listopadu 2005, kdy si šel Ben Bernanke pro potvrzení přijetí do úřadu, sychravý den. Pro americkou ekonomiku však v tu chvíli paradoxně vypadalo vše velmi jasně. Růst byl na cestě k dosažení tří procent a ceny nemovitostí měly před sebou dalších pět měsíců růstu, popisuje Robin Harding z Financial Times.

Senátoři byli ze skromného akademika nadšení a v rozhovorech nešetřili superlativy. „Vynikající schůzka“, vyjádřil se tehdy Richard Shelby, předseda Bankovního výboru z Republikánské strany. „Neuvěřitelně působivé“, cituje Financial Times Demokrata Chrise Dodda.

Bernanke o sobě dal světu vědět již po několika málo letech svého působení v Radě guvernérů. Nechal se slyšet, že Fed nikdy nedopustí vznik další Velké hospodářské krize a pronesl několik velmi odvážných projevů, ve kterých například kritizoval vedení japonské centrální banky kvůli deflaci.

Mohlo by vás zajímat

Během potvrzujícího slyšení se objevil i jeden prorocký okamžik. „Doufám, že se ve své funkci nebudete muset potýkat s krizí, i když si osobně myslím, že tomu tak bude“, řekl tehdy Richard Shelby. Financial Times také cituje sebevědomou Bernankeho odpověď: „Určitě vynaložím všechno své úsilí na to, abych byl připraven na to, co by mi mohlo stát v cestě“.

O pouhých osmnáct měsíců později stál pan Bernanke tváří tvář finanční krizi a recesi, která otestovala jak jeho slib odvrátit vznik nové deprese, tak i jeho víru v to, že centrální banka může vždy ekonomiku stimulovat. A to i v případě, že se úrokové sazby nachází na nule.

Na celkovou bilanci je příliš brzy

Bude trvat ještě několik let, než bude možné objektivně posoudit bouřlivé období Bena Bernanka. V únoru ho ve funkci vystřídá Janet Yellenová, a tak je čas na alespoň předběžné zhodnocení toho, jestli cíle, které si Bernanke předsevzal, splnil.

Ekonomika Spojených států je stále daleko od dosažení plné zaměstnanosti, ale férová analýza dat, která ukáže hloubku a závažnost finanční krize, zajisté přiřkne Bernankemu velké zásluhy na stabilizaci a obnovení růstu ekonomiky, píší Financial Times.

„Dle mého názoru měnová politika Fedu výrazně přispěla k obnově americké ekonomiky“, říká Carmen Reinhartová, profesorka ekonomie na Harvardské univerzitě, jejíž výzkum minulých finančních krizí pomáhá s nastíněním možných důsledků současných problémů. „Pokud bychom měli srovnat rozsah počátečního poklesu s předchozími americkými krizemi, Fedu bych udělila dobré známky,“ řekla Financial Times Reinhartová.

Místo, které Ben Bernanke v dějinách zaujme, se bude pravděpodobně od těchto pomyslných známek odvíjet. Krize přetrvává, a to jak ve Spojených státech, tak i ve světě. „Bylo možné ji zvládnout i lépe?,“ zamýšlí se Robin Harding.

Nejprve je třeba vzít v úvahu, zda šéf Fedu neměl na krizi určitou osobní zásluhu. Pokud ano, veškerá sláva, která mu je nyní přičítána za vedení americké centrální banky v průběhu krize, ztrácí rychle na síle. Bernanke se ve finanční politice aktivně pohyboval mezi roky 2002 až 2006, tedy v letech, kdy se postupně utvářely realitní a finanční bubliny. Fed byl rovněž zodpovědný za regulaci některých bank, které se později dostaly do problémů.

Historici vystaví viníkům celkovou bilanci až poté, co budou mít k dispozici veškerá potřebná data. Faktem zůstává, že Ben Bernanke vyslovil své znepokojení nad cenami nemovitostí ještě před vznikem krize. V roce 2005 totiž představil tehdejšímu prezidentu USA Georgi W. Bushovi prezentaci, ve které simuloval ekonomické dopady situace, kdy by došlo k pádu cen nemovitostí, informovali Financial Times lidé, kteří byli této prezentaci osobně přítomni.

Stejně jako většině ostatních ekonomů i Bernankemu unikly signály hrozeb, které trh s nemovitostmi vysílal finančnímu systému. Za to na něj padá vina. Sice se neangažoval ve velkých deregulacích 90. let, ale rovněž proti nim nevaroval.

V současnosti to vypadá, že Bernanke bude s největší pravděpodobností považován za jednoho z těch tvůrců finančních politik, kteří selhali v prevenci krize, ale nebyli těmi, kteří ji způsobili. Vina za toto selhání bude takříkajíc „kolektivní“.

Druhým úhlem pohledu je doba průběhu krize samotné. V té Bernankeho hvězda září zcela jasně. Během prvního roku a polovinu celé finanční krize šla data cen nemovitostí, ekonomického růstu, mezinárodního obchodu a pádů bank ve stopách Velké hospodářské krize. Svět tak dlouho hleděl přímo do propasti.

Od poloviny roku 2009 se však tato data rozdělila. Zatímco v letech 1930 až 1931 Spojené státy dále směřovaly k dalším pádům bank, úvěrovým kontrakcím a hlubší recesi, v roce 2009 Spojené státy započaly stabilní zotavování. Právě to představuje úspěch Fedu a Bena Bernankeho při stabilizaci bank a finančního systému.

„Ben Bernanke si zaslouží velké uznání za své jednání během krize“, cituje Financial Times Marvina Goodfrienda, bývalého vedoucího představitele Fedu, jenž nyní působí jako profesor na univerzitě Carnegie Mellon v Pittsburghu. Rozpoznat problém rozbití privátních úvěrových trhů a následně je opravit i za cenu riskování bilance Fedu bezprecedentního rozsahu, to vyžadovalo dovednost a odvahu, která nesmí být podceňována, doplňuje Goodfriend.

Jeden okamžik během krize však stále zůstává kontroverzní. Máme na mysli 15. září 2008. Fed a ministerstvo financí USA tehdy nechali zkrachovat banku Lehman Brothers. To byl okamžik, kdy se úvěrová tíseň změnila v paniku. Dle kritiků to byla zásadní chyba ve vedení finanční krize.

Bernanke to obhajuje tím, že Lehman Brothers byla hluboce insolventní a že Fed ji chtěl zachránit. K utrácení veřejných peněz však bylo kompetentní pouze ministerstvo financí. Navíc, pokud by Fed porušil všechna pravidla a využil své bankovní bilance k tomu, aby udržel Lehman Brothers nad vodou, Kongres by s největší pravděpodobností neodhlasoval plán na vykoupení špatných hypotečních úvěrů (TARP – Troubled Asset Relief Programme), což by vedlo k tomu, že by krach čekal nějakou jinou banku – pravděpodobně Citigroup, Merill Lynch nebo Wachovia, píší Financial Times.

Student Bernanke

Ke konci roku 2009 bylo jasné, že Bernanke, pomyslný student deprese, svou zkoušku složil. Ale jeho druhé funkční období, které začalo v roce 2010, pro něj představovalo zcela jinou zkoušku. Jednalo se o zkoušku Bena Bernanka jakožto monetárního teoretika.

„Jsem si jistý, že Fed by udělal vše nezbytné pro to, aby se vyvaroval vážné deflaci ve Spojených státech“, prohlásil Bernanke v roce 2002. „Centrální banka, jejíž obvyklá úroková sazba klesla na nulu, ještě zdaleka nepřišla o všechny své trumfy,“ cituje Financial Times.

V roce 2002 byly podivné nápady Bena Bernanka – jako například nákup dlouhodobých aktiv či zastavení růstu výnosů dluhopisů – pouze teoretizováním nejbláznivějšího člena představenstva Fedu. V létě 2010 se však hrozba deflace v americké ekonomice stala vážnou hrozbou. Nezaměstnanost byla stále na hodnotě 9,5 %. Inflace spotřebitelských cen neúprosně padala.

V následujících letech přistupoval Fed k jednomu kolu kvantitativního uvolňování za druhým, tyto nákupy aktiv centrální banky jsou známé jako QE2, QE3 a Operace Twist. To slibovalo nízké úrokové sazby do poloviny roku 2013, poté do konce do roku 2014, následně do poloviny roku 2015 a nakonec do té doby, než se zaměstnanost dostane na 6,5 %. Důvodem k tomuto rozhodnutí byla důvěra Fedu v Bernankeho vizi efektivní politiky s úrokovou mírou na nule.

Fed čelí velké kritice

Tato politika Fedu si však vysloužila velkou kritiku ze všech stran. Kritiky navíc nadále přibývá. „Jestřábi“, jak se přezdívá ekonomům upřednostňujícím fiskální politiku, například předpovídali inflaci. Dnes je již ale jasné, že jejich předpovědi byly špatné. Aby však mohly být úplně zavrženy, je třeba, aby se Fed vyrovnal se svou bilancí, která již překonala čtyři biliony dolarů.

Kritika ze strany holubic, tedy ekonomů upřednostňujících monetární politiku, je zajímavější. Řadí se mezi ně několik Bernankeho kolegů, monetárních ekonomů jako je například Paul Krugman. Ten je toho názoru, že činy předsedy Fedu nebyly v souladu s jeho ambiciózními plány, které popsal ve svém projevu z roku 2002. Ostatní, jako Michael Woodford z Kolumbijské univerzity, tvrdí, že Fed užil špatných nástrojů.

„Já bych jim tak dobré známky za tuto krizi neuděloval,“ cituje Financial Times Laurence Balla, profesora ekonomie na univerzitě Johna Hopkinse. „To, čeho dosáhli, sice vypadá v porovnáním s tím, kolik miliard dolarů je ve hře, velkolepě, ale například jejich snahy v oblasti obnovy zaměstnanosti byly neadekvátní,“ řekl Laurence Ball.

Jedním z důvodů je přirozená starost centrální banky o využívání inovativních a nových nástrojů. Je také důležité brát v úvahu to, čím byl Bernanke limitován, totiž Federálním výborem volného trhu (Federal Open Market Committee) a nepříznivě naladěným Kongresem. A také tím, jak přeorientoval Fed na stabilní a agresivní akce.

„Dále je tu také výbor, u jehož stolu sedí devatenáct osobností,“ cituje Financial Times Richarda Fishera, prezidenta Fedu v Dallasu, jenž je jedním z nejdéle sloužících členů FOMC (Federal Open Market Committee) a byl odpůrcem QE. „Myslím si, že existují limity toho, co mohl udělat,“sdělil Fisher.

Pravděpodobně nejférovější cestou, jak soudit Bena Bernankeho, je podívat se na čísla. Konkrétně jedno číslo je šokující: za své osmileté funkční období a navzdory kolosální finanční krizi, byl průměrný růst inflace 1,8 %. Cíle Fedu byly 2 %. Pokud tedy bylo jeho cílem zabránit deflaci, můžeme říci, že uspěl.

USA se rovněž dařilo lépe než většině ostatních vyspělých ekonomik. A to i přesto, že byly epicentrem finanční krize. HDP na obyvatele v USA je vyšší než byl v roce 2007. Ve Velké Británii, Francii a Itálii je výrazně nižší. USA se daří podobně jako Kanadě, která byla krizí zasažena podstatně méně.

Jak velkou zásluhu má na výše zmíněné situaci v americké ekonomice monetární politika, to je těžké odhadnout. Série nezávislých dluhových krizí zasáhla eurozónu. Ve Spojených státech byly fiskální politiky utaženy dříve než kde jinde, ale destruktivní boje o rozpočet v Kongresu po roce 2010 byly pro Bernankeho konstantní frustrací. Pravděpodobně není náhodou, že se Spojeným státům dařilo lépe poté, co zavedly více agresivnější monetární politiku než ostatní státy.

Finálním testem bude srovnání předchozích finančních krizí a zjištění, zda tato byla něčím jiná. V srpnu 2010 Bernanke přednesl projev, ve kterém představil plán Fedu na další kolo takzvaného druhého kvantitativního uvolňování (QE2), ve kterém mělo dojít k odkoupení aktiv za celkově 600 miliard dolarů. Dalším řečníkem byl toho dne Vincent Reinhart, který představil plán zvaný After the Fall. Tento plán ukazoval, že v dekádě následující po finanční krizi by se bohatá země měla potýkat s o pět procentních bodů vyšší nezaměstnaností než v předchozích letech. Po šesti letech se stav nezaměstnanosti v USA průměrně pohybuje okolo 3,3 procenta výše. To by se mělo ještě zlepšit před dokončením první dekády.

Na druhou stranu byl během těchto šesti pokrizových let růst HDP v ostatních zemích průměrně o 1,5 procentního bodu níže, zatímco v USA je zatím o 2,1 procenta nižší. Jedná se sice o horší výsledek, ale srovnávané země byly menší.

Pravdou je, že monetární politika ani Ben Bernanke neumí dělat zázraky. Nicméně až bude odcházet z mramorového paláce Fedu na Constitution Avenue, může tak učinit se vztyčenou hlavou, zakončuje pro Financial Times svou analýzu Robin Harding.