Evropa je již od průmyslové revoluce zodpovědná za zvyšování objemu oxidu uhličitého v atmosféře. Politiky, kterými se EU snaží nepříznivému jevu čelit, mají dva cíle: drasticky eliminovat evropské emise a donutit další velké producenty emisí k tomu, aby přijali podobná opatření. V obou těchto oblastech EU selhala, kritizuje The Economist.
Ochrana klimatu by mohla být úspěšnou společnou politikou Evropské unie. Jenže není. Potýká se s problémem nejednotných národních politik, konfliktních a nákladných dotací, balkanizací energetických trhů a se stále rostoucí závislostí na fosilních palivech. Evropané platí třikrát až čtyřikrát více za plyn a více než dvakrát více za elektřinu než Američané (jenž profitují z levného břidlicového plynu).
Rozdíly v národních politikách členských států jsou obrovské. Německo se vzdává jaderné energie a výrazně sází na solární a větrnou energii (to vše za cenu spalování více uhlí). Francie zůstává věrná jaderné energetice a striktně odmítá průzkum břidlicového plynu. Británie je pro břidlicový plyn (a jadernou energii), což z ní činí opozdilce v oblasti obnovitelných zdrojů energie. The Economist píše, že Bruselu ve složité situaci nepomáhá ani existence velkého množství komisařů s překrývajícími se odpovědnostmi.
Domácnosti a podniky v některých zemích EU platí až čtyřikrát více za elektřinu a plyn než v jiných zemích. Velkoobchodní ceny klesají, ale maloobchodní ceny kvůli rozdílným regulacím, kontrolám cen, daním a poplatkům (například platba za obnovitelné zdroje energie) rostou.
Kontroverzní nové cíle EU v oblasti snižování emisí
Současná politika je známá jako 20-20-20: Do roku 2020 by mělo dojít ke zvýšení energetické účinnosti o 20 %, ke snížení množství emisí skleníkových plynů o 20 % a k dosažení 20 % podílu obnovitelných zdrojů na výrobě energie. Po bouřlivé debatě vyzvala Evropská komise ke snížení emisí do roku 2030 o 40 %. To si žádá zavazující celoevropský cíl snížení využívání obnovitelných zdrojů energie nejméně o 27 %. Neexistovaly by však žádné nové národní cíle pro obnovitelné zdroje. Komise rovněž upustila od navrhování nových právních předpisů k regulaci rozvoje těžby břidlicového plynu.
Rozhodnutí o poskytnutí větší flexibility jednotlivým zemím při stanovování vlastního energetického mixu je vítězstvím pro Velkou Británii. Vyvolalo však vlnu nevole. Zelení lobbisté cíle označili za málo ambiciózní. Mnoho z nich tvrdí, že Evropa potřebuje do roku 2030 zmírnění emisí o 55 % se 45 % energií získaných z obnovitelných zdrojů, pokud se do roku 2050 snaží o splnění cíle o snížení emisí skleníkových plynů o 80-95 %. Unijní byznysová lobby je zase zděšena z rostoucích cen energií a tvrdí, že EU hrozí, že se v tomto boji stane naivním vůdcem bez následovníků.
Nutnost dlouhodobých strategií
Dlouhodobé politiky by investorům do nízkouhlíkových technologií poskytly předvídatelnost, což by zároveň podnítilo vznik inovací v oblasti zelených technologií v průmyslu. Zemím nacházejícím se na problematické jižní periferii by to pomohlo pomoci vyrovnat se s problémy s obchodními deficity. Pro země na východě by to zase mohlo znamenat zvýšení odolnosti vůči šikaně ze strany Ruska.
Modely Komise předpovídají, že nové cíle by si mohly vyžádat přibližně 0,5 % celkového celosvětového HDP (v porovnáním se současnými trendy) či by naopak mohlo dojít k jeho zvýšení o stejnou hodnotu, pokud by došlo k posílení úsporných opatření, zrušení bezplatných povolenek a došlo by k uplatnění uhlíkové daně napříč celou ekonomikou. Další snižování emisí o 45 % by pravděpodobně více škody nenadělalo. Ale takovýto návrh by byl na březnovém summitu ihned odsouzen k záhubě. „Umění politiky je ve schopnosti navrhnout něco, co je dosažitelné,“ cituje The Economist komisařku pro změny klimatu Connie Hedegaardovou.
Trh s emisními povolenkami nefunguje
Účelem systému obchodování s emisními povolenkami bylo přimět podniky k vypouštění méně škodlivin do ovzduší a zároveň podpoření alternativ. Špatně navržené politiky, recese a existence příliš mnoha výjimek však způsobily kolaps cen. Ve chvíli, kdy podniky emise podle předpisů sníží, mají možnost prodat nadbytek povolenek ostatním, kteří tak mohou oxidu uhličitého produkovat více. Emise se tudíž nijak zásadně nesnižují.
Zároveň pak také dochází k tomu, že přebytek povolenek na trhu snižuje jejich hodnotu, jedna tuna CO2 ve formě povolenky se nyní pohybuje okolo 5 euro. Podniky však v rámci programu obnovitelných zdrojů energie vyjde tuna CO2 na 150 euro.
Místo s pohrávání si se závaznými cíly pro obnovitelné zdroje energie, by se jich měli Evropané zbavit a začít se věnovat problematice uhlíkových trhů. Četné výjimky, které umožňují některým podnikům tuto problematiku ignorovat, by měly být zrušeny. Výsledkem by mohlo být zvýšení výrobních cen v několika odvětvích, například v ocelářském průmyslu. Ve výsledku by to znamenalo přínos ekonomice jako celku. Redukování CO2 by tak bylo mnohem efektivnější.
Vlády by profitovaly z prodeje povolenek a prostředky by mohly využít k vyrovnání rozpočtových schodků. Ceny elektřiny by se snížily, pokud by ke snižování uhlíkových plynů nedocházelo za cenu přemrštěných dotací. Podniky by měly motivaci k nacházení levnějších cest ke snižování emisí, jako například přechodu k využívání nízkouhlíkových technologií.
Užívání břidlicového plynu snížilo emise USA v letech 2007 až 2012 o 12 %, čili více než v Evropě. The Economist úvahy uzavírá tím, že pokud by Evropané dokázali rozjet svůj uhlíkový trh, ostatní země by se od nich mohly přiučit a následovat je.
