Žádná laická kontrola tajných služeb není možná. Služby jsou z podstaty tajné, a tak to má zůstat, říká v rozhovoru pro Českou justici předseda stálé komise PS pro kontrolu operativní techniky poslanec Daniel Korte (TOP 09).
Co říkáte vládnímu návrhu na možnou kontrolu tajných služeb ze strany veřejnosti?
Veřejná kontrola tajných služeb je protimluv, protože tajné služby jsou tajné, a veřejně je kontrolovat, je nesmysl. Jestliže zde máme rozvědku, tedy ÚZSI, která nemá svůj zákon, je schovaná pod Ministerstvem vnitra, tak je to dobře. Jakýkoli zákon, který by z toho chtěl udělat například samostatnou kapitolu státního rozpočtu, by už vlastně rozkrýval příliš mnoho. Nesouhlasím ani s tím, co navrhuje iniciativa Vraťte nám stát, a to s laickou kontrolou tajných služeb. Odkaz na to, že to funguje jinde, nepovažuji za pádný argument. Spousta věcí, která funguje v jiných zemích, prostě u nás nefunguje. Za prvé: kdo bude ony skvostné, důvěru požívající osobnosti vyhledávat, navrhovat, volit, na základě jakého klíče budou vybírány? Za druhé: kde je řečeno, že když je to skvělý astrofyzik, chirurg, spisovatel, který má renomé u veřejnosti, že se bude umět orientovat i v této problematice, a bude jí rozumět? Podle mne je to úplná pitomost, a ještě by ti lidé museli mít nezbytně prověrku, a to nejvyššího stupně.
Nebyla by nějaká laická komise vhodná v případě policejních odposlechů? Vaše komise zjistí pouze to, zda byl odposlech nařízen v souladu s trestním řádem. Už ale nezjistí, zda nebyly účelově voleny jiné kvalifikace trestného činu, s vyšší sazbou, a podobné policejní triky.
Už v minulém volebním období jsme se této problematice věnovali v komisi pro kontrolu operativní techniky. Problém je, že tady jsou v kontradikci dvě právní normy – zákon o policii ČR, který říká, že Poslanecká sněmovna zřizuje svůj kontrolní orgán, a tam není žádné omezení, neboť tam není specifikováno, co nesmí, včetně kontroly na pracovišti. Pouze musí upozornit předem ministra vnitra, že tam jde. Druhá norma je trestní řád, a ta stanoví, kdo smí nahlížet do spisu. A tam sněmovní komise, jíž předsedám, uvedena není. My jsme okolo toho vedli diskusi, a pozvali ředitele útvaru zvláštních činností pana Almera a tehdy ještě poměrně neznámého státního zástupce Ištvana. Zatímco Almer se vyjádřil v tom smyslu, že jemu by to nevadilo, Ištvan byl proti. Nakonec jsme se v tehdejším složení v komisi shodli, že to vlastně nechceme. Já nepotřebuji vědět, co si kdo povídal, o čem kdo mluvil. V tomhle státě se nakonec stejně všechno vykecá. Nechci žít v podezření, že jsem to byl já, kdo to vynesl, protože se to týkalo například mého poslaneckého kolegy. Já tuto informaci nepotřebuji. Pro mne je důležité, zda příslušné orgány dodržují přesně procedury, dané jim zákonem.
To, na co jste se ptal na začátku, zda odposlech nebyl součástí nějaké manipulace, proboha živého, jestliže chceme zpochybnit, že soudy zde jednají nezávisle, a nehledají spravedlnost, tak ať ten stát rovnou zrušíme. Suplovat práci justice, a fušovat jim do toho, to jsme někde v Maově Číně.
Je to tedy problém fungování těch konkrétních soudců, kteří netrvají na řádném zdůvodnění žádosti o nařízení odposlechu, a mrskají razítka, aby se náhodou nedostali do řečí, že blokují policii vyšetřování?
V té otázce jste vlastně odpověděl za mne. V poslední době, alespoň co vím, se to sice už tolik neděje, ale ještě poměrně nedávno existovala praxe, podle níž policie rozhodila odposlechy, a jenom čekala, co se z nich ujme. A soudci nad tím mávali rukou. Dostávám pravidelnou každoroční analýzu, a za poslední léta je ten trend prakticky setrvalý. Když se srovnají roky 2010 – 2012, tak tam není žádný závadný růst. Kvantitativní sice ano, ale procentuální, tedy ve vztahu k počtu účastnických stanic, ne. Zapomínat nemůžeme ani na nárůst jednorázových karet.
Přesto se u více jak čtrnácti procent odposlechů na žádnou trestnou činnost nepřišlo. Podle trestního řádu má orgán, který rozhodl o pravomocném skončení věci, informovat dotyčného, že byl odposloucháván. Jenže nikdo takovou statistiku, kde by se dalo zjistit plnění této povinnosti, nevede.
Ano, to je problém. Je to poměrně velké číslo, je to skoro tisícovka lidí za rok. Ten problém spočívá v tom, že kde není žalobce, není soudce. Ti lidé sic e byli odposloucháváni, ale nemohou se domoci svého práva na přezkum správnosti tohoto rozhodnutí, protože vůbec nevědí, že byli odposloucháváni. Příslušný paragraf trestního zákona je navíc formulován poměrně vágně, takže z něho plyne, že informaci podává ten, ten, anebo ten. Závěr, že informaci podává onen orgán, který věc pravomocně skončil, je sice logický, ale z dikce zákona explicitně nevyplývá. Na ustavujícím zasedání komise jsme o této věci mluvili, zjistili jsme, že vůbec nevíme, kolik těch lidí je, jak jsou zpravováni o tom, že jsou odposloucháváni, a budeme se tím dále zabývat. Komise může v rámci výroční zprávy podat návrh na případnou legislativní změnu, a jsme přesvědčeni, že bude potřeba paragraf 88 zpřesnit, aby bylo jasné, na koho ta povinnost padá. Zároveň budu žádat, aby komise dostávala v souvislosti se zprávou o odposleších i doplnění o informování.
Je tu ještě jeden problém, a to je možné zneužití při poskytování informací z důvodu, že odposlech souvisel s organizovaným zločinem. Například tři bývalí poslanci ODS, kteří byli evidentně odposloucháváni, byli již před časem pravomocně zbaveni trestního stíhání. Žádná souvislost s nějakou organizovanou skupinou nicméně doposud nebyla prokázána, a přesto nebyli doposud vyrozuměni.
Kdo si chce najít nějakou záminku, ten si ji nepochybně najde. V tomto případě, mluvíme-li o takzvaných trafikantech, je to výmluva dosti nejapná. Jestliže platí paragraf 88, tak prostě platí, že do tří měsíců od pravomocného ukončení věci měli být informováni. Nějaká následná trestní stíhání s tím nesouvisejí, protože jejich trestní stíhání již bylo pravomocně zastaveno. To je naprosto nesmyslná konstrukce, a je-li tomu tak, tak je to nehorázná a nejapná výmluva, a jde o porušení zákona.
Vedle povinnosti informovat zde existuje i možnost přezkumu zákonnosti odposlechu Nejvyšším soudem. Jsou to pouze jednotlivé případy, což opět zpochybňuje, zda je správně vykonávána informační povinnost orgánů činných v trestním řízení.
Opět zde platí, že kde není žalobce, není soudce. Jenže ptejme se, co vlastně může NS zjistit. Pouze to, byl – li nasazen odposlech podle litery zákona. Za celou dobu, co jsem v komisi, se nestalo, aby policie nasadila odposlech protizákonně, a ani si neumím představit, že by si policie něco takového dovolila. Je ale otázkou, co míníme pod oním pojmem „nezákonný“. Dotčená osoba, která byla odposlouchávána, se může domnívat, že bylo postupováno nezákonně, i když pravidla byla dodržena. Zda ale nebylo chybné už samo rozhodnutí, proč byla odposlouchávána, se už těžko může dozvědět.
Znamená to tedy, co již bylo řečeno, uvědomit si především odpovědno ze strany státních zástupců a soudců při nařizování odposlechů?
Jistě. Každý, kdo v určité fázi trestního řízení o odposleších rozhoduje, by si měl uvědomit, že jde o jedno z nejzásadnějších prolomení občanských práv chráněných Ústavou a Listinou lidských práv a svobod.
Dušan Šrámek
