Nastupující ministryně spravedlnosti Helena Válková hodlá rozšířit trestně právní odpovědnost právnických osob. Podle člena vedení Strany soukromníků Petra Homoly jde ale o módní záležitost, která společnosti nic dobrého nepřinese.
Problematika je upravena zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Zákon je z dílny ministerstva spravedlnosti za Jiřího Pospíšila z ODS. Nutno podotknout, že závazek přijmout takový zákon vychází z mezinárodních úmluv, ke kterým ČR přistoupila, a pochopitelně i z právních předpisů EU. K motivům tento zákon přijmout jistě přispěla i dlouhodobá celoevropská tendence postihovat v trestněprávní rovině (především) obchodní korporace. V anglosaském právu je kodifikace trestní odpovědnosti právnických osob sice komponována tradičně, ale vzhledem ke zcela jinému náhledu například na oblast odpovědnosti za škody, není vůbec totožná.
Trestní odpovědnost právnických osob je v různém provedení aplikována od roku 1976 v Nizozemsku, od roku 1994 ve Francii, od roku 1999 v Belgii, od roku 2001 v Itálii, od roku 2002 v Polsku a např. od roku 2005 i v Rakousku (a jinde).
Složitá korporátní džungle
Motivace přijmout tento druh trestní odpovědnosti je v jednotlivých státech podobná. Obecně by se dala shrnout do přiznání skutečnosti, že nalezení objektivní trestněprávní odpovědnost u konkrétní fyzické osoby je mnohdy „technicky“ nemožné a pro orgány činné v trestním řízení také velmi nákladné. Klade na vyšetřovatele odbornostní požadavky, kterým standardně nevyhoví. Vyšetřovatelé trestních činů se tak ocitají ve slepých uličkách, ve spleti vnitropodnikových směrnic a nařízení, které skutečné pachatele (fyzické osoby) trestných činů z této trestní odpovědnosti nakonec vyviní.
Propracovanou sítí organizačních opatření korporace jednotlivé úkony, které ve svém souboru vedou ke spáchání „klasického“ trestného činu, rozdělí do několika částí – úrovní tak, aby nikdo z aktérů trestný čin objektivně nespáchal. Děje se tak nejčastěji v oblasti trestných činů proti životnímu prostředí, hospodářské soutěži, apod. Daleko nejfrekventovanější je ovšem okruh hospodářských trestných činů. Je též známo, že mnohé korporace jsou účelově zřízeny právě z důvodů „krytí“ trestné činnosti fyzických osob.
Soukromníci proti rozšíření
Strana soukromníků České republiky se i přesto domnívá, že trestný čin spáchá vždy fyzická osoba. Od této elementární preambule se odvíjí i postoj SsČR, který je založen předně na osobní (suverénní) odpovědnosti fyzické osoby za její chování. V každé, tedy v soukromoprávní i veřejnoprávní korporaci, existuje hierarchie řízení, kterou tvoří fyzické osoby, která vyúsťuje ve statutární orgán, tedy opět v konkrétní fyzické osoby.
Soubor chování (jednání, či nejednání), které se hodnotí jako příprava, pokus nebo dokonání trestného činu, je vždy chováním konkrétní osoby či osob, nikdy imaginární právnické osoby. Právnická osoba je totiž nehmotná, nevyvíjí žádnou činnost – nečinnost, nedisponuje úmyslem, nemá pocity, nemá zájmy a nezískává prospěch, apod. Takové aspekty chování náleží toliko fyzickým – skutečným živým lidem.
Samotným zavedením trestní odpovědnosti právnických osob dochází zejména ke zvýšení dohledu státu nad činností podnikatelů, kterou stát tak zcela neovládá, a od zavedení této odpovědnosti si slibuje přesný opak. Toto úsilí je a bude vždy limitováno tím, že dohledem nad chováním podnikatelů jsou pověřeny osoby, které zavedeným vztahům nerozumí. Legendární výrok neznámého původu „každé chování je trestné – stačí ho jen vhodně popsat“ vznikem a zavedením této odpovědností získal znatelnějších kontur.
Nejohavnější výraz právního formalismu spočívá v prosazování právních norem, které zvýší míru státního donucení s takovým následkem, kdy skutečný viník trestného činu nebude nikdy potrestán.
K takovému právnímu postoji může vést leda jen dychtivost státu zvýšit svůj vliv nad životy občanů i za tuto cenu. Taková forma vedení boje státu s kriminalitou svých občanů by měla být vždy nepřijatelná, protože naplňuje znaky kolektivizace viny a opomíjí důležitý aspekt každého trestného činu, totiž zavinění.
Kriminalizace podnikání, tedy účelová a v konkurenčním boji zneužitelná (zneužívaná) změna hranic mezi chováním dovoleným a tolerovaným a chováním nevhodným a zakázaným zavedením trestní odpovědnosti právnických osob naopak vede k novým a dosud netrestným druhům nepřijatelného chování. Taková technika boje státu s kriminalitou svých občanů pochopitelně vede stát do začarovaného kruhu (ale také netušených možností).
Jinou rovinou problematiky je určení viny a inkaso trestu. Tam pochopitelně v trestní odpovědnosti právnických osob narážíme na absenci nutné satisfakce poškozeným, v duchu jakési prostoduché odplaty. I když tento aspekt je ve formalistické právní teorii nedůvodně opomíjen, je podstatnou součástí postoje společnosti, která se vůči nežádoucímu chování musí vymezovat nejen tím, že pachatele eliminuje, ale také ho fakticky potrestá. Poškození totiž chtějí, aby pachatel v rámci možností uloženým trestem trpěl. Tuto podstatnou a řekněme „biblickou“ součást trestního řízení vedenou proti právnické osobě zřetelně postrádáme. V očích poškozených se skutečný pachatel trestného činu uloženému trestu vlastně vysměje.
Stáda nových bílých koní
Strana soukromníků ČR je tedy přesvědčena, že samotná trestní odpovědnost právnických osob je doslova módní záležitost. SsČR se domnívá, že nízkou kvalifikaci orgánů činných v trestním řízení není možné ničím nahrazovat. Je nutné ji leda rozvíjet. A nemůžeme v tomto smyslu popřít i jisté obavy, že státní zástupce bude raději stíhat právnické osoby než fyzické, poněvadž takový postup bude pro něj „procesně komfortnější“ anebo jednoduše proto, že k tomuto stíhání bude motivován (takový postup mu je stíháním pouze fyzických osob zapovězen).
Jaké průvodní společenské jevy mohou právě násilné trestné činy stíháním právnických osob přinést, je možné se toliko domnívat. Pozitivní nebo prospěšné však jistě nebudou. Rozšiřování působnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přinese také bezpochyby vznik vyššího počtu právnických osob, což by se dalo ve stručnosti odůvodnit tím, že pro všechny fyzické osoby je výhodnější zaplatit vysoký peněžitý trest než jít do vězení. A o zásadní rozšíření profese „bílý kůň“ též nepochybujeme.
Za zásadnější a neřešenou problematiku na poli trestního práva považujeme z těch konkrétních především absenci nového trestního řádu. Z těch obecných je to pak zvyšování rozhodovacích pravomocí soudů a jejich skutečná samospráva. Výhledově je to také změna postavení státního zástupce z anonymního pohůnka politických stran na voleného právníka, který bude svým voličům odpovědný za kriminalitu ve svém volebním obvodu. Stát musí pro boj s kriminalitou získat ke spolupráci občana. Pokud se však sám chová alibisticky a hodlá svým občanům namlouvat, že neexistující právnická osoba je schopna spáchat trestný čin, nikdy občana ke spolupráci nezíská. Lhářům totiž nikdo nevěří. Z těchto důvodů institut trestní odpovědnosti právnických osob nepodporujeme, a tak ani nepodporujeme jeho uvažované rozšíření.
Petr Homola
(Autor je členem rozšířeného předsednictva Strany soukromníků a její legislativní komise.)
