Původně se s ním počítalo do exekutivy, nakonec si ho ale premiér Bohuslav Sobotka do vlády nevzal – i kvůli pokusu o povolební vnitrostranický převrat. Jeroným Tejc (ČSSD) stráví další volební období v Poslanecké sněmovně. Z postu šéfa ústavně-právního výboru hodlá měnit legislativu v boji proti korupci. Kroky často smělými: v rozhovoru pro Českou justici navrhuje třeba faktický zákaz tzv. štrozoků.

Jedním slovem: V jaké kondici se nachází česká spravedlnost?

Nemá smysl vycházet jen z mediálních nadpisů. Ale kdybychom vycházeli právě z nich, nepochybně bychom museli říct, že justice v dobré kondici není. A nepomáhají tomu ani spory, které se vedou o obsazení některých míst v policii a na státním zastupitelství, o to, zda kandidáti jsou nezávislí, nebo zda dokonce nejsou přímo napojeni na různé vlivové skupiny. Ten stav prostě dobrý není a nemá smysl to svádět na jednoho ministra nebo jednu vládu.

Reformní kroky byly v posledních letech spojeny hlavně s osobou Jiřího Pospíšila. Jak hodnotíte jeho působení?

Mohlo by vás zajímat

Osobně ho považuji za pracovitého ministra. Rozhodně nepatřil k lenochům. Jeho chybou ale bylo, že se zejména v prvním volebním období soustředil především na přijímání nových zákonů namísto systémových a personálních opatření. Novely zákonů nevybíral ani tak podle potřebnosti, ale spíše podle mediálního přínosu pro ministra. Platilo heslo čím více předložených zákonů, tím více tiskových konferencí. Mnohdy s nulovým nebo negativním výsledkem pro stav justice.

Je tedy třeba čekat, že ze sněmovny vyjde další várka zákonů týkajících se bezpečnostní oblasti?

Poslední čtyři roky byl tady ve sněmovně hlavním tématem boj s korupcí. Konkrétní práce se moc ale neudělalo. A já doufám, že se nám tady teď sejdou jak poslanecké, tak vládní, ale především kvalitní a systémové kroky.

Co jsou kvalitní, systémové kroky?

Třeba zákon o vnitřní bezpečnosti nebo zákon o soukromých bezpečnostních agenturách. Z oblasti boje s korupcí pak například omezení plateb v hotovosti a zavedení majetkových přiznání. Kombinace těchto dvou faktorů umožní přenášení důkazního břemene ve finančních věcech na ty, kteří si pořizují značný majetek, o jehož legálním nabytí lze s úspěchem pochybovat.

O jaké hranici tady mluvíme?

V případě omezení hotovostních plateb nejde ani tak o to, jestli bude limit 15 tisíc eur nebo 10 tisíc eur. I když ke snížení hranice nejspíš také dojde. Především je třeba upravit zákon tak, aby nebylo možné jej obcházet třeba formou záloh, rozdělením plateb do různých týdnů a podobně. Na zvážení je také to, jaký má být limit držení hotovosti u konkrétního člověka. V SRN je naprosto normální, že není možné převážet desítky milionů eur v kufru auta. U nás to možné podle zákona je. Při překonání určité hranice by mělo dojít k nahlášení finanční správě nebo jiné k tomu určené instituci.

Neboli konec štrozoků v Česku…

Ten zákon samozřejmě nesmí způsobit to, aby se zejména starší lidé, kteří nevěří bankám a mají doma třeba tři sta tisíc korun, báli, že budou muset hlásit hotovost někde na úřadě. Ale jde o to, aby nikdo nemohl tvrdit, že si jen tak převážel dva miliony korun v kufříku z místa na místo.

To se děje?

Říkala mi to řada lidí, kteří dříve pracovali v policii. Zachytili jsme drogového dealera, prokázali jsme mu prodej jedné dávky, nicméně nikdo mu neprokázal, že těch osmdesát milionů korun v tašce pochází z trestné činnosti a my jsme mu je museli ponechat. To jsou absurdní případy, kvůli kterým stojí za to tu úpravu změnit směrem ke zdravému rozumu. Překročení limitu držené hotovosti by nevedlo bez dalšího k trestnímu stíhání, ale například by neohlášené prostředky nad zákonný limit mohly být ve správním řízení zabaveny.

Mluvili jsme o korupci. Upřímně: Poslední dobou se člověk pomalu bojí otevřít lednici, aby na něho v nějaké podobě boj s korupcí nevypadl. Přitom je všudypřítomná, jen se mluví o takzvaných velkých rybách. Co chcete ještě dalšího nabídnout?

Jsou tři cesty. Legislativní, tedy přijímat takové zákony, které korupci ztíží, když už jí nezamezí, a ztíží legalizaci výnosů z trestné činnosti. Druhá je rovina personální a odbornostá. Nemělo by se stávat, aby někdo pod rouškou “neschopnosti” úmyslně neřešil kauzy, které by jinak řešit měl. A samozřejmě, aby jak početní tak odborné zázemí policie i státního zastupitelství bylo na potřebné úrovni. A třetí cesta se týká toho, o čem mluvíte. Ono není možné odstranit korupci, pokud si každý myslí, že právě jeho se netýká. Že ji toleruje nebo s ní dokonce žije, jen ji jako korupci nevnímá. To je problém, se kterým budeme bojovat ještě dlouho, a je to problém, který vznikl dávno před 90. lety, kdy se velká korupce rozbujela v té byznysové sféře, ale to podhoubí tady existovalo už za totality. I když taková korupce byla považována za „drobnou“.

Zapomíná se na whistleblowery, ti mají zatím v Česku nulovou podporu…

Whistleblowery se teprve musíme naučit chránit. Je možné to silněji začlenit do antidiskriminačního zákona a vymyslet model ochrany těch, kteří se rozhodnou upozornit na nepořádky ve svém zaměstnání, doloží konkrétní fakta a následně jsou šikanování, donuceni nepřímo k odchodu nebo přímo vyhozeni. Koneckonců zákon už teď chrání jiné projevy nebo „menšiny“ na pracovním trhu. Bohužel i tady bude existova riziko zneužítí této ochrany.

Zaznívají hlasy, že se některé policejní útvary poslední dobou jemně řečeno příliš emancipovaly. Souhlasíte?

Neřekl bych, že policisté přímo zvlčeli. Ale ta snaha o nezávislost – hlavně u těch útvarů, které byly potlačovány a byla tady snaha o jejich řízení z centra – nakonec vedla k tomu, že nakonec u některých vznikl opačný stav. Zdravá rivalita mezi jednotlivými složkami policie je v pořádku, nesmí se však přetvořit ve snahu uspět za každou cenu třeba za hranou zákona nebo zneužitím medializace dané kauzy. Ne proto, že bych si nepřál, aby korupčníci byli odsouzeni. Naopak. Nesmí však docházet k situacím, kdy jsou léta stíhaní lidé, u nichž již na začátku existuje pochybnost o jejich vině. Soudy je nakonec osvobodí, nicméně to už měli učinit s ohledem na důkazní situaci státní zástupci již po několika měsících. Na druhé straně kořeny současného stavu musíme hledat v minulosti a jsou pochopitelné. Existoval přílišný tlak na to, aby se vše centralizovalo, aby se hlásily citlivé kauzy do jednoho místa. Pak se systémem ode zdi ke zdi míč odrazil. Bohužel jsme svědky toho, že za snahu o nezávislost jsou vydávány i případy, v nichž je pouhá nekompetentnost nebo účelovost.

Velkým problémem české spravednosti je vazební vězeňství. Nejen kvůli podmínkám, které jsou otřesné, ale i kvůli důvodům. Je užívána příliš i jako svého druhu trest...

Platí oboje. Jak nadužívání vazby, tak vazba jako nátlak. A to jak na osobu obviněného, tak na jeho okolí. Vycházím ale ze zkušeností advokáta, policejní pohled by byl možná právě opačný, že jim soudy nepovolují, co oni by chtěli. Ale naprosto rozumím tomu, když je člověk po spáchání trestného činu vzat do vazby na několik dní nebo týdnů. Ve stresu může uvažovat o útěku, může chtít ovlivňovat svědky. Krátké vazby obecně odůvodnitelné jsou. Ale bohužel jsme svědky i zcela nepochopitelných případů. Na poslední absurditu upozornil i Ústavní soud v kauze Davida Ratha.

Je z toho cesta ven?

I tady je třeba uvažovat o změně. Nejjednodušší cestou je využít i zde domácího vězení. To je ale uzavřený kruh. Náramkový systém zde neexistuje proto, že není dostatek odsouzených, kteří by ho využili. Dostatek jich ovšem není proto, že se ho soudci zdráhají udělovat, dokud tento elektronický systém nebude fungovat. Na čestné slovo to nejde. Tady by stálo za zvážení, zda by právě některé typy vazeb, tedy hlavně útěková v těch nejméně závažných případech, nemohly být vykonávány právě formou domácího vězení. Bylo by to i levnější pro stát.

Robert Malecký