„Česká advokátní komora zamrzla s výkonem advokacie v dobách první republiky“, soudí paní kolegyně Klára Samková. To pomyšlení ji, jako součást advokacie, zebe do té míry, že ho vyjevila rozsáhlým článkem v České justici. Nic proti tomu, každý má právo cítit se zamrzlý dle svého uvážení. A samozřejmě to dát i veřejně najevo. Jen nechápu, proč se stejnou anebo možná ještě větší vehemencí kolegyně demonstruje, že nezná zákony a v právu se obecně příliš neorientuje. Což zrovna u právníka není něco, co by měl tak názorně a snad až okázale dávat najevo.
Podle toho, co kolegyně v článku uvádí, má na krku tři kárná obvinění. A reaguje na to návrhem na smír adresovaným České advokátní komoře. Doslovně dle závěru jejího článku chce jednat s Komorou „… za předpokladu, že se o problémech, které komora má a jejichž existence byla potvrzena i rozhodnutím Městského soudu v Praze, začne jednat a začnou se řešit.“ Kromě pravopisné chyby (komora x Komora) dává kolegyně veřejně na vědomí, že neví naprosto nic o obsahu zákona o advokacii, byť jej cituje.
Nechápe ani podstatu kárného řízení a snad i celkově si právo představuje jako nějaký trh, kde se dá o všem vyjednávat. Ne že by neměla advokacie problémy, ale proč o nich diskutovat s několikrát obviněnou a v minulosti již také „lepenou“ kolegyní, která vůbec netuší, že kárné orgány advokacie jsou volené jednou za čtyři roky, pak už jsou zcela nezávislé na ostatních orgánech advokacie, rozhodují dle zákona a svého přesvědčení a Česká advokátní komora jim do toho, o čem a jak rozhodují, nemůže a nesmí mluvit? Natož o tom uzavírat smíry. To, co kárně obviněná Samková předvedla, je zcela srovnatelné s nabídkou obžalovaného, který stojí před trestním soudem a v této situaci píše ministrovi spravedlnosti, že by to mohli „smáznout“ diskusí o problémech justice.
Návrhem na kárný smír symfonie právních nonsensů nekončí, pouze začíná. Hrubá neznalost advokátního zákona není totiž jediným vědomostním propadlištěm kolegyně Samkové, o kterém se rozhodla veřejnost informovat. Podobného rázu je i tvrzení, dle kterého „odvolací senát – jak trestní, tak kárný – má hodnotit právní aspekty věci, nikoliv zjišťovat věcný obsah případu“. Vynecháme-li terminologii, kolegyně zřetelně nic netuší o apelačním principu, který zejména v odvolacím trestním řízení dominuje a je jasně deklarován například ustanovením § 259 odst. 3 trestního řádu, jakož i podobně ustanovením § 30 vyhlášky č. 244/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, advokátního kárného řádu. Přitom zrovna u tohoto předpisu by se dalo očekávat, že díky své minulosti jej paní doktorka Samková zná nazpaměť. A aby opravdu nikdo nechoval pochybnosti stran její odborné insuficience, kritička zamrzlé advokacie, prohlašuje: „Od samého počátku jsem tvrdila, že za uvedený skutek jsem byla odsouzena jen proto, aby členové kárného senátu, jak prvoinstanční, tak odvolací, nevypadali jako úplní potomci, že proti mně vznesli kárnou obžalobu a nezbylo z ní nakonec nic“. Citováno doslovně a s předpokladem, že autorka mínila spíše pitomce než potomky. Pokud bychom měli právní vědomí advokátů posuzovat podle paní kolegyně Samkové, asi by bylo nutné v rámci eventuálního oteplování Komory zavést povinné zastoupení kárně obviněného advokáta jiným advokátem, neboť jsou mezi námi i takové, které vůbec netuší, že kárnou žalobu nevznášejí členové kárného senátu nebo odvolacího kárného senátu, ale kárný žalobce. Tedy nejsou schopny zřetelně rozlišit soudce od prokurátora.
Myslím, že diskuse s kolegyní Samkovou o problémech České advokátní komory nikdy neproběhne. Minimálně proto, že žádný z představitelů Komory asi nebude ochoten absolvovat v rámci přípravy na rozpravu s paní kolegyní rozsáhlejší lobotomii, aby tak alespoň nahrubo srovnal výchozí odbornou úroveň. Pak by tedy měla přijít na řadu alternativa smíru, kterou kolegyně Samková vidí tak, že se budeme scházet „…u dalších soudů, včetně soudu Ústavního a Evropského soudu pro lidská práva – a samozřejmě na titulních stránkách internetových i tištěných médií.“ S těmi soudy samozřejmě nevím. O titulních stranách medií mám v souvislosti s touto šarvátkou, která má pro lidstvo nulovou zajímavost, dosti značné pochybnosti. Pochybnost naproti tomu nemám o prudké touze paní kolegyně se na nějakou tu titulní stranu propracovat. I kdyby to mělo být i jen na pár prchavých okamžiků. Jisté se ovšem zdá být, že odborná erudice tam paní kolegyni nevynese nikdy.
Tomáš Sokol
